Vztah dospělého dítěte s narcistickým syndromem ke stárnoucím rodičům

Není možné, aby se dítě stalo narcistickým jen tak samo o sobě a přes noc. Dítě se takovým základům muselo dlouhodobě učit a přizpůsobovat se jim. Proto vztah dítěte a rodiče je procesem s mnoha proměnnými. Oboustranně se učíme novým zkušenostem.

Základní kámen je nutné hledat v mezigeneračních morálních zásadách, vzorech a také v dynamice polarit jednotlivých aktérů. Neboť příčinným následkem strachu a viny bývá špatná nebo žádná komunikace. Pozorně a upřímně naslouchat znamená zodpovědně a přesně komunikovat. A ve vztahu dítě-rodič to platí dvojnásob. Například, pokud dítě lže, bojí se říci pravdu. Nezapomínejme, že vychováváme děti, ale i osudy.

Dospělé děti se mohou snažit získat kontrolu nad svými rodiči, vytvářet konflikty a využívat je k dosažení svých cílů. Zlaté dospělé dítě se bude chovat ke svému stárnoucímu rodiči jinak, než dospělé dítě v roli obětního beránka potažmo černé ovce rodiny. Všeobecně se dospělé dítě s narcistickým syndromem projevuje nadměrnou sebeláskou, nedostatkem empatie a potřebou obdivu a uznání. Snaží se získat si pozornost od svých rodičů a očekávají, že rodiče budou sloužit jejich potřebám a přáním. Přemrštěný pocit vlastní důležitosti vede tyto dospělé děti k uplatňování nároků ze své domnělé výjimečnosti a domáhají se speciálního zacházení. Dospělé dítě v pozici obětního beránka bude mít tendenci pečovatelského syndromu a obětavé připoutanosti na své predátory. Projevy se mohou prolínat v napětí emočního nátlaku s odezvou v chronické mentální závislosti.

Často se objevující podmíněná láska za účelem jakéhokoliv prospěchu dospělého dítěte, dominantně vrývá svou stopu do přenášení viny a vyvolávání výčitek s nároky na podmíněné splácení čehokoliv od stárnoucích rodičů. Skutečně bezmezný záběr chladných a vypočítavých hanebností a mlžení v polovičatém klamu je specialitou dospělého narcistického dítěte. Stejně jako všelijaké pletichaření, prospěchářství, podmiňování si konstruktu manipulativního účelu na úkor sourozenců včetně nejbližších atd..

Dospělé děti s narcistickým syndromem mohou také vykazovat nedostatek soucitu, nadřazenost, lhostejnost k potřebám a citům svých stárnoucích rodičů. Mohou hrát a předstírat prudké výbuchy střídání emocí radosti a smutku jako součást manipulace. Mohou poštvávat členy rodiny proti sobě anebo účelově inscenovat zájem a pozornost. To všechno jen proto, aby upozornili na svou jedinečnost a nepostradatelnost.

Narcisté nemají žádné výčitky, ale rozeznají dobré (jemu prospěšné) od špatného (jemu neprospěšného). Ve své neuspořádané mysli vědí, jakými zkaženostmi prošli, avšak obvykle překrucují příběhy tak, aby na sebe stáhli maximální pozornost nebo lítost. Často si sami sebe dosazují do příběhů jiných osob anebo naopak ze sebe dělají lepšího a zodpovědnějšího člověka, než ve skutečnosti jsou.

Začala jsem porovnávat projevy působení narcismu v dětství. Hledám jakoukoliv opakující se shodu. Zatím docházím k závěru, že existuje vysoká pravděpodobnost výskytu narcistického syndromu v mezigeneračních vzorcích a v genetice.

Méně pravděpodobná je spolehlivost výskytu narcistického syndromu u dítěte, které prožilo emoční odpoutání a fyzické strádání. Emoční odpoutání mohlo způsobit předčasnou dospělost dítě, které si mohlo osvojit dovednost prosadit se a být samostatné. Samozřejmě ztratilo důvěru ve své rodiče a nabylo sebedůvěry. Fyzické strádání mohlo přinést zklamání, frustraci a hledání všelijakých berliček. Nejčastěji sebezapření, odpoutání se od reality, degradaci pocitu bezpečí. To všechno mohlo vést v dospívání k problematickému chování. Pokud se spojí emoční odpoutání s fyzickým násilím, důsledkem pro dospívající dítě bývá sociální nezájem a v dospělosti se mohou projevovat narcistické tendence.

