Článek
Ačkoli není oficiálně patronkou intelektuálů, stala se jí pro mnohé z nich svou radikální prostotou a hloubkou, která zneklidňuje každé sebejisté myšlení.
Jsou lidé, jejichž život se nedá pochopit jen skrze fakta. U Mariam Baouardy má člověk pocit, že skutečný příběh se odehrává pod povrchem. V tichu, v bolesti, v odevzdanosti. Možná právě proto její život ani dnes nepůsobí vzdáleně.
Mariam Baouardy řečená malá Arabka
Dítě, které přežilo
Mariam Baouardy se narodila 5. ledna 1846 v palestinském I’billinu, tehdy součásti Osmanské říše. Byla třináctým dítětem arabských křesťanských rodičů. Rodiče Mariam Baouardy patřili k melchitské řeckokatolické církvi. To znamená, že byli plně katolíci ve společenství s papežem v Římě, a přesto si uchovávali východní, byzantský způsob víry. Melchité jsou jednou z takzvaných východních katolických církví, které uznávají autoritu papeže, ale nežijí latinskou tradicí Západu. Jejich liturgie, modlitba i duchovní jazyk vycházejí z byzantské tradice, z ikon, zpěvu a silné symboliky. Víra se zde nepředává především skrze pojmy a definice, ale skrze smysly, tělo a obraz. Bůh není vysvětlován, ale zakoušen. Pro Mariam to znamenalo vyrůstat v katolické víře, která byla zakořeněná v kulturním a jazykovém světě Blízkého východu. Její křesťanství nebylo importované z Evropy, ale domácí, místní, starobylé. Právě proto se později dokázala pohybovat mezi světy.
Všechny její starší sestry a bratři však zemřeli ještě v dětství. Dva roky po narození Mariam se narodil poslední syn Bulos, který jako jediný ze sourozenců přežil. Krátce po jeho narození ale oba rodiče zemřeli.
Dva malé životy tak zůstaly samy. Mariam a její mladší bratr byli svěřeni příbuzným. Lásku poznala, ale velmi brzy se naučila i tomu, jak křehká může být. Nikdy nechodila do školy. Neuměla číst ani psát. V tehdejší arabské společnosti to nebylo výjimečné, zvlášť u dívek. V očích světa byla bezvýznamná. A přesto v ní zrála hluboká vnitřní jistota, že její život patří Bohu.
Po smrti rodičů se Mariam ujal strýc z otcovy strany. V jeho domě našla zázemí, které bylo na první pohled prosté, ale naplněné péčí. Adoptivní rodina jí věnovala lásku a přijala ji jako vlastní. Nebyla vzdělávána, nechodila do školy, ale nebyla ani zanedbávána. V tehdejší arabské společnosti se vzdělání dívek nepovažovalo za nutné a Mariam tuto absenci ještě dlouho nevnímala jako ztrátu. Její svět byl světem vztahů, práce, víry a každodenního rytmu rodiny.
Roku 1854 se rodina přestěhovala do Egypta, do oblasti kolem Alexandrie. Změna prostředí znamenala nový začátek, ale také větší zranitelnost. Mariam zde dospívala a postupně se blížil okamžik, kdy o jejím životě měli rozhodovat druzí.
Když dovršila dvanácti let, projevil o ni zájem jako o nevěstu bratr její adoptivní matky. V rámci tehdejších zvyklostí nešlo o nic výjimečného. Přesto Mariam nabídku ke sňatku rozhodně odmítla. Tento čin, který bychom dnes mohli chápat jako projev osobní svobody, byl tehdy vnímán jako nepřijatelný vzdor. Rodina, která ji dosud chránila, se proti ní obrátila.
