Článek
Jako by s každým shozeným kilogramem mizela nejen velikost oblečení, ale také všechno, co bylo předtím. A čím větší proměna, tím větší bývá někdy propast mezi „tehdy“ a „dnes“.
Člověk zhubne dvacet, třicet nebo třeba padesát kilogramů, zveřejní fotografie před a po a začne vyprávět o tom, jak se mu změnil život. Najednou se cítí krásnější, sebevědomější a zdravější. Lépe se mu chodí, může si obléknout věci, na které si dříve netroufal, někdy začne víc cestovat, sportovat nebo se seznamovat. A proč ne? Pokud se někdo díky zhubnutí cítí lépe, má lepší zdravotní stav a získá větší radost ze svého těla, je to přece důvod k radosti, ne k moralizování.
Jen bychom při tom neměli zapomínat, že člověk před zhubnutím byl pořád ten samý člověk. A především – pořád žil.
Co bylo špatně na životě předtím?
Když se dnes díváme na fotografie lidí před výrazným zhubnutím, vidíme často především jejich tělo. Velké břicho, silné paže, kulatý obličej, oblečení, které už dnes nenosí. Fotografie se stávají důkazem toho, jak špatně na tom tehdy byli. „Podívej, jak jsem vypadala.“ „Podívej, jak jsem byla tlustá.“ „Takhle jsem se nemohla oblékat.“ „Takhle jsem se necítila dobře.“
A někdy se k tomu přidá ještě celé vyprávění o životě, který vlastně nestál za nic. Nikam jsem nechodila, nic jsem si neužívala, schovávala jsem se doma. Teď mám konečně život.
Jenže opravdu?
Možná ano. Možná se člověk předtím opravdu necítil dobře a kvůli své váze si spoustu věcí odpíral. Někomu může nadváha nebo obezita výrazně zasahovat do každodenního života a je naprosto legitimní chtít to změnit. Ale rozhodně to neplatí pro každého.
Tlustý člověk může mít úplně obyčejný, plnohodnotný a krásný život. Může chodit do práce, kterou má rád, vychovávat děti, mít partnera, zamilovat se, mít přátele a jezdit na dovolené. Může chodit do divadla, na koncerty nebo večer s přáteli na pivo. Může číst knihy, studovat, malovat, fotit, zahradničit nebo se pustit do něčeho, co ho baví. Může mít kariéru, na kterou je pyšný, a může za sebou mít spoustu věcí, které se do žádné fotografie „před a po“ jednoduše nevejdou.
Samozřejmě může mít také svoje mindráky. Může se necítit dobře v plavkách, nerad se fotografovat nebo se občas podívat do zrcadla a přemýšlet, jestli by nebylo lepší vypadat jinak. Jenže ruku na srdce – nějaké mindráky má dnes, v době sociálních sítí, filtrů a neustálého porovnávání, kde kdo. Jeden není spokojený se svým břichem, druhý s nosem, třetí s vlasy a čtvrtý má pocit, že vypadá příliš staře. Člověk přece nemusí být dokonale spokojený se svým tělem, aby mohl být spokojený se svým životem.
A to je podle mě docela podstatný rozdíl.
Naše hodnota se na váze neváží
Někdy totiž způsob, jakým mluvíme o svém starém těle, začne postupně splývat se způsobem, jakým mluvíme o svém starém já. Z člověka s nadváhou se v příběhu o proměně snadno stane člověk líný, nespokojený, bez sebevědomí, bez společenského života a bez disciplíny. Jako by číslo na váze bylo zároveň hodnocením charakteru.
Jenže tělesná hmotnost není charakterová vlastnost.
Můžete mít nadváhu a být skvělá máma. Můžete mít obezitu a být výborný učitel. Můžete mít třicet kilogramů navíc a přitom být člověkem, kterému někdo jiný vděčí za to, že zvládl těžké období. Můžete mít vysokou váhu a vystudovat vysokou školu, vybudovat kariéru, starat se o rodinu, pomáhat druhým nebo vytvořit něco, na co budete celý život pyšní.
A můžete mít vysokou váhu a nedělat vůbec nic mimořádného. Prostě jen žít svůj život. I to je dovoleno.
Nemusíte si nejdřív zasloužit respekt tím, že zhubnete.
Když se z hubnutí stane mise na záchranu lidstva
A pak je tu ještě jeden fenomén, který mi na některých příbězích o hubnutí vadí možná ještě víc. Člověk zhubne a velmi rychle se z něj stane samozvaný mentor. Z vlastní zkušenosti vytvoří návod na život a začne vysvětlovat ostatním, co dělají špatně.
Najednou ví, co máme jíst, kdy máme jíst, kolik se máme hýbat, jak máme spát, jak máme přemýšlet a především proč se nám stále nedaří zhubnout. Z člověka, který dokázal změnit svou váhu, se skoro stává osvoboditel lidstva z osidel nadváhy.
A někdy z toho mezi řádky zaznívá poměrně nepříjemné poselství: Podívejte se na mě. Já jsem to dokázal. Vy to pořád nedokážete. Takže zřejmě vedete špatný život.
Jako by člověk s nadváhou automaticky nic nedělal pro své zdraví, neměl disciplínu, neuměl se ovládat a vlastně byl tak trochu k ničemu. Stačí přece chtít. Stačí změnit jídelníček, začít se hýbat a správně si nastavit hlavu. Kdo to nedokáže, málo se snaží.
