Článek
Byla hlasem těch, které nikdo neposlouchal, a duší prezidenta, který Ameriku provedl nejtěžšími časy.
Často se říká, že „za každým velkým mužem stojí silná žena“.
V případě Franklina D. Roosevelta to však bylo jinak. Eleanor Roosevelt odmítala zůstat ve stínu svého muže – chtěla stát vedle něj. On byl státník, který vedl Ameriku z hospodářské krize a válkou, ona byla jeho svědomím, jeho partnerkou, jeho zrcadlem – a nakonec i osobností, jejíž význam přesáhl hranice jeho života.
Dva různí lidé, jeden cíl
Když se Eleanor a Franklin brali v roce 1905, byli jako den a noc. On – sebevědomý, charismatický muž z privilegované rodiny, vychovaný k tomu, že svět se mu otevře na pouhý úsměv. Ona – tichá, přemýšlivá, od dětství poznamenaná ztrátou rodičů i pocitem nejistoty. A přesto právě jejich odlišnost vytvořila spojení, které přerostlo rámec manželství.
Eleanor jako opora před Bílým domem
Eleanor Rooseveltová nebyla jen manželkou politika, který se měl stát prezidentem; byla jeho podporou už během jeho rané kariéry. Když Franklin působil jako asistent ministra námořnictva během první světové války, Eleanor aktivně organizovala charitativní akce a pomáhala udržovat rodinu i jeho veřejný profil. Po Franklinově onemocnění dětskou obrnou v roce 1921 se její role stala ještě výraznější – zajišťovala, aby zůstal v kontaktu s politickými kruhy, udržoval mediální viditelnost a nebyl izolován od veřejného života. Během jeho guvernérského období ve státě New York Eleanor pokračovala v této strategické podpoře: účastnila se veřejných akcí, budovala kontakty s voliči a svými sloupky i veřejným působením posilovala jeho reformní obraz. Tato aktivní partnerství vytvořila základ, na kterém Eleanor později stavěla jako první dáma.
Pamatujte-si, nikdo vás nemůže přimět k tomu, abyste se cítili méněcenní bez vašeho souhlasu.
Jejich život se ubíral klidným tempem veřejné služby, dokud je nezasáhl zásadní zlom v roce 1921. Tehdy, ve svých devětatřiceti letech, Franklin onemocněl poliomyelitidou – nemocí, které se říkalo „dětská obrna“, přestože napadala i dospělé. Po několika dnech horeček a bolestí přišla ztráta citlivosti v nohou a s ní i krutý ortel: nikdy už nebude chodit.
Pro muže zvyklého na pohyb, na sílu vlastního těla i dynamiku politiky, to byl zlom. Stáhl se z veřejnosti, ztrácel odvahu, jeho ambice se rozpadaly spolu s vírou v budoucnost.
A právě tehdy se z Eleanor stala jeho tahounem. Odmítla, aby se uzavřel do nemoci. Povzbuzovala ho, aby pokračoval v práci, aby se znovu postavil – alespoň symbolicky. Cestovala po zemi, navštěvovala lidi, naslouchala jejich příběhům a přinášela mu je domů. V době, kdy on bojoval s tělem, ona bojovala o jeho ducha.
Z bolesti se zrodila síla, z ticha sebevědomí. Eleanor v té době našla sama sebe – objevila v sobě hlas, který se už nikdy neztišil.
Eleanor Rooseveltová
První dáma, která změnila roli ženy v politice
Když se Franklin D. Roosevelt stal v roce 1933 prezidentem, přinesl Americe New Deal– program obnovy, který měl zemi vytáhnout z bídy. Eleanor zároveň přinesla nový pohled na roli první dámy.
Franklin D. Roosevelt byl prezidentem Spojených států od roku 1933 až do své smrti v roce 1945, prožili spolu tedy čtyři po sobě jdoucí prezidentské období, během nichž Eleanor formovala roli první dámy a stála po jeho boku jako hlas lidí a svědomí národa.
Nepůsobila jen jako doplněk prezidenta – stala se aktivní součástí prezidentského týmu a zastupovala hlas lidí, kterým nikdo nenaslouchal. Zavedla tiskové konference určené pouze pro novinářky, mluvila o chudobě, rasové nerovnosti, o právech žen a dětí. Cestovala po nejzapadlejších koutech země, kde nikdy žádná první dáma před ní nebyla.
