Barbora Markéta Eliášová - chudá Češka na cestě kolem světa

Už od středověku máme ve svých dějinách výjimečné postavy, které se nebály vydat do světa – Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jan Hasištejnský z Lobkovic, později Emil Holub, Vojtěch Náprstek, Jiří Baum, Alois Musil a bezpočet dalších. Emil Holub a Jiří Baum dokonce cestovali se svými manželkami, které pro ně byly cennými pomocnicemi.
Ale před první světovou válkou se v českém prostředí setkáme jen se dvěma ženami, které se samy vydaly na cestu kolem světa.

Martha Schichtová (německé národnosti) byla dcerou ústeckého továrníka, která si mohla dovolit procestovat svět s doprovodem služky a nosičů.
A pak tu byla jiná žena – bez zázemí, bez ochránců, jen s pracně naspořenými penězi a obrovskou odvahou.
Sirota vychovaná na obecní útraty, chudá jako kostelní myš, která začínala jako tovární dělnice.
Barbora Markéta Eliášová, pozapomenutá cestovatelka, která procestovala celý svět.

Neměla snadný start do života. Narodila se jako nemanželské dítě v Jiříkovicích u Brna 2. listopadu 1884. Otec neznámý, matka zemřela, když jí byly čtyři roky. Vychovávali ji pěstouni na obecní útraty.
Učitel si všiml jejího nadání a povzbuzoval ji ke vzdělání. Ve čtrnácti letech začala pracovat v německé textilní továrně a po práci se učila německy.

Díky tomu si našla místo služky u německé herečky. Většina dívek by se tehdy s takovou kariérou spokojila – bylo to víc, než by si chudá sirota mohla přát. Jenže Barboře to nestačilo.
Herečka měla rozsáhlou knihovnu, která otevřela mladé dívce bránu do světa poznání. Později se s ní a její matkou dostala do Vídně, kde začala studovat střední školu. Nejvíce ji však zajímaly jazyky – kromě němčiny se pilně učila anglicky a francouzsky.

Po studiích odešla do Prahy, kde pracovala ve firmě Otakara Skřivana, vyřizovala zahraniční korespondenci a zároveň studovala jazyky na univerzitě.
Sblížila se s učitelem Václavem Emanuelem Mourkem a jeho anglickou manželkou. Profesor Mourek ji učil nejen řeč, ale i způsob, jak přemýšlet o světě – otevřeně, kriticky, svobodně. Manželé Mourkovi jí dokonce půjčili peníze na cestu do Anglie, aby se zdokonalila v jazyce. Po návratu začala učit angličtinu na Vyšší dívčí škole zřízené Eliškou Krásnohorskou a dávala i soukromé hodiny.

Pak se přihodilo to, co se mladým dívkám často stává – zamilovala se. Tehdy to ale nebylo tak prosté.
Učitelky v té době nesměly být provdané – pokud se provdaly, musely ze školy odejít. Protože byla Barbora zasnoubená, zřejmě plánovala dráhu učitelky opustit.

Osud však rozhodl jinak – krutě. Její snoubenec v roce 1911 zemřel na otravu krve. Barboře se zhroutil svět, ale později přiznala, že tato ztráta ji zároveň osvobodila.
Neměla pro koho zůstávat. Stala se z ní žena svobodná v době, kdy se od žen očekávalo, že budou tiše sedět doma. Krátce poté zemřel i profesor Mourek, její druhý otec.

Barbora si vyžádala roční neplacené volno a vydala se na svou první velkou cestu. Její úspory nebyly velké – získala je díky nesmírné skromnosti a cílevědomosti –, ale měla odvahu, kterou jí mohl leckdo závidět.

Projela celé Rusko, což bylo dobrodružství i nebezpečí i dnes, natož před více než sto lety. Z Vladivostoku se přeplavila do Japonska.

Na začátku 20. století působilo Japonsko jako tajemná, vzdálená země – a nebyla to náhoda.
Po více než dvě století bylo téměř zcela uzavřeno světu. Roku 1603 zavedl šógunát politiku sakoku („uzavřená země“): cizinci měli vstup zakázán (až na pár holandských a čínských obchodníků na Dedžimě), Japonci nesměli vycestovat, a kdo se vrátil, čekala ho smrt.

Izolace byla reakcí na misionářskou činnost jezuitů, kteří se v 16. století rychle šířili Asií. Zpočátku vítaní misionáři začali zasahovat do politiky, což vyvolalo obavy z kulturní invaze.
Napětí vyvrcholilo rolnickým povstáním v Šimbaře (1637), kde hráli roli i křesťané. Šógunát pochopil, že křesťanství může být i hrozbou pro režim, a zareagoval tvrdě: zákaz křesťanství, vyhnání misionářů, popravy konvertitů a uzavření země.

