Článek
Když se řekne „legie“, vybaví se Masaryk, Zborov, Sibiř – a především armáda státu, který tehdy ještě neexistoval. Za těmito názvy stojí tisíce mužů, kteří bojovali pro myšlenku samostatnosti.
Podíváme se, jak legie vznikly, jakou sehrály roli během války i při vzniku republiky – a co se s nimi stalo po návratu domů.
Vznik legií a politické pozadí
Často se říká, že Čechům chybí hrdinové. Není to pravda – legionáři byli ochotni položit život za stát, který zatím existoval jen v představách.
Po vypuknutí první světové války v roce 1914 museli Češi a Slováci narukovat do rakousko-uherské armády. Zároveň se ale zrodila myšlenka využít válku k osvobození od Habsburků. Masaryk a Beneš budovali politickou podporu, Štefánik se postaral o vojenskou stránku.
Milan Rastislav Štefánik (1880–1919) – astronom, cestovatel a důstojník francouzské armády – sehrál klíčovou roli při vzniku legií. Využil svou prestiž i kontakty, aby pro ně získal podporu Francie. Zahynul při letecké havárii v květnu 1919, jen pár měsíců po vzniku republiky.
Legie tvořili krajané a bývalí rakousko-uherští vojáci, kteří po zajetí přeběhli k Dohodě. Riskovali tím trest smrti, ale jejich cílem bylo jediné – vznik svobodného Československa. Legionáři měli zásadní význam vojenský i politický – jejich úspěchy posílily mezinárodní uznání nového státu.
Vznikaly postupně:
- v Rusku už roku 1914,
- ve Francii v rámci Cizinecké legie (slavná rota Nazdar),
- v Itálii od roku 1917.
Na konci války měly legie přes 140 000 mužů.
Tři fronty
1. Francouzské legie
Po demonstraci „Pryč s Rakouskem!“ v Paříži roku 1914 vznikla rota Nazdar, složená ze 341 Čechů a 2 Slováků. Bojovala u Arrasu, kde utrpěla těžké ztráty, ale zapsala se do historie.
Od roku 1917 se formovala Československá střelecká brigáda (9 600 mužů), která přísahala věrnost republice v Darney za účasti Beneše a prezidenta Poincarého. Bojovala u Terronu a Vouziers a po válce se vrátila do vlasti jako symbol mezinárodního uznání Československa.
2. Italské legie
Vznikly převážně ze zajatců Rakouska-Uherska. Díky úsilí Štefánika, Masaryka a Beneše se podařilo získat italskou podporu. Legionáři se osvědčili v bitvách u Monte Valbella, Cima Tre Pezzi či Doss Alto. Celkem jich v Itálii bojovalo asi 25 000.
Po válce byli repatriováni a pomáhali bránit hranice nového státu. Italské legie se staly symbolem odvahy a solidarity československého národa.
3. Ruská fronta a Sibiřská anabáze
Ruské legie proslavila bitva u Zborova (1917), která ukázala, že Češi a Slováci dokážou bojovat jako samostatná síla. Po bolševické revoluci se však situace zkomplikovala. Po tzv. Čeljabinském incidentu (květen 1918) se legie postavily na vlastní nohy a ovládly značnou část Transsibiřské magistrály.
Bitvy u Kazaně, Samary nebo Bajkalu ukázaly jejich odvahu i organizační schopnosti. Evakuace přes Vladivostok trvala více než rok – tzv. sibiřská anabáze se stala legendou.
Po návratu domů se z legionářů stali hrdinové i spolutvůrci nové armády, i když mnozí byli později zklamáni nesplněnými sliby.
Hlídka čs. legionářů v Rusku
Legie jako národní mýtus
Po roce 1918 se z legionářů stal oficiální symbol nového státu. Jejich příběhy inspirovaly literaturu, film i výuku – psali o nich například Rudolf Medek, Josef Kopta a František Langer. Legie se staly symbolem morálky, odvahy a oběti pro vlast.
Kritické pohledy
Jaroslav Hašek, sám bývalý legionář, nabídl ironický pohled skrze postavu Švejka – obyčejného člověka přežívajícího v chaosu. I to připomíná, že legionáři nebyli jednolití: motivace sahaly od vlastenectví po snahu přežít.
Osud po roce 1948
Po komunistickém převratu byli legionáři označováni za „bělogvardějce“, perzekuováni a vymazáni z učebnic. Teprve po roce 1989 byli rehabilitováni a jejich příběh se začal znovu vnímat v celé složitosti – jako odvaha, idealismus i lidská cena za vznik státu.
