Článek
Fin de siècle znamenalo dobu otevřeně hrdé dekadence, posedlosti krásou, estetikou a erotikou, kdy se společnost současně třásla úzkostí i okouzlením z rychlých změn. Byl to čas, kdy se rodila psychoanalýza a s ní i nový způsob nahlížení na lidskou duši. Do atmosféry epochy patří zlaté ornamenty Klimtových obrazů stejně jako potemnělé, zneklidňující tóny Mahlerových symfonií. Umělci se tehdy vzpírali akademickým pravidlům a hledali nové cesty, jak zachytit svět, který se jim rozpadal pod rukama. A také to byla doba, kdy ženy začaly bourat dlouho nedotknutelné společenské role a vstupovaly do umění, intelektuální debaty i veřejného prostoru jako tvořivé, sebevědomé bytosti. A právě v tomto vibrujícím světě se Alma Mahler stala jedním z nejvýraznějších symbolů epochy, skutečnou femme fatale, sexem prodchnutou múzou přelomu století, která dokázala fascinovat nejen svým talentem, ale i nezaměnitelnou erotickou aurou.
Za život vystřídala tři manžele, několik zásadních milenců a nekonečnou řadu obdivovatelů. Všichni z nich měli jedno společné. Žádný z nich nevyšel ze střetu s Almou nezměněný.
A zároveň byla skladatelkou, jejíž vlastní talent byl po desetiletí upozaděný. Dnes se její hudba vrací na pódia. A s ní i otázka, kdo vlastně byla Alma doopravdy.
Alma (vlevo) se svou matkou a nevlastní sestrou Margarethe
Dětství a mládí
Alma Margaretha Maria Schindler se narodila 31. srpna 1879 ve Vídni do rodiny významného krajináře Emila Jakoba Schindlera a jeho manželky Anny Sofie. Její dětství bylo plné umění, krásy a intelektuálních impulsů. Domov, ve kterém vyrůstala, byl nejen umělecky inspirovaný, ale i společensky propojený. Alma byla od mala obklopena malíři, skladateli a spisovateli. Po smrti svého otce v roce 1892 se Alma začala soustředit na klavír a studium hudby, učila se komponovat a brzy se stala talentovanou pianistkou a skladatelkou. Její hudební nadání bylo podpořeno studiem u Josefa Labora, slepého varhaníka, který ji uvedl do světa hudební literatury a kontrapunktu. Alma byla vzdělaná, inteligentní, ambiciózní a od dětství pro ni byla jasná jediná věc: chtěla být středem pozornosti, chtěla tvořit a chtěla fascinovat všechny, kteří ji obklopovali.
Gustav Klimt. První muž, který ji chtěl a který ji nedostal
Když se Alma Schindler objevila v prostředí vídeňské Secese, přitahovala pozornost už jako velmi mladá žena. Gustav Klimt, autor Polibku a jedna z nejzářivějších postav vídeňského umění, se ji pokusil svést. Políbil ji v kočáře, s jistotou, se kterou získával všechny své múzy. Alma byla fascinovaná, ale nenechala se vtáhnout. Klimt zůstal spíše prvním symbolem. Byl to muž, kterého chtěla Vídeň. Alma však chtěla víc.
Klimtovi patří jedna důležitá role. Byl prvním, kdo pochopil, že Alma není jen krásná dívka. Je to žena, kterou budou chtít všichni.
Alexander Zemlinsky. Učitel, milenec, muž, který viděl její talent
Alexander Zemlinsky byl pro Almu Mahler zásadní postavou. Byl jejím učitelem hudby, prvním, kdo skutečně rozpoznal její talent, a brzy se stal i jejím milencem. Alma ho přitahovala intelektuálně i eroticky, a on k ní pocítil bolestný a obdivný cit. Jejich vztah však nebyl bez napětí: Alma se nechovala zcela otevřeně a v dopisech odmítala představu společného života a poznamenala, že by nechtěla přivést na svět „škaredé děti“.
Po rozchodu Zemlinsky zkomponoval jednu ze svých nejlepších oper, inspirovanou právě bolestí a frustrací, kterou mu Alma způsobila. Jeho hudba z tohoto období je plná křivdy, touhy a vzteku. Alma se stala jeho múzou, ale zároveň jeho ranou.