Izolace trvala až do roku 1868, kdy komodor Matthew Perry připlul s „černými loděmi“ a donutil Japonsko otevřít přístavy. Následovala éra Meidži – modernizace, návrat moci císaři, zavedení západního školství, vojenství i průmyslu.
Na přelomu století tak bylo Japonsko zemí kontrastů – mezi kimonem a elektrickou tramvají, samurajskou tradicí a moderní armádou. Za pouhých padesát let se z izolovaného souostroví stala světová velmoc.

Barbora v Japonsku zůstala asi rok. Zemi si hluboce zamilovala – navštěvovala chrámy, dlouhé hodiny seděla v zahradách a naslouchala tichu.
Fascinovala ji harmonie mezi přírodou a architekturou. Pochopila, že krása tu není ve velkoleposti, ale v jednoduchosti – v tichu před čajovým obřadem, v lehkém pohybu gejši.

Barbora se nestala jen pozorovatelkou. Působila v tokijské poštovní škole jako učitelka jazyků a zároveň byla první Evropankou, která v Japonsku absolvovala kurz ikebany – tradičního umění aranžování květin.
Ikebana není jen estetika – je to meditace, cesta ke klidu a vyjádření vztahu k přírodě. Důležitý je i prostor mezi květy, ticho a prázdno.
Pro Eliášovou to byla duchovní zkušenost – lekce pokory, trpělivosti a naslouchání.

V Japonsku v sobě objevila vypravěčské nadání. Posílala reportáže do českých novin a po návratu vydala na vlastní náklady knihu Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule.
Kniha měla úspěch a její přednášky se těšily oblibě po celé republice. První světová válka však její další plány přerušila.

Po vzniku Československa se roku 1920 vydala na druhou cestu – opět především do Japonska. Získala místo koncipientky na nově zřízeném velvyslanectví a po celé zemi pořádala přednášky o české kultuře, tradicích a prezidentu Masarykovi.

Práce na ambasádě ji ale nenaplňovala. Dostala se mezi dva ohně – mezi velvyslance Jaroslava Perglera a ministra Edvarda Beneše. Po roce a půl byla odvolána, penzionována a vrátila se domů přes Seattle a New York.
Napsala knihu Z vlasti samurajů a množství reportáží ze svých cest.

V roce 1923 vyrazila na svou třetí cestu – přes Egypt, Cejlon, Hongkong a Šanghaj do Japonska.
Právě tam, v Jokohamě, ji zastihlo katastrofální zemětřesení. Během vteřin zahynulo 150 000 lidí, město zachvátily požáry a epidemie. Barbora přišla o všechno – zavazadla, finance, šperky i fotoaparát – ale přežila.

Později o tragédii napsala knihy V Japonsku v dobách dobrých i zlých a Dcery Nipponu.
Cestou přes Ameriku přežila i vlakové neštěstí mezi Chicagem a New Yorkem – opět s lehkým zraněním, ale naživu.

Roku 1925 podnikla čtvrtou cestu, tentokrát s podporou ministerstva školství. Navštívila Jávu, Bali a Austrálii.
Cestu komplikovala silná bouře, která její loď téměř potopila. Z Austrálie se vydala přes Kapské město a Kanárské ostrovy zpět do Evropy.
Cestu popsala v knize Rok na jižní polokouli.

Její pátá cesta v roce 1929 byla financována přímo Edvardem Benešem částkou 30 000 korun. Navštívila Mandžusko, Koreu a Sovětský svaz.
Cesta trvala čtyři měsíce, ale cestu nezpracovala literárně.

V letech 1929–1939 pracovala na ministerstvu zahraničí jako překladatelka a psala knihy pro děti a mládež.
Za druhé světové války se zapojila do odboje – i přes svůj zhoršující se zdravotní stav a vědomí, že tím riskuje všechno, co jí ještě zbylo.

Po válce ji postihl těžký kloubní revmatismus, který ji postupně upoutal na vozík.
Byla osamělá, zapomenutá, ale nikdy si nestěžovala. V dopisech přátelům psala s klidem a vděčností – jako by bolest patřila k jejímu životu stejně neoddělitelně jako odvaha.

Pečovala o ni její někdejší studentka Eugenie Plíhalová, která s ní zůstala až do konce.
Barbora Markéta Eliášová zemřela 6. dubna 1957.
Zůstalo po ní několik knih, stovky článků – a příběh ženy, která se nebála překročit hranice světa ani sebe samé.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Barbora_Mark%C3%A9ta_Eli%C3%A1%C5%A1ov%C3%A1

https://zena-in.cz/clanek/nasi-cestovatele-barbora-marketa-eliasova

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=14592