Článek
Jednou z nich je Chetitská říše, která kdysi ovládala rozsáhlé území dnešního Turecka a Sýrie.
Po staletí jsme o této civilizaci věděli jen málo, jejich jazyku nikdo nerozuměl. Až se objevil člověk, který dokázal odemknout zámek k rozluštění zapomenutého jazyka a tím i jejich historii, náboženství a každodenní život.
Nebyl to žádný slavný vědec z Paříže nebo Londýna. Byl to Čech, profesor z Univerzity Karlovy: Bedřich Hrozný, jehož úmrtí si připomínáme 12. 12.
Rozkvět a pád tajemné vyspělé Chetitské říše
Chetité (také Hetejci) byli indoevropský národ, který kolem roku 1800 př. n. l. vytvořil mocnou říši v Malé Asii a částech Sýrie, Libanonu a Palestiny. Prosluli jako zdatní válečníci. Využívali bojové vozy a patřili k prvním, kdo vyráběli a používali železné zbraně. Jejich říše byla organizovaná unikátně: král nebyl absolutní vládce, ale musel se radit s poradními sbory (tulie, pankuš).
Chetitština je nejstarší doložený indoevropský jazyk a byla rozluštěna českým badatelem Bedřichem Hrozným. Zapsána byla klínovým písmem na hliněných tabulkách. Jejich hlavním městem byla Chattušaš, odkud se dochovalo mnoho archivních textů, včetně náboženských hymnů a mýtů.
Náboženství Chetitů bylo polyteistické, s tisícem bohů. Mezi nejuctívanější patřili bůh bouře Taru, bohyně Inara nebo král bohů Kumarbi. Mýty byly dramatické a často zachycovaly boj mezi bohy a přírodními silami např. mýtus o zmizelém bohu plodnosti Telepinu nebo zápas boha bouře s drakem Illujankašem. Chetité své bohy neidealizovali, někteří panovníci si na ně v modlitbách dokonce stěžovali.
Byli mistři v odlévání kovů a jejich umění je typické bronzovými soškami a náboženskými nádobami. Vyspělá byla také jejich architektura a zemědělství, pěstovali pšenici, chovali dobytek a vařili husté pivo.
Říše zanikla kolem roku 1200 př. n. l. po invazi tzv. mořských národů, kdy se rozpadla centrální moc v Chattuši a Velká chetitská říše přestala existovat jako ucelený státní celek. To však neznamenalo konec Chetitů jako kultury. V jižní Anatolii a severní Sýrii vznikla řada tzv. neo-chetitských, případně luwijských následnických království, která navazovala na chetitské tradice, jazyk i náboženství. Poslední stopy těchto neo-chetitských států zmizely teprve po dobytí pevnosti Karchemiš Asyřany v roce 717 př. n. l.
Chetitský jejich jazyk, kultura i památky zůstávaly dlouho záhadou. A právě tady vstupuje na scénu český badatel Bedřich Hrozný, který jako první na světě vyluštil chetitštinu nejstarší dochovaný indoevropský jazyk. Jeho objev z let 1915–1917 navždy změnil pohled na dějiny a otevřel dveře k poznání jedné z nejzajímavějších starověkých civilizací.
Bedřich Hrozný
Vědec, který rozluštil řeč Chetitů
Bedřich Hrozný (*6. května 1879, Lysá nad Labem) byl český klínopisec a orientalista, který rozluštil jazyk starověkých Chetitů a položil základy chetitologie.
Narodil se jako nejstarší ze pěti dětí evangelického faráře v Lysé nad Labem. Studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, po otcově smrti dokončil středoškolská studia v Kolíně, kde ho vyučoval orientalista Justin Václav Prášek. Kromě latiny a řečtiny zvládl i základy hebrejštiny a arabštiny.
Na přání otce začal studovat na bohoslovecké fakultě ve Vídni, ale po jednom semestru přestoupil na filosofickou fakultu, kde se věnoval hlavně orientálním jazykům akkadštině, aramejštině, etiopštině, sanskrtu a sumerštině. Naučil se celkem deset orientálních jazyků a navštěvoval přednášky o dějinách starého Orientu.