Atmosféra se náhle změnila. Láska se vytratila a nahradilo ji pohrdání. Mariam byla ponižována, nucena k těžké práci a zacházeno s ní jako se služkou bez práv. Zakusila, jak rychle se může bezpečí proměnit v ohrožení a přijetí v odmítnutí. Právě zde, v této tiché a bezejmenné bolesti, se začíná rýsovat jedna z nejhlubších vrstev její osobnosti. Schopnost zůstat věrná svému vnitřnímu přesvědčení, i když ji to stojí všechno.
Neúspěšná vražda, která otevřela nový život
Aby se dostala z narůstajícího ponížení, rozhodla se Mariam pro krok, který v sobě nesl naději i zoufalství zároveň. Chtěla se spojit se svým mladším bratrem Bulosem, tehdy jedenáctiletým, který zůstal v Palestině. Byl posledním živým poutem k její původní rodině. Sama neuměla číst ani psát, a tak tajně nadiktovala dopis s prosbou o pomoc.
Hledala někoho, kdo by byl ochoten její zprávu doručit. Navštívila proto rodinu muslima, o němž se dozvěděla, že se chystá na cestu do Nazareta. Přijetí bylo zpočátku vlídné. Její příběh byl vyslechnut s porozuměním a soucitem. Zdálo se, že našla bezpečné místo, kde může alespoň na chvíli vydechnout.
Jak se však svěřovala se svým utrpením, vyvolala její slova v hostitelích odpor ke křesťanství, které vnímali jako příčinu jejího postoje. Muž ji vyzval, aby se zřekla své víry a konvertovala k islámu. Mariam odmítla. Bez váhání vyznala víru v Krista. Tento okamžik byl zlomem.
Uražený a rozhořčený muž ji srazil k zemi a prořízl jí hrdlo. Domníval se, že je mrtvá. Zabalil její tělo do přikrývky a odhodil ho v temných uličkách města. Stalo se tak v noci ze 7. na 8. září roku 1858. Bylo jí dvanáct let.
Podle vlastního svědectví Mariam znovu nabyla vědomí v jeskyni. Ležela slabá a zraněná a někdo se o ni staral. Hovořila o tajemné ženě v modrém, jakoby řeholním oděvu, která jí ošetřovala rány a pečovala o ni s tichou pozorností. Nikdy ji předtím neviděla a nikdy se s ní už znovu nesetkala.
Tato zkušenost se stala jedním z nejzáhadnějších bodů jejího života. Mariam ji nikdy nepopisovala dramaticky ani senzačně. Prostě ji přijímala jako skutečnost. Jako dar. Jako návrat k životu, který neměl pokračovat, a přesto pokračoval.
Cesta Mariam od Ukřižovaného Ježíše k zakládání klášterů
Po uzdravení ji tajemná ošetřovatelka odvedla do františkánského kláštera v Alexandrii. Zde začala nový život, nejprve jako služebná v několika rodinách, postupně sbírajíc zkušenosti a rozvíjejíc vnitřní sílu, která ji měla provázet celý život. Poslední rodina, Nagiarovi, měla příbuzné ve Francii a právě oni jí umožnili cestu do Marseille. Roku 1863, osmnáctiletá a nevzdělaná dívka, dorazila do Evropy, kde se poprvé vážně rozhodla pro řeholní život.
Nejprve vstoupila do kláštera sester svatého Josefa v La Capelette na předměstí Marseille, kde strávila dva roky jako postulantka. Do noviciátu však nebyla přijata, což mohlo znamenat konec jejích nadějí. Mariam neustoupila. Spolu s jednou sestrou opustila tuto komunitu a našla útočiště u bosých karmelitek v Pau v Akvitánii. Dne 2. července 1867 vstoupila do noviciátu a přijala jméno Marie od Ukřižovaného Ježíše.