Zlaté dítě pravděpodobně nebude mít tak silně vyvinutý pečovatelský syndrom, jako obětní beránek a to z důvodů kolize v emoční připoutanosti.

Obecně se mluví o tom, že narcista je vnitřně zlomeným a zraněným dítětem. Nemohu se s tímto názorem zcela ztotožnit, protože se domnívám, že více narcistů najdeme v dětech, kterým byla dopřávána nadměrná jakákoliv péče a pozornost. U dětí, kterým bylo ubližováno, bych hledala stopy syndromu hraniční poruchy osobnosti. Samozřejmě, že výjimky potvrzují pravidlo. V každém případě se jedná o psychickou deviaci, která se společně s dalšími poruchami osobnosti rozvíjí už během dospívání (První známky sociopatie se mohou projevovat již ve věku 12 let.) a trvá obvykle po celý život.

Zároveň je důležité si uvědomit, že vztah narcistického dospělého dítěte ke stárnoucím rodičům nemusí být jednoznačný a může se lišit v závislosti na tom, jak rodiče formovali osobnost svého dítěte. Důležité jsou také základy vztahu a vztah jako takový, jaký měli rodiče se svým dítětem během jeho vývoje.

Zejména se jedná o poskytování lásky, pocitu bezpečí a důvěry. Pokud dítě ztratilo lásku, nikdy neporozumí její podstatě, ztratilo-li pocit bezpečí, nikde se nebude cítit bezpečně a ztratilo-li důvěru ve své rodiče, mnohdy se jim jí nepodaří obnovit. Můžeme se pokusit zranitelnost těchto faktorů napravit, avšak je potřebné si uvědomit, že obnova se nedostaví ze dne na den. Podstatou je, že nás čeká dlouhodobý a velmi náročný proces s nejistým výsledkem. Vždyť to znáte, vybudovat si důvěru trvá několik let, ale ztratit jí můžeme ve vteřině. A to je první podstatná překážka na dlouhé cestě dávání a braní lásky, pocitu bezpečí a důvěry, kdy dochází u dítěte ke zlomu v sebeúctě a sebe-přijetí.

Proč je tedy tak snadné manipulovat se svými stárnoucími rodiči? Proč bývají vztahy narcistických stárnoucích rodičů a dospělých dětí tak často vyostřené?

Bývá to obvykle z důvodů mentálních změn a odpojování se. Stárnoucí rodič bývá konfrontován s tím, že není nesmrtelný, přibývá onemocnění, děti odchází z domova, manželství nabývá jiného rámce, dostavuje se úbytek fyzických sil a někdy i životního elánu. Tedy ztráty a změny mnoha podnětů v dříve tak nějak stabilní sociální bublině stárnoucího rodiče. Dospělé dítě si naopak svou vlastní sociální bublinu buduje.

Sociální bubliny k sobě nemusí být kompatibilní. S odlišnostmi se může vytrácet upřímná lidskost a respekt jednoho k druhému. Vyostřování může být důsledkem nejen prosazování svých postojů na úkor druhého, ale také pod vlivem aktuálně blízkého okolí jednotlivce a jeho postavení v síle či slabosti na celek.

Když stárnoucí rodič ztrácí kontakt se svou komparativní sociální bublinou, stává se snadněji ovlivnitelný a zranitelný. Bývá to pocit marnosti, apatie nebo alibismu, který likviduje optimálně racionální myšlení. Bez podpory snadno podléhají nátlakům, neboť stárnoucí rodič vkládá maximální důvěru do zdrojů, které má za důvěryhodné. Bývá také narušen proces aktivního přizpůsobování se stárnoucího rodiče ke změněným podmínkám vnějšího prostředí a následným životním situacím tak, aby dokázal v daném prostředí ideálně žít.

Tohoto projevu typicky využívají manipulátoři, kteří se snaží své oběti odstřihnout od jejich zavedeného komparativního prostředí (sociální bubliny). Oponentní tvrzení z nezaujatých zdrojů manipulátorovy taktiky permanentně likvidují. A to se manipulátorům vůbec nelíbí, neboť jejich zájmem je si svou oběť zcela přivlastnit a podrobit.