V roce 1901 získal doktorát a stipendium na berlínské univerzitě, která patřila mezi špičková centra orientalistiky. Zaměřil se na studium klínopisu, tedy sumerských a akkadských textů.
V roce 1902 nastoupil jako praktikant do vídeňské univerzitní knihovny. V roce 1904 odjel s prof. Ernstem Sellinem do Orientu, kde se jako odborník na klínové písmo podílel na archeologických výzkumech v lokalitě Tell Taanek a procestoval Sýrii, Palestinu a Egypt.
Po návratu do Vídně se stal soukromým docentem pro semitské jazyky, zároveň pokračoval v práci v univerzitní knihovně.
V Praze se oženil s Vlastou Miladou Procházkovou, se kterou měl dvě dcery, Olgu a Helenu.
V roce 1906 byl v Malé Asii, asi 150 km severovýchodně od Ankary, německou expedicí objeven rozsáhlý archiv chetitských králů obsahující množství hliněných tabulek s klínovým písmem, psaných však neznámým jazykem, který dlouho odolával pokusům o rozluštění. Hrozný na shromáždění Německé orientální společnosti vyjádřil svůj zájem o tuto problematiku. V roce 1913 mu bylo umožněno podílet se na výzkumu chetitských textů a podepsal smlouvu s dvouletým publikačním právem. V roce 1914 odjel do Istanbulu, kde měl přístup k originálům hliněných tabulek. Před vypuknutím první světové války si odvezl asi tři sta opisů těchto textů do Vídně.
Dne 24. listopadu 1915 přednesl na schůzi Předoasijské společnosti v Berlíně přednášku o rozluštění chetitského jazyka spolu s prvním stručným nárysem jeho gramatiky. Zjistil také, že chetitština patří do skupiny indoevropských jazyků, příbuzných řečtině, latině či indickým jazykům. Jeho přednáška vyšla ještě téhož roku tiskem pod názvem Rozřešení chetitské otázky, předběžná zpráva.
Během první světové války byl sice odveden, ale sloužil jako písař štábu ve Vídni, kde mohl pokračovat ve svém bádání. Výsledky publikoval v roce 1917 ve své zásadní práci Řeč Chetitů, její stavba a příslušnost k indoevropskému jazykovému kmeni. Pokus o luštění.
Po vzniku Československa byl jmenován profesorem klínopisu a dějin starého Orientu na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1924 získal finance na první českou archeologickou expedici do Šech Sadu, kde v dubnu začaly výkopy. Později vedl výzkumy na pahorku Tell Erfád v severní Sýrii, kde objevil pozůstatky řeckých staveb, množství keramiky a terakotových sošek.
V roce 1925 při další expedici v Malé Asii objevil přes 1000 hliněných tabulek psaných klínovým písmem, obsahujících smlouvy a dopisy asyrských kupců z druhého tisíciletí př. n. l. Tento obchodní archiv hledaly desítky vědců marně. Potvrdilo se také, že už staří Sumerové, před třemi tisíci lety, znali slad a vařili pivo podle různých receptů.
Zajímavostí je, že kvůli plánovaným vykopávkám u kopce Kültepe musel Hrozný odkoupit přilehlou louku, kterou pak zapsal na československý stát jako majitele. Při těchto vykopávkách bylo objeveno chetitské město Kaneš. V listopadu 1925 se vrátil do Československa, kde uspořádal přednášku o svých výzkumech a nálezech. Část nálezů se mu podařilo dovézt do Prahy, a přes 400 tabulek je dnes zpřístupněno v mezinárodní databázi klínopisných textů.
Klínové písmo a chetitština
Když hovoříme o tajemném jazyku, měli bychom si některá fakta ujasnit. Chetitština je nejstarší doložený indoevropský jazyk, velmi vzdáleně příbuzný našim současným jazykům, a právě její rozluštění Hrozným umožnilo nahlédnout do dávné minulosti.