Jenže lidské tělo ani lidský život takhle jednoduché nejsou.
Člověk může mít nadváhu a přitom se o sebe starat. Může jíst rozumně, chodit na procházky, jezdit na kole, plavat nebo cvičit. Může chodit na preventivní prohlídky, nekouřit, pít jen minimálně a snažit se žít zdravě. A přesto může mít vyššíu hmotnost.
Stejně tak může být štíhlý člověk, který se téměř nehýbe, kouří, pije příliš alkoholu, špatně spí a jí převážně průmyslově zpracované potraviny. Jenže jeho tělo vypadá „správně“, takže mu často automaticky připisujeme zdravější životní styl.
Váha člověka zkrátka není vysvědčení z jeho života.
To samozřejmě neznamená, že bychom neměli mluvit o zdravotních rizicích spojených s obezitou. Měli bychom. Stejně tak má smysl hledat způsoby, jak lidem pomoci zhubnout, pokud o to stojí. A člověk, který sám prošel výraznou proměnou, může být pro ostatní skvělou inspirací.
Jen je rozdíl mezi tím říct „mně pomohlo tohle“ a tvrdit „když tohle neděláte, žijete špatně“.
Můžu být ráda, že jsem zhubla, a přesto mít ráda ženu, kterou jsem byla předtím
Tyhle dvě věci se přece vůbec nevylučují. Můžu být ráda, že mám dnes lepší kondici. Můžu se těšit z toho, že se vejdu do oblečení, které se mi líbí, a že se sama sobě v zrcadle líbím víc. Můžu mít radost z lepších zdravotních výsledků a být pyšná na to, že jsem dokázala změnit něco, co mi dlouhodobě vadilo.
Ale nemusím kvůli tomu nenávidět svoje staré fotografie. Nemusím se stydět za ženu, kterou jsem byla, ani tvrdit, že můj tehdejší život byl k ničemu.
Protože nebyl.
Byl to můj život. A byli v něm lidé, které jsem milovala, práce, kterou jsem udělala, věci, které jsem se naučila, místa, která jsem navštívila, a spousta obyčejných i neobyčejných dnů. Byly v něm radosti, starosti, úspěchy, chyby, láska, přátelství, smích i chvíle, kdy mi nebylo dobře. To všechno jsem prožila já, ne nějaká cizí žena, jejíž jedinou charakteristikou bylo, že měla víc kilogramů.
Není přece možné všechno tohle zpětně vymazat jen proto, že dnes vypadám jinak.
Hubnutí není vstupenka do života
Možná bychom proto měli přestat dělit život tak ostře na „před“ a „po“. Po zhubnutí může skutečně přijít něco nového. Člověk se může začít oblékat jinak, může mít více energie, větší sebevědomí, lepší zdravotní výsledky nebo se jednoduše cítit ve vlastním těle příjemněji. To všechno jsou skutečné a důležité změny.
Jenže život nezačal až potom.
Takže ano, pokud chcete zhubnout, zhubněte. Kvůli zdraví, kvůli pohybu, kvůli sebevědomí, kvůli tomu, že se chcete cítit krásnější a sexy, nebo prostě proto, že se vám vaše současné tělo nelíbí. I to je legitimní důvod.
Jen bychom při tom nemuseli kopat do člověka, kterým jsme byli předtím. Ten člověk totiž nebyl žádná nepovedená verze nás samotných, kterou je potřeba po úspěšném zhubnutí konečně odložit.
Možná nebyl dokonalý. Možná se o sebe nestaral tak, jak by dnes chtěl. Možná dělal chyby a některé věci mohl dělat jinak. Možná měl ke svému tělu složitý vztah. Ale pořád měl svou hodnotu. Zasloužil si lásku, respekt, přátelství, radost i obyčejné lidské štěstí.
A zaslouží si je i dnes.
Protože zhubnout je úžasná a zdravá věc. Může to být začátek něčeho nového a může nám to opravdu změnit život.
Jen to nemusí znamenat, že ten předchozí za nic nestál.
A ještě jedna věc
Vím, že se po takovém textu může ozvat vlna kritiky. Že člověk, který výrazně zhubnul, přece prokázal píli, vůli a disciplínu. A ano. To vůbec nerozporuji.
Pokud někdo dokázal změnit své návyky, dlouhodobě se držet svého plánu a zhubnout desítky kilogramů, zaslouží si uznání za to, co dokázal.
Stejně tak nerozporuji, že obezita je nemoc a může mít vážné zdravotní důsledky. Není potřeba předstírat, že vyšší hmotnost nemá žádný vliv na zdraví. Má. A pokud se člověk rozhodne něco se svou hmotností dělat, je to velmi dobré rozhodnutí.
Jenže uznat zdravotní rizika obezity není totéž jako označit člověka s obezitou za méně hodnotného člověka.
A ocenit něčí hubnutí neznamená, že musíme zpětně odsoudit jeho předchozí život.
Můžeme říct: Dokázala jsem něco, na co jsem pyšná.
Aniž bychom k tomu museli dodávat: A předtím jsem byla líná, ošklivá, bez vůle a vlastně jsem nežila.
Protože mezi těmito dvěma větami je obrovský rozdíl.
Můžeme oslavit změnu, aniž bychom ponižovali minulost. Můžeme být pyšní na to, kam jsme došli, aniž bychom se styděli za to, odkud jsme vyšli.