Získala obdiv i odpor – právě proto, že se odmítala držet v pozadí.
Eleanor dokázala to, co se zdálo nemožné: přetavila empatii v politickou sílu.
Po Franklinově smrti: hlas svědomí světa
Když Franklin zemřel v dubnu 1945, mohla Eleanor konečně odejít do soukromí. Ale místo toho se postavila do první linie znovu – tentokrát na mezinárodní scéně.
Stala se první ženou, která zastupovala Spojené státy v OSN. Předsedala komisi, jež vypracovala Všeobecnou deklaraci lidských práv – základní dokument, který dodnes tvoří morální kompas lidstva. Prezident Truman ji právem nazval „první dámou světa“.
Eleanor věřila, že spravedlnost nezačíná v síních OSN, ale v každodenním životě obyčejných lidí.
„Lidská práva začínají v malých místech blízko domova,“ říkávala. „Tam, kde se lidé učí respektu, důstojnosti a rovnosti.“
Štěstí není cílem; je to vedlejší produkt dobře žitého života.
Osobní stránka: Zranitelnost, ztráty a síla
Eleanor Rooseveltová vyrůstala v privilegovaném prostředí, v rodině patřící do newyorské vyšší společnosti. Přesto její dětství provázely hluboké rány — její matka zemřela na záškrt v roce 1892 a o dva roky později zemřel i otec, alkoholik, po sebevražedném skoku z okna sanatoria.
Tyto ztráty znamenaly, že Eleanor od raného věku čelila pocitům opuštěnosti, nejistoty a depresivním epizodám, které ji provázely i v dospělosti a formovaly její psychickou odolnost.
Když se provdala za Franklina D. Roosevelta, vstoupila do manželství, které nebylo pouze spojením dvou lidí, ale i vstupem do veřejného života pod obrovským tlakem. I když se Franklin stal jedním z nejvlivnějších prezidentů USA, jejich soukromý život nebyl bez stínů — Eleanor objevila jeho poměr se sekretářkou Lucy Mercer v roce 1918; manželství, byť nezrušitelné, se proměnilo spíše v politické partnerství než romantické.
Navíc, když Franklin onemocněl paralytickou nemocí v roce 1921, Eleanor opět čelila situaci, která by mnohé ženy zlomila. Místo ústupu však převzala roli, která šla za hranice běžné role první dámy — stala se jeho oporou, podporovatelkou a hlasem, který tlumočil utrpení běžných lidí.
Tyto zkušenosti – ztráta rodičů, depresivní období, pocity méněcennosti („považovala se za škaredou kachničku“, jak sama později napsala) – vytvořily základ její empatie, ale také odvahy. Odvahy postavit se očekáváním i vlastním strachům, odvahy vystoupit, když se čekalo, že zůstane v ústraní. Odvahy stát vedle muže, který měnil svět, a přitom neztratit vlastní identitu.
Už během druhé světové války se Eleanor otevřeně stavěla na obranu evropských Židů a kritizovala liknavost americké politiky při přijímání uprchlíků před nacismem. Přestože sama v mládí sdílela některé dobové předsudky, dokázala je překonat a stát se jejich spojencem. Po válce podporovala vznik Státu Izrael a pomáhala při obhajobě práv židovských uprchlíků. Na její počest byla v roce 1964 vydána v Izraeli poštovní známka o nominální hodnotě 0,7 šekelu – symbol uznání ženy, která nejen měnila svět, ale dokázala změnit i sama sebe.
Tím, že se nevzdala svých bojů, stala se nejen ztělesněním veřejné služby, ale i autentickou ženou, která znala temné kouty života i psychické boje, a přesto vykročila do světla — pro sebe, pro manžela a pro společnost.
Odkaz dvou, kteří změnili století
Rooseveltovi byli dvojicí protikladů – on pragmatik, ona idealistka. On vůdce, ona hlas svědomí. Ale právě jejich spojení vytvořilo epochu, která spojila politiku s lidskostí.
Eleanor Rooseveltová zemřela 7. listopadu 1962. Ale její odkaz žije v každé ženě, která se odváží mluvit.
Ukázala světu, že síla ženy nespočívá v tom, že stojí za mužem, ale v tom, že stojí vedle něj – a někdy i o krok před ním.