Gustav Mahler
Gustav Mahler. První manžel, muž, v jehož stínu zanikla její hudba
Gustav Mahler nebyl jen skladatel; byl institucí, dirigentem a ředitelem opery, géniem a ikonou vídeňské hudby. Alma si ho vzala v roce 1902, když jí bylo 22 let, zatímco Mahlerovi bylo 41 – téměř dvacet let rozdíl. Alma vstoupila do světa, kde měla být paní Mahlerová. Jenže Alma byla hudebnice, komponovala a psala písně už před svatbou, její raná díla měla vlastní identitu. Mahler si přál, aby se jeho žena věnovala hlavně vedení domácnosti, což pro ni bylo zcela nemyslitelné. V Mahlerově domácnosti platilo pravidlo: jeden génius na rodinu. Mahler jí přímo přikázal přestat komponovat, a Alma se podvolila. V té chvíli se ale vnitřně zlomila. Její skladby přežívaly v rukopisech; některé Mahler revidoval natolik, že později v archivech vzniklo nejasné autorství. Alma dlouho tvrdila, že Mahler některé její písně přepsal a prezentoval jako své vlastní. Zdrojově to nelze jednoznačně dokázat, ale tón jejich dopisů i zásahy do rukopisů naznačují, že problém existoval.
Alma s Mahlerem měla dvě dcery. Maria Anna Mahler se narodila v roce 1902, zemřela však tragicky v pěti letech na záškrt nebo spálu. Druhá dcera, Anna Mahler, přišla na svět v roce 1904 a později se stala sochařkou. Smrt malé Marie hluboce ovlivnila oba rodiče a Mahlerovu hudbu. Alma byla přítomná v jeho pozdních dílech jako bolestná stopa, která se propsala do Písní o mrtvých dětech a do Deváté symfonie.
Walter Gropius
Walter Gropius. Druhý manžel, muž, který ji miloval bezpodmínečně
Během Mahlerových cest vznikl Almin vztah s Walterem Gropiusem. Byl mladý, krásný a ambiciózní architekt, později zakladatel Bauhausu, ale tehdy především muž, který ji miloval jako božstvo. Gropius se stal jejím milencem, a jejich vztah patřil k nejdiskutovanějším mileneckým příběhům vídeňské moderny.
Vzali se v roce 1915, čtyři roky po Mahlerově smrti a Alma mu porodila dceru Manon Gropius (1916–1935), která zemřela na poliomyelitidu, dětskou obrnu, virové onemocnění, jež může způsobit ochrnutí a někdy smrt. Smrt Manon byla náhlá a tragická. Alma a Gropius měli také syna Martina Carla Johannese Gropiuse (1918–1919), který zemřel v 10 měsících na vrozené komplikace.
Ani tento vztah nevydržel kvůli Almině neklidné povaze a v roce 1920 se manželé rozvedly. Ze čtyř dětí Almy přežila jen Anna Mahler, dcera z prvního manželství. V kontextu těchto ztrát se zdá Almina image femme fatale téměř malicherná, ztráta tří dětí jistě zásadně ovlivnila její osobní život a vztahy.
Oskar Kokoschka. Milenec posedlý až k šílenství
Než se podruhé vdala, Alma Mahlerová-Werfelová navázala vášnivý, často bouřlivý poměr s malířem Oskarem Kokoschkou, krátce po smrti své čtyřleté dcery Marie Mahlerové a ukončení předchozího vztahu s Gropiusem. Kokoschka byl pravděpodobně muž, který ji miloval nejintenzivněji. Jejich vztah byl bouřlivý, sex, hádky, vášně, smíření a znovu výbuchy. Kokoschka namaloval jeden z největších obrazů evropského expresionismu, The Bride of the Wind (také nazývaný Bouře). Alma je na něm zobrazena jako žena, která je vichřicí i rozkoší zároveň. Obraz je symbolem posedlosti.
Alma byla pro Kokoschku droga a jeho vášeň pro ni ovlivnila jeho tvorbu i život.
Po Kokoschkově odchodu do armády během první světové války se Alma vrátila ke Gropiusovi, mladému ambicióznímu architektovi, který se později stal jejím druhým manželem.