Dokud má člověk kolem sebe okolí, které mu poskytuje konstruktivní kritiku a upřímnou konfrontaci, potom se praktiky manipulátora míjí s účinkem a vytrácí se. Manipulátor ztrácí nad svou obětí nadvládu a moc. Čímž netvrdím, že manipulátor snadno ustoupí, ale pokud bude soustavně konfrontován s něčím, co není nalomené a nejde pohodlně zlomit, sám ochotně dočasně vyklidí hřiště.

Stárnoucí rodiče, ale i dospělé děti se mohou projevovat více negativně. Bývá za tím mnoho příčin. Čím pozitivněji k negativnímu přistupujeme, tím se negativita bude zvyšovat a pozitivita snižovat. Proto je pro negativního manipulátora tak důležité být v kontaktu s pozitivním člověkem. Tato energie pozitivního zdroje manipulátora dobíjí. Energie pozitivního zdroje však nemusí být nekonečná a velmi často dochází k jejímu vyčerpání. A následuje teorie o tom, že čím vzdálenější si zdroje jsou, tím se více přitahují a čím blíže sobě jsou, tím více se odpuzují.

Je zcela nutné umět odhalit a opravit příčiny negativity. Je-li člověk negativní, začne ubližovat tím více, čím více se mu budeme snažit pomáhat. Vlastně se jedná o narcisticky zkreslené dávání a braní pocitu lásky, bezpečí a důvěry. Rozdíl mezi jedem a lékem bývá v jejich dávkování.

Efekt hromosvodu často stáhne do negativity i sebe pozitivnějšího člověka. Řešením bývá rychlé nalezení meze (hranice) zneužívání. Vždy se jedná o důsledek toho, že jsme zapomněli na sebe-poznání a sebe-úctu.

Pakliže jste rodičem a narcistický tlak vašeho dospělého dítěte se stává nesnesitelným a ubližujícím nejen mentálně, ale i s projevy do somatických komplikací, neobávejte se své dítě neprodleně informovat o podmínkách přerušení vašich kontaktů s jasnými pravidly. Nastavte si pevné hranice s respektem a stůjte pevně za nimi. Na tento krok máte stejné právo jako vaše dospělé dítě vůči vám.

Mezi nově nastavená uspořádání a pravidla vašeho kontaktu s dospělým dítětem mohou patřit například: využití služeb třetích stran, setkávání se na frekventovaných místech nebo na neutrální půdě, omezení kontaktu na bezpečnou frekvenci, nezaplétání se do planých diskuzí a rozhovorů. Je-li úprava stanovena například soudem, potom dbáme na dodržování úředně stanoveného. Nikdy se nepouštějte do hádek a místo toho prostě odejděte. Vždy chraňte svou energii a mír. Neočekávejte uzdravení vztahu, slova lásky a souhlasu nebo jakoukoliv omluvu. Nic z toho se nezměnilo.

Nezapomeňte však o svém postoji a případných dalších opatřeních z bezkontaktního vztahu vždy informovat protistranu. Jednak předejdete další manipulativní hře, kterou svým mlčením můžete rozpoutat. (Této hře pravděpodobně nezabráníte, ale budete mít pocit „čistého stolu“.). A následně může být protistrana motivována k tomu, aby od svého negativního a ubližujícího konání ustoupila. Pomalinku a velmi opatrně můžete uvolňovat bezkontaktní pravidla. (Což nebude snadné a neměli bychom mít příliš očekávání, pokud nechceme zažít příliš zklamání.).

Pokud dojde k porušení nově nastavených pravidel anebo se budete cítit mentálně či fyzicky v propadu, neprodleně se vraťte ke vztahu „no contact“.

Hospodáři jako staří rodiče, když odcházeli na odpočinek a předávali hospodářství svému nástupci (svému dospělému dítěti), si smluvně vymínili pravidla doživotního užívání určité části domu, včetně zaopatření a dalších práv. To se nám v dnešní době vytratilo a spíše se setkávám s nepsanou materiálně mentální závislostí, než abych dohledala smluvní dokument.