Článek
Chanuka se totiž řídí lunárním kalendářem, takže podobně jako Velikonoce připadá každý rok na jiné datum. Třetí adventní svíce je svící pastýřskou, symbolem radosti. A právě v takových chvílích člověku vytane, že podobná časová setkání nejsou o povrchním ekumenismu, ale o lidském ztišení a otevřenosti pro světlo, které se zjevuje různými způsoby.
Pamatuji si na jeden koncert židovské hudby, který jsem navštívila před asi dvaceti lety. Uskutečnil se ve sboru Církve bratrské na adventní neděli, kdy zároveň začínala Chanuka. Byl to hluboce působivý kulturní i hudební zážitek za světla obou svícnů.
Zázrak světla a vzdoru
Chanuka bývá někdy mylně považována za židovskou obdobu Vánoc, lze se setkat s termínem židovské Vánoce, což samozřejmě je velmi nepřesné.
Ve 2. století před naším letopočtem židovský svět čelil násilné helenizaci ze strany Seleukovců. Náboženské praktiky byly zakázány, chrám znesvěcen a identita potlačována. Tehdy se vynořila rodina Hasmonejců, známá jako Makabejští, hrstka povstalců, která se postavila jedné z nejmocnějších armád tehdejšího světa. Jejich odpor nebyl jen vojenský. Šlo o obranu duchovního a kulturního jádra, o odmítnutí vzdát se toho, co tvořilo podstatu jejich víry a způsobu života.
Když Makabejci zvítězili a znovu získali chrám, našli jen maličké množství rituálně čistého oleje do svícnu menorah, sotva na jediný den. Podle tradice však hořel osm dní, přesně po dobu nutnou k přípravě oleje nového. Právě tento okamžik se stal symbolem Chanuky, svátku vzdoru, odvahy a světla, které vydrželo déle, než kdokoli čekal.
Chanuka je dnes považována za veselý a radostný svátek plný světla, her a rodinné pohody, ale samotný příběh stojí na drsných základech. Připomíná, že svobodu a víru je někdy nutné tvrdě vybojovat. Svátek tak spojují radostné zvyky s hlubokou připomínkou odvahy a odhodlání.
Vedlejší tradicí během Chanuky je připomínka příběhu Judit, zbožné vdovy a potomka Hasmonejců, která zachránila město Betúlii tím, že hostila asyrského generála Holoferna sýrem a vínem a poté ho popravila. Mléčné pokrmy tak symbolizují její důvtip s rafinovanost.
Chanuka stojí na myšlence světla, které navzdory okolnostem vydrží déle, než by kdokoli čekal. Symbol svátku představuje devítiramenný svícen, zvaný chanukija, který má osm hlavních svící a jednu pomocnou svíci zvanou šames. Každý večer se zapaluje o jednu svíčku víc než předchozí den, přičemž šames slouží k zapálení ostatních svící. Neznalé lidi může chanukový devítiramenný svícen snadno zmást, protože většina lidí zná především sedmiramenný svícen, menoru, která je symbolem židovství a historicky připomíná sedm dní stvoření a věčný plamen v jeruzalémském chrámu. Chanukija se od menory liší počtem ramen a vznikla právě proto, aby připomínala zázrak osmi dnů hoření oleje po osvobození chrámu, a nikoli všeobecný symbol židovství. Světlo chanukije tak není jen dekorací, ale symbolem trvalé naděje a vítězství světla nad tmou, a jeho postupné narůstání odráží rostoucí radost a duchovní sílu, kterou svátek přináší.
Maharal, židovský mudrc, rabín, mystik a učitel z 16. století, známý také jako rabi Löw, napsal knihu o Chanuce. Ve sbírce Ner Micva připomíná, že světlo Chanuky má narůstat. Nejde jen o vzpomínku na dávný zázrak, ale o duchovní gesto, které ukazuje, že světlo má v člověku růst a šířit se. Proto se každý večer zapaluje o jednu svíčku víc. Chanukové světlo je radostná zpráva, která má být vidět i zvenčí, nikoli soukromá záležitost.
Veselí, hry a malé radosti
K Chanukce neodmyslitelně patří i veselí a dětská radost. Postupně rozsvěcování svící představuje pro děti malý večerní rituál, podobně jako pro křesťanské děti rozvícení adventního svícnu. A s dětmi se pojí i dreidl, zdánlivě obyčejná hra s malou káčou, která se dnes hraje hlavně o čokoládové penízky. Historicky však měla hlubší význam. Ve 2. století př. n. l., kdy byla židovská víra potlačována a studium Tóry zakázáno, bylo třeba najít způsob, jak si Svaté Písmo osvojit, aniž by to přitahovalo pozornost nepřátel. Dreidl sloužil jako nenápadná zástěrka, na pohled to vypadalo jako hra, ale děti i dospělí při ní mohli tajně studovat Tóru. Postupem času si tuto hru osvojily děti jako oblíbenou kratochvíli a dodnes je jejím hlavním smyslem radostná hra s čokoládovými penízky.
Součástí svátku bývá i drobné obdarování, původně v podobě penízků zvaných chanukový gelt. Nešlo o dárky ve smyslu vánočních balíčků, ale o malé částky, které byly určeny k dobročinnosti. Moderní forma se často zhmotňuje v čokoládových mincích.
Kromě toho se v některých domácnostech dávají i drobné sladkosti nebo malé drobné dárky, například malé hračky, knížky či symbolické předměty, aby děti měly radost. Nejde o velké balíčky jako na Vánoce, ale spíše o malé radosti, které doprovázejí hru dreidl a večerní rozsvícení svící, modlitby a zpěv.
A pak je tu olej, hlavní hrdina celého příběhu, protože dává světlo. Právě na připomínku jeho zázračného působení, kdy hořel, aniž by vyhořel, se během Chanuky jedí pokrmy smažené v oleji, třeba bramborové placky latkes nebo nadýchané koblihy sufganiot. Jsou tak dobré, sladké a mastné, že člověk snadno získá podezření, že Makabejci kromě duchovní svobody předali budoucím generacím i recept na bolavý žlučník.
Vánuka a jiné kulturní úsměvy
V některých zemích se občas objeví žertovný výraz Vánuka, ne jako vážná představa o spojování dvou svátků, ale jako spontánní nápad lidí, kteří sdílejí zimní radosti a světlo. Je to spíš humorná slovní hříčka než pokus o syntézu, ale ukazuje, že světlo má v zimě zvláštní tendenci spojovat. Adventní radost i chanukový zázrak se odehrávají ve chvíli, kdy se dny krátí a lidé hledají světlo v sobě i kolem sebe.
Chanuka vypráví o světle, které vydrželo déle, než kdokoli čekal, o odvaze, která se nenechala zastrašit, a o radosti, která se ve svátečních chvílích ukazuje i v malých každodenních gestech. Když se světlo Chanuky potká se světlem adventním, vzniká zvláštní harmonie jako připomínka, že každý z nás má hlubší duchovní potřeby a přitom si můžeme užívat i obyčejných radostí života, jako je jídlo, drobné dárky nebo společné chvíle s rodinou a přáteli.
