Článek
Jeho příběh však nelze vyprávět odděleně od ženy, bez níž by pražské biskupství pravděpodobně nikdy nevzniklo. Kněžny Mlady, dcery Boleslava I. Ukrutného.
Dcery Boleslava Ukrutného
Mlada i její starší sestra Doubravka byly dcerami knížete Boleslava I., panovníka, který se do českých dějin zapsal především vraždou vlastního bratra knížete Václava. Tento čin, ač politicky účinný, zanechal na jeho vládě hlubokou morální stopu. V raně křesťanské Evropě nešlo o hřích, který by bylo možné jednoduše zapomenout.
Není proto nepravděpodobné, že rozhodnutí svěřit Mladu klášternímu životu bylo alespoň zčásti motivováno snahou o pokání. Zatímco Doubravka byla provdána za Měška I., prvního historicky doloženého knížete Polanů a zakladatele polského státu a stala se apoštolkou Poláků, Mladě byl určen jiný osud. Byla poslána na výchovu do řezenského kláštera, kde se z původně politického rozhodnutí stal hluboce prožitý životní závazek.
Mlada řeholnice diplomatka abatyše
Mlada se narodila mezi lety 930 až 935 a už její současníci ji vnímali jako mimořádně vzdělanou a duchovně zralou ženu. Kosmas ji ve své kronice popisuje jako dámu příkladné víry a mravů. Svým kultivovaným vystupováním výrazně pozvedla úroveň přemyslovského dvora, který byl do té doby znám spíše tvrdostí než duchovní vytříbeností.
Mladin život však nebyl uzavřen za klášterními zdmi. Stala se klíčovou aktérkou politického projektu, jehož cílem bylo osamostatnění české církve. Boleslav I. a po něm jeho syn Boleslav II. dobře chápali, že vlastní diecéze je nezbytná pro politickou i náboženskou integraci Čech a pro jejich nezávislost vůči cizím církevním centrům, především vůči Řeznu.
Osamostatnění české církve však neprobíhalo hladce. Řezenská diecéze, která české země duchovně spravovala, se svého vlivu nechtěla vzdát. Nešlo přitom pouze o duchovní autoritu. Z Čech plynuly do Řezna významné finanční prostředky, především v podobě desátků a dalších církevních příjmů. České země nebyly chudé a ztráta tohoto zdroje by znamenala citelný zásah do hospodářského zázemí diecéze.
Řezenský biskup Michal proti vzniku pražského biskupství opakovaně protestoval a snažil se celý proces zdržet či zpochybnit. Teprve po jeho smrti se situace uvolnila. Jeho nástupce Wolfgang zaujal smířlivější postoj a vznik pražské diecéze akceptoval. Wolfgang byl později svatořečen, mimo jiné právě pro svou reformní a vyvažující roli v církevních sporech.
V této napjaté situaci byla do Říma vyslána Mlada. Překonání Alp bylo nebezpečné i pro zkušené poutníky, přesto se vydala na cestu a u papeže Jana XIII. obhajovala žádost o založení pražského biskupství. Její vystupování muselo na papežskou kurii zapůsobit, neboť mise skončila úspěchem.
Roku 973 bylo pražské biskupství založeno. Římská cesta však přinesla ještě jeden zásadní výsledek. Založení prvního kláštera v Čechách. Šlo o klášter ženský, řízený podle benediktinské řehole, v jehož čele stanula sama Mlada jako abatyše. V raně středověké společnosti šlo o výjimečný projev ženské autority a zároveň o vznik centra vzdělanosti, spirituality a kultivace společnosti.
Dětmar přijímá prostřednictvím abatyše Mlady biskupskou berlu od papeže
Dětmar první biskup mezi lidmi
Prvním pražským biskupem se stal saský mnich Dětmar. Pocházel ze Saska a jako benediktin působil v Magdeburku. Později se stal kaplanem na českém knížecím dvoře, kde se naučil českému jazyku a dobře poznal místní poměry. Osobně se spřátelil s knížetem Boleslavem II., který mu důvěřoval. Jeho jmenování biskupem potvrdil císař Ota II. a biskupské svěcení přijal od mohučského arcibiskupa Willigise.
Dětmar nebyl mužem okázalých gest ani tvrdé moci. Jeho působení se odehrávalo především v terénu, kde trpělivě putoval do vzdálených míst a snažil se prolomit odpor lidí vůči křesťanství. Tento jemný přístup kontrastoval s jeho nástupcem Vojtěchem, který byl ve svých misijních aktivitách výrazně energičtější a méně tolerantní k pohanským zvykům. Dětmarův styl umožnil postupnou změnu a získání důvěry obyvatel.
Putoval do odlehlých a často nepřátelsky naladěných vesnic, kde bylo slovanské pohanství hluboce zakořeněné. Nešlo o idylický svět dávných bohů, jak je dnes někdy romantizován, ale o prostředí tvrdých zvyků, krevní msty, magického myšlení a krutých rituálů, jejichž součástí byly i lidské oběti. Postupné odpoutávání od pohanských praktik nebylo jen otázkou víry, ale také praktickou nezbytností pro bezpečnost a organizaci společnosti. Zavedení etických principů vycházejících z desatera pomáhalo omezovat násilí, vytvářet jednotný morální rámec a postupně upevňovat sociální pořádek.
Zatímco některé misie v Evropě bývaly k pohanství tvrdé a kruté, Dětmar se tohoto přístupu vyvaroval. Nešlo mu o destrukci kultury, ale o postupnou změnu, která umožnila lidem přijmout nové hodnoty a zároveň jim poskytovala ochranu a právní jistoty, jež staré pohanské zvyky nenabízely. Tím se jeho práce lišila od mnohých pozdějších zásahů církve a ukazovala, že osamostatnění české církve bylo spojeno nejen s duchovní, ale i se společenskou odpovědností.
Dětmar se snažil kulturní bariéru prolomit trpělivostí a osobním příkladem. Zakládal a světil kostely, vysvětloval základní principy křesťanské víry. Právě křesťanství přineslo do českých zemí pomalý, ale zásadní proces kultivace společnosti, důraz na hodnotu lidského života, odpovědnost jednotlivce a základní morální řád.
Zavedl také vybírání biskupských desátků, které tehdy odpovídaly čtyřicetině úrody a sloužily k udržení církevní správy. V prostředí, kde byla autorita církve nová a často zpochybňovaná, šlo o úkol vyžadující mimořádnou mírnost a diplomatický cit.
Na sklonku života Dětmara podle tradice sužovaly výčitky, že mohl vykonat více dobra a že ne vždy naplnil ideál, který si kladl. Tyto pochybnosti však vypovídají spíše o jeho pokoře než o selhání. Dětmar zemřel 2. ledna roku 982 a zanechal po sobě pevné základy, na nichž mohli stavět jeho nástupci, včetně svatého Vojtěcha.
Ano, v pozdějších staletích církevní autority často zapomínaly na své původní poslání a spojovaly duchovní moc s mocí světskou. To je však jiný příběh a téma na jiný článek. V době Mlady a Dětmara šlo především o budování základního řádu v zemi, která se teprve učila chápat sama sebe jako součást křesťanské Evropy.