Dalším mezníkem byla v roce 1866 návštěva indického misionáře, který požádal sestry o pomoc při založení karmelitánského kláštera v Mangalore. S finanční podporou belgického šlechtice Georga Nédonchela se v roce 1870 skupina šesti řeholnic a tří kněží vydala na dlouhou cestu do Indie. Cesta byla mimořádně náročná, kombinovala týdny na lodi a úmornou cestu po souši. Tropické podnebí, špatná strava, nedostatek hygieny a riziko nemocí jako malárie nebo dysenterie si vyžádaly svou daň. Tři sestry zemřely, což připomínalo nebezpečí a odvahu, s jakou se skupina vydala na misi. Zbytek dorazil 19. listopadu 1870 do Mangalore. Dne 21. listopadu 1871 složila Mariam řeholní sliby. Hned následující den však vzniklo nedorozumění s místním biskupem, který její mystické extáze podezíral z předstírání. Pod jeho tlakem byla Mariam poslána zpět do Pau a do svého mateřského kláštera dorazila 5. listopadu 1872. Nadšení pro zakládání klášterů však zůstalo nezlomné a Mariam snila dál o klášteře v rodné Palestině.
S podporou francouzské karmelitánské kongregace a vlivných přátel začala plánovat klášter v Betlémě. Administrativní proces byl složitý a vyžadoval souhlas latinského patriarchy Jeruzaléma, který byl zprvu zamítavý. Nakonec papež Pius IX. spontánně souhlasil a požehnal práci sestry Mariam a jejích spoluzakladatelek. Skupina zakladatelů, včetně karmelitána Pierre Estrate, sedmi profesních sester, jedné novicky a dvou laických sester, vyrazila z Pau 20. srpna 1875 a do Betléma dorazila 11. září 1875. Ubytovali se ve františkánském klášteře Casa Nova. Mariam, mluvící arabsky, byla klíčovou postavou při výběru místa kláštera – vyhlédla pahorek zvaný Davidova hora. Základní kámen byl položen 24. března 1876 a 21. listopadu téhož roku se sestry nastěhovaly do svého nového domova.
Malé nic, hluboká mystika
Marie od Ukřižovaného Ježíše zůstala po celý život pokorná a považovala se za malé nic. Přesto byla místními křesťany uctívána jako Al Kiddisa, svatá. Její život se zakončil 26. srpna 1878, necelé dva roky po dokončení kláštera v Betlémě, kde byla pohřbena v postranní kapli při vstupu do chóru kostela. Papež Jan Pavel II. ji blahořečil 13. listopadu 1983 a papež František ji svatořečil 17. května 2015.
Mariam byla nevzdělaná a číst i psát se učila až v klášteře, přesto její duchovní život dosahoval mimořádné hloubky. Její vztah k Bohu se projevoval v mystických zážitcích, které zahrnovaly stavy extáze. Během nich byla ponořena do hluboké modlitby a intenzivního prožívání Kristovy přítomnosti. Její tělo se stalo nositelem stigmatu, tedy ran připomínajících Kristovy utrpení. Během těchto prožitků často zažívala vizuální nebo prorocké vize. Někdy byly tyto projevy doprovázeny levitací či hlubokou duchovní bolestí, která ji však nikdy neodvedla od její pokory ani od služby ostatním.
Pro okolí byly tyto jevy často záhadou a vyvolávaly pochybnosti, například biskup v Mangalore její extáze podezíral z předstírání. Po desetiletích zkoumání byly Mariaminy mystické projevy považovány za autentické, potvrzené svědectvím mnoha lidí, kteří její život sledovali. Její mystika nebyla exhibicí, ale hlubokým způsobem prožívání Boží přítomnosti, který ji provázel ve všech obtížích, při práci i při zakládání klášterů.
Mariam se tak stala symbolem odvahy a víry, ukazující, že i člověk, který se zdá být malý, může dosáhnout duchovní velikosti a inspirovat nejen věřící, ale i ty, kdo hledají smysl a hloubku v každodenním životě. Mariam nebyla jen mystičkou a řeholnicí, byla i duchovním mostem mezi kulturami. Svátek Marie od Ukřižovaného Ježíše, známé jako Malá Arabka, se v církevním kalendáři připomíná 26. srpna.