Franz Werfel
Franz Werfel. Poslední a stabilní láska
Alma Mahlerová se s Franzem Werfelem seznámila v roce 1917, když ještě byla provdaná za Waltera Gropiuse. Werfel byl spisovatel, básník a dramatik, autor románu Píseň o Bernadettě, který se stal americkým bestsellerem. Setkali se ve Vídeňské intelektuální a umělecké společnosti, kde se oba pohybovali, ona jako kulturní ikona a salonní hostitelka, on jako talentovaný a ambiciózní autor. Okamžitě je spojilo společné cítění a intelektuální kompatibilita. Werfel dokázal Almu chápat a respektovat její povahu; nikdy se jí nepokoušel změnit a stal se jediným mužem, s nímž zažila opravdový klid. Alma Mahlerová a Franz Werfel žili několik let jako partneři a sňatek uzavřeli až v roce 1929.
S nástupem nacistického nebezpečí v roce 1938 se Werfel a Alma vydali na dramatickou cestu přes Pyreneje do Portugalska a nakonec do Spojených států, kde našli bezpečí a nový život. V Los Angeles a později v New Yorku byli součástí umělecké a literární scény, kde Werfel těžil z úspěchu svých knih a Alma pokračovala ve své roli kulturní mediátorky. Jejich vztah zůstal po celý život pevným a stabilním bodem Alminých bouřlivých let.
Franz a Alma Werfelovi v New Yorku, 1936
Poslední léta v Americe
Po smrti Franze Werfela v roce 1945 se Alma Mahlerová-Werfelová přestěhovala do New Yorku, kde pokračovala ve své roli kulturní ikony. I po ztrátě svého posledního manžela zůstala aktivní a vlivná, udržovala kontakty s hudebníky, spisovateli a umělci, které znala z Vídně, z let exilu v Los Angeles i z Werfelových literárních kruhů. Vlastnila několik malých bytů, z nichž jeden obývala a ostatní využívala jako salonní prostory, kam zvala evropské intelektuály a americké umělce.
Do jejího širšího okruhu patřil i Arnold Schönberg, významný rakouský skladatel a zakladatel druhé vídeňské školy, s nímž sdílela stejné kulturní prostředí emigrantů z Vídně a Berlína. Setkávali se spíše společensky než intimně, ale právě společná zkušenost exilu a vazba na vídeňskou modernu z nich činila součást téže kulturní komunity.
V roce 1946 získala americké občanství a nadále působila jako prostředník mezi generacemi tvůrců i jako připomínka světa vídeňské Secese. Alma Mahlerová-Werfelová zemřela 11. prosince 1964 v New Yorku ve věku 85 let.
Alma Mahlerová-Werfelová jako autorka
Alma Mahlerová-Werfelová nebyla jen ikonou vídeňské společnosti a femme fatale, ale i spisovatelkou a autobiografkou. Napsala dvě knihy o Gustavovi Mahlerovi, které dlouho ovlivňovaly studie jeho života a díla. Její hlavní autobiografie, Mein Leben (Můj život), zachycuje její dětství, hudební vzdělání, manželství, milostné vztahy a život v kulturním prostředí Vídně, Los Angeles a New Yorku. Knihy kombinují vzpomínky, reflexe a komentáře k uměleckému životu její doby, i když některé výpovědi, zejména o Mahlerovi, jsou dnes historiky zpochybňovány a označovány jako „Alma Problem“.
Alma skladatelka. Hlas, který byl umlčen, ale neutichl navěky
Hudba Almy Mahler se dnes hraje a znovu objevuje na pódiích i nahrávkách. Dochovalo se sedmnáct jejích písní pro hlas a klavír, některé byly publikovány během jejího života, další objevili muzikologové až po její smrti. Jejich melodie mají měkký, ale výrazný oblouk. Harmonicky jsou odvážnější, než bychom čekali. Skladby mají jemně romantický charakter, odrážejí vliv vídeňského prostředí, Mahlera i Zemlinského, a postupně se orchestrálně aranžují, například Julianem Reynoldsem či bratry Davidem a Colin Matthews. S její hudbou se dá seznámit i na platformě YouTube, kde jsou k dispozici kompletní nahrávky i jednotlivé písně. Dodnes se vedou debaty, nakolik Mahler zasahoval do jejích rukopisů. Někteří muzikologové tvrdí, že jeho zásahy byly čistě redakční.
