Česká mše vánoční. Radost Vánoc a tragický konec autora Jakuba Jana Ryby

Její autor však žil život, který měl k vánoční pohodě velmi daleko. Ryba byl mužem ideálů v prostředí, které o ideály nestálo. A také mužem, který rozdával energii všem kolem sebe, až mu žádná nezbyla.

Jakub Jan Ryba, vlastním jménem Jakub Šimon Ryba, se narodil 26. října 1765 v Přešticích do rodiny učitele a varhaníka. Hudba nebyla volbou, ale přirozeným jazykem domova. Otec jej od dětství vedl ke hře na klavichord, housle i varhany a mladý Ryba brzy vynikal nejen talentem, ale i neobyčejnou pílí.

Když odešel studovat do Prahy na piaristické gymnázium, otevřel se mu svět osvícenských myšlenek, filozofie a víry v rozum. Ryba začal chápat vzdělání jako nástroj změny. Nejen osobní, ale společenské. Studium však nedokončil. Realita byla silnější než ideály.

Od roku 1788 působil Jakub Jan Ryba jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem. Právě zde strávil většinu života a zde se také naplno ukázalo napětí mezi tím, co chtěl, a tím, co mu bylo dovoleno.

Škola byla zanedbaná. Děti chodily nepravidelně. Vzdělání nemělo váhu. Ryba se rozhodl to změnit. Zavedl rozdělení žáků podle věku, pravidelnou docházku, zakládal knihovnu, rozšiřoval výuku a snažil se vychovávat děti k odpovědnosti a mravnosti.

Narazil. Ne na vděk, ale na odpor. Rodiče potřebovali děti na práci. Vrchnost nechtěla změny. To, co Ryba považoval za samozřejmý pokrok, bylo okolím vnímáno jako obtěžující výstřelek. Konflikty se vracely znovu a znovu a pomalu, ale jistě jej vysávaly.

Na Štědrý den roku 1796 zazněla v rožmitálském kostele Česká mše vánoční. Dílo, které spojilo liturgii s českým jazykem a hudbou blízkou obyčejným lidem. Radostná, lidská, srozumitelná.

Byla to hudba, která vycházela z Rybovy víry, že duchovní věci mají být přístupné všem. Dnes se zdá samozřejmá. Tehdy byla odvážná. Přesto mu nepřinesla úlevu od každodenní tíhy. Spíše jen tiché potvrzení, že jeho vnitřní svět byl bohatší než svět kolem něj.

Ryba nebyl jen učitel a skladatel. Byl také manžel a otec početné rodiny. Odpovědnost za její zajištění ležela převážně na něm. Finanční situace byla dlouhodobě napjatá a po rakouském státním bankrotu roku 1811 se změnila v katastrofu.

Zdravotní potíže, především bolestivá zlatá žíla, mu ztěžovaly práci i běžný život. Spory s úřady a rodiči žáků neustávaly. Ideály, které ho dříve poháněly, se začaly měnit v břemeno. Nejstarší syn Josef Arnošt ve svém deníku zaznamenává otcův neklid, zádumčivost a postupné vyhasínání.

Dne 8. dubna 1815 odešel Jakub Jan Ryba ráno z domu. Řekl, že jde na mši. Už se nevrátil. O tři dny později byl nalezen mrtvý v lese Štěrbina nad Voltuší. Spáchal sebevraždu. U jeho těla ležela kniha Senekova spisu O duševním klidu.

Je těžké číst tento konec jinak než jako výsledek dlouhého vyčerpání. Ne jedné události, ale let tlaku, nepochopení, bolesti a odpovědnosti.

Rybův životní osud se znovu a znovu vrací nejen prostřednictvím hudby, ale i skrze vyprávění. Výrazným způsobem k tomu přispěla televizní inscenace Noc pastýřů, kterou v roce 1993 natočil režisér František Filip. Film se soustředí na dobu, kdy v roce 1796 vzniká dílo, jež se později stane neodmyslitelnou součástí českých Vánoc. Česká mše vánoční zde není jen hudební kompozicí, ale vyústěním vnitřního zápasu, citlivosti a vyčerpání svého autora.

Inscenace sleduje těžký životní úděl rožmitálského kantora, muže sevřeného povinnostmi, chudobou a nepochopením okolí, který přesto dokáže vytvořit hudbu povznášející, plnou světla a naděje. Právě tento kontrast mezi krásou díla a tvrdostí každodenní reality tvoří silnou osu celého vyprávění.

Josef Abrhám ztvárnil Jakuba Jana Rybu nezapomenutelným způsobem. Nikoli jako patetického génia, ale jako tichého, vnitřně rozervaného člověka, který nese odpovědnost za rodinu, školu i vlastní ideály. Jeho Ryba je unavený, citlivý a osamělý, přesto pevně zakotvený ve víře, že hudba a vzdělání mají smysl, i když se svět kolem tváří lhostejně.

Díky této interpretaci přestává být Ryba vzdálenou historickou postavou. Stává se člověkem z masa a kostí, jehož radostná vánoční hudba získává hlubší, téměř bolestný rozměr. Film tak pomáhá dnešnímu divákovi pochopit, že Česká mše vánoční nevznikla z klidu a hojnosti, ale z napětí, ticha a vytrvalé víry v hodnoty, které přesahují jednu lidskou existenci.

Jakub Jan Ryba zanechal hudbu plnou světla. Jeho život však byl plný stínu. Možná právě proto jeho Česká mše vánoční působí tak silně. Není to naivní radost. Je to radost vybojovaná.

A pokaždé, když zazní, připomíná, že i v prostředí nepochopení, odporu a vyčerpání může vzniknout něco, co přežije staletí. I když jeho autor sám už neměl sílu pokračovat.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Jan_Ryba

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A1_m%C5%A1e_v%C3%A1no%C4%8Dn%C3%AD

https://www.ceskatelevize.cz/porady/13464020312-noc-pastyru/

https://www.fdb.cz/film/noc-pastyru/20694

https://www.rozmitalptr.cz/mesto/historie/jakub-jan-ryba/