Chetité používali klínové písmo, které převzali z Mezopotámie. Samotné klínové písmo nebylo jejich vynálezem, už dávno před nimi zapisovali Mezopotámci hliněné tabulky pomocí stejných klínových znaků.
Klínové písmo představuje mezistupeň mezi starověkými hieroglyfy a pozdějšími hláskovými systémy. Původně bylo piktografické, podobně jako egyptské hieroglyfy, kdy jeden znak mohl zobrazovat celou věc nebo myšlenku. Postupně se však vyvinulo ve slabikový a fonetický systém, kde znaky reprezentovaly slabiky a zvuky jazyka. Tento přechod z „obrázkového“ písma k fonetickému systému lze chápat jako krok směrem k hláskovým písmům, jaká používali Féničané, a posléze všechny alfabetické systémy.
Klínové písmo bylo rozluštěno v 19. století díky průlomovým objevům Henryho Rawlinsona, navazujícím na dřívější práce Georga Grotefenda a potvrzeným badatelem Edwardem Hincksem.
Bedřich Hrozný nerozluštil klínové písmo, byl odborník na toto písmo, ale dokázal odhalit, jak se tyto znaky používají v chetitštině, jazyce, který je zcela indoevropský a liší se od semitských a sumerských jazyků Mezopotámie. V praxi to znamenalo, že mnoho znaků, které v akkadštině nebo sumerštině představovaly určitou slabiku či slovo, v chetitštině získalo nový zvuk a novou gramatickou funkci.
Chetitské texty tak využívaly stejnou vizuální formu písma, ale jejich čtení a interpretace vyžadovala znalost indoevropské struktury jazyka. Díky tomu mohl Hrozný poprvé přečíst náboženské texty, smlouvy a mýty Chetitů, a tím otevřít dveře k pochopení jedné z nejzajímavějších starověkých civilizací.
Další profesní kariéra a akademická činnost
V roce 1926 byl zvolen děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Aktivně se podílel na organizaci vědeckého života a popularizaci orientalistických studií. Patřil k zakládajícím členům Orientálního ústavu v Praze a v roce 1929 založil mezinárodní vědecký časopis Archiv Orientální, jehož byl až do roku 1952 hlavním redaktorem a pravidelným přispěvatelem.
V roce 1939 odmítl možnost emigrace a přijal volbu rektora Karlovy univerzity. V této funkci se odvážně postavil německým vojákům, kteří zasahovali proti studentům na Právnické fakultě. Podle svědectví stál vysoký Hrozný rozkročen na schodech a zvolal: „Ven, darebáci! Toto je akademická půda.“ Vojáci tehdy skutečně odešli.
Roku 1940 odmítl nabídku na místo na ministerstvu školství. V roce 1944 ho postihl záchvat mrtvice, po němž byl opakovaně na zdravotní dovolené a k vědecké práci se už nevrátil.
V roce 1947 obdržel Státní cenu a 12. listopadu 1952 byl jmenován akademikem a členem nově vzniklé Československé akademie věd. O několik měsíců dříve, 22. dubna 1952, si ve své pracovně zlomil nohu a byl hospitalizován. Zemřel 12. prosince 1952 ve státním sanatoriu v Praze.
Dědictví Bedřicha Hrozného a význam jeho objevu
Hrozný nebyl jen luštitelem dávných písem a jazyků. Byl badatelem v pravém slova smyslu, procestoval Blízký východ, vedl vykopávky v Sýrii i Malé Asii, a v Kaneši objevil tisíce hliněných tabulek, z nichž mnohé přivezl do Prahy. Založil Seminář pro klínopis a dějiny Orientu na Karlově univerzitě, přednášel po celém světě. A přesto jeho jméno dnes zná jen málokdo.
Zatímco Champollion, který rozluštil egyptské hieroglyfy, je všeobecně znám, Bedřich Hrozný zůstává v povědomí převážně odborníků a poučených laiků. A to je škoda. Svým objevem totiž vdechl život celé civilizaci, o níž jsme po staletí téměř nic nevěděli. Dnes bychom řekli, že dal hlas těm, kdo mlčeli tisíce let.