Odkazy na nahrávky na YouTube:
Antisemitismus a vztah k židovským osobnostem
Ačkoli Alma Mahler-Werfel žila po celý život v úzkém kontaktu s mnoha židovskými umělci a dvakrát se provdala za muže židovského původu, její deníky a korespondence obsahují četné antisemitské výroky. V osobních zápiscích opakovaně užívala rasové stereotypy a zdůrazňovala vlastní „árijský“ původ, přičemž některé její komentáře se týkaly i jejích nejbližších, například Alexandra Zemlinského či Franze Werfela. Historik Oliver Hilmes interpretuje její postoje jako výraz snahy potvrdit si vlastní nadřazenost, zatímco jiní autoři upozorňují, že navzdory těmto projevům Alma reálně nejednala protižidovsky a v době nacistické perzekuce pomáhala manželovi i přátelům s útěkem. Bádání se tak shoduje, že její postoj byl vnitřně rozporný: osobní antisemitské předsudky se u ní kombinovaly s těsnými osobními i profesními vazbami na židovské prostředí.
Alma jako múza i prokletí umělců
Alma Mahlerová-Werfelová byla nesmírně inspirující pro své okolí. Její krása, inteligence a vášnivá osobnost motivovaly hudebníky, malíře, spisovatele i architekty k vytvoření významných děl. Bez její přítomnosti, její energie a charisma by možná nevznikla celá řada uměleckých počinů, od Mahlerových písní přes Kokoschkovu expresionistickou Nevěstu větru až po Werfelovy literární úspěchy či skladby Albana Berga věnované její dceři Manon. Alma nebyla jen pasivní inspirací, její život a osobnost se staly hybnou silou, která vtiskla tvůrčí jiskru mnoha uměleckým dílům přelomu století i pozdější doby.
Zároveň však byla hodnocena velmi rozporuplně. Její přátelé i známí o ní často mluvili jako o ženě fascinující, ale zároveň náročné a obtížné. Některé její přítelkyně o ní říkaly, že je dáma a žumpa zároveň, tedy směs noblesy a prudké, někdy nepříjemné povahy. Umělci, kteří s ní žili, ji popisovali jako zdroj inspirace i zdroj bolesti. Kokoschka ji považoval za osudovou ženu, ale zároveň vzpomínal na vztah plný žárlivosti a emocionálních extrémů. Jiní o ní tvrdili, že dokáže partnera nadchnout a povznést, ale také zraňovat a odtahovat se s nečekanou tvrdostí.
Současníci si všímali její výrazné potřeby obdivu a jejího přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Viděli v ní sebevědomou a ambiciózní ženu, která si byla vědoma své přitažlivosti i intelektu a která vyžadovala pozornost v intenzitě, která byla pro některé muže přitažlivá, ale pro jiné vyčerpávající. Její milenci zpětně popisovali, že uměla vytvářet prostředí silné vášně i silného tlaku a že její povaha dokázala okolí ovládnout a formovat.
K jejímu obrazu zásadně přispívají také výpovědi badatelů a historiků. Ti upozorňují na tzv. Alma problém, tedy na skutečnost, že Alma po Mahlerově smrti manipulovala s korespondencí, kterou po sobě oba zanechali. Řadu Mahlerových dopisů vynechala, některé přepsala, jiné sestavila z více fragmentů a své vlastní dopisy téměř všechny zničila. Tím vytvořila verzi jejich manželství, která odpovídala jejímu pozdějšímu sebepojetí, ale nikoli nutně skutečnosti. Tento zásah výrazně ovlivnil to, jak byly po desetiletí vnímány Mahlerovy životní osudy i jejich partnerský vztah. Mnozí kritici proto hodnotili Almu jako osobnost, která chtěla řídit nejen svůj život, ale i to, jak bude její příběh jednou vyprávěn.
Rozporuplnost doplňují i hlasy pamětníků, kteří upozorňovali na její ostré výroky, předsudky a společenské postoje, které ji provázely v různých obdobích života. Někteří blízcí hovořili o jejích prudkých reakcích, o schopnosti lichotit i ubližovat, o charismatu i sebestřednosti, které se v ní spojovaly.
Obraz Almy Mahlerové tak vzniká z mnoha protichůdných svědectví. Pro jedny je fascinující múzou a inspirátorkou, pro druhé komplikovanou a emocionálně nebezpečnou osobností. Právě tato polarita její pověsti ukazuje, že Alma byla pro své okolí nejen zdrojem tvůrčí síly, ale také prokletím, které dokázalo zanechat hluboké stopy.
