Článek
Hornictví formovalo životy generací na Ostravsku a Karvinsku a utvářelo průmyslový charakter celého regionu.
Tato historie byla poznamenána neúprosnou dřinou, desítkami důlních tragédií a tisíců příběhů promarněných životů otců, synů a manželů. Bylo by však chybou spolu se zasypáním poslední jámy zasypat i celou drsnou hornickou historii plnou důlních tragédií. Dnes se zaměříme na tragédii Dolu Doubrava. Nešlo však jen o důlní neštěstí, událost byla následně zneužita v rámci vykonstruovaného monstrprocesu, který se stal ukázkou zvrácenosti tehdejšího režimu a jeho mocenských praktik.
Historie dolu Doubrava
Než si přiblížíme samotnou tragédii, řekněme si něco málo o historii dolu Doubrava. První nález černého uhlí v Doubravě se datuje rokem 1822, kdy Anton Mattencloit vyhloubil šachtici Versuch. V dalších letech byly vyhloubeny další malé šachty, z nichž většina později zanikla. V roce 1845 těžební práva získal Salomon Mayer Rothschild, který nechal prohloubit šachtice Eleonora a Bettina, postupně je modernizoval a vybavil je prvním ventilátorem s parním pohonem. Napojení na železnici v roce 1870 umožnilo efektivní odvoz uhlí do průmyslové Ostravy a významně podpořilo rozvoj regionu. Po druhé světové válce byly šachty sloučeny do dolu Doubrava, který od roku 1945 patřil do koncernu Ostravsko‑karvinské kamenouhelné doly, později OKD a k 1. červenci 1995 byl připojen k dolu ČSA. Těžba na dole Doubrava pak byla ukončena v roce 2007
Politický tlak KSČ na výkon horníků a manipulace s daty
Po druhé světové válce se těžba uhlí v Československu stala jedním z klíčových pilířů hospodářství a těžba byla považována za strategickou oblast, kterou musela ovládat Komunistická strana. S absolutním převzetím moci v únoru 1948 se pozornost státních i stranických orgánů upnula na maximální zvyšování produkce uhlí. Tento tlak se projevil i v běžném fungování dolů, kde bylo plnění plánů považováno za důležitější než bezpečnost práce, což mělo přímý vliv na podmínky pod zemí.
Podle archivních zpráv a svědectví z té doby bylo ve sloji Hubert, kde později došlo k tragédii, zaznamenáno nadměrné množství metanu a vyšší koncentrace oxidu uhelnatého ještě před výbuchem. Tehdejší přednosta revírního báňského úřadu Václav Žalud navrhl těžbu dočasně pozastavit, ale vedení dolu pod tlakem, aby se plán těžby plnil bez výpadků, se obávalo problémů, které by mohly nastat při neplnění stanovených kvót. Podle některých svědectví se pak data z analýz důlních plynů ve sloji Hubert upravovala tak, aby nevykazovala nebezpečné hodnoty metanu a těžba tak mohla pokračovat.
V tomto kontextu lze tragédii chápat jako důsledek režimního tlaku na výkon horníků a bagatelizování bezpečnostních rizik. Rostoucí důraz na množství vytěženého uhlí vytlačoval na vedlejší kolej technická a bezpečnostní opatření, což paradoxně zvýšilo nebezpečí a přispělo k následné katastrofě.
Tímto způsobem se komunistický režim snažil ať už nepřímo nebo záměrně vytvářet tlak, který vedl k situacím, kdy se bezpečnost podřizovala plánům a jednotlivci byli nuceni manipulovat s daty nebo ignorovat rizika, aby nevznikaly problémy se stranickým vedením či neklesaly výkonnostní ukazatele.
Únorová noc, která otřásla Ostravskem
Zima roku 1949 byla pro doly ostravsko‑karvinského revíru krutá a neúprosná. Pod zemí číhalo neviditelné a všudypřítomné nebezpečí. Metanové vrstvy, uhelný prach, stísněné chodby a zastaralé technické vybavení vytvářely prostředí, kde každý den znamenal hazard s životem. Politický tlak na zvýšení těžby, tlak plnit plán za každou cenu, podřizování bezpečnosti výrobním cílům a touha po úspěchu vedly k situaci, která se měla proměnit v jednu z nejhorších poválečných havárií českého hornictví.
Krátce po třetí hodině ranní 12. února 1949 došlo v dole Doubrava, ve sloji Hubert, k první explozi metanu. V kritické noční směně pracovalo 32 horníků. Rázová vlna rozmetala výztuže a výbuch zasáhl pracovníky v okolí. Devatenáct horníků bylo okamžitě mrtvých, osm utrpělo těžká zranění a pět vyvázlo bez poranění. První průzkum provedl naddůlní František Kunčický s čtyřmi techniky, kteří nalezli dvě oběti, ale toxické ovzduší je donutilo ustoupit.
Bez moderních detektorů metanu byla jediným indikátorem benzínová lampička a větrní síť byla řízena empiricky metodou pokus‑omyl. Degazace, tedy odstraňování nebezpečných plynů z dolu, prakticky neexistovala a nikdo přesně nevěděl, jak se mohou tvořit metanové kapsy. Degazace v moderním hornictví zahrnuje například odsávání metanu z uhelných slojí nebo cílené větrání, aby se snížilo riziko výbuchu. Krátce po první explozi následovaly další dvě, což způsobilo, že situace byla pro záchranáře ještě nebezpečnější a práce se stala extrémně složitou.
Odvaha záchranářské čety
Dne 13. února 1949 od 11 hodin vstoupila do dolu záchranářská četa vedená tehdy 28letým Ing. Alexandrem Kanczuckým. Jejich úkolem nebylo pouze vyzvednout těla horníků, kteří zahynuli při předchozích explozích, ale především prohledat chodby a poruby s nadějí, že se podaří nalézt případné přeživší. Četa byla složena z Františka Kunčického, Viléma Hudečka, Josefa Musiala a Antonína Fluxy. Každý člen měl dvouhodinový dýchací přístroj a benzínovou lampičku jako indikátor metanu, přesto byli vystaveni extrémnímu riziku.
Záchranáři se pohybovali v toxickém ovzduší, ohroženém metanovými kapsami a nestabilními chodbami, kde každý krok mohl znamenat smrt. Postupovali opatrně, kontrolovali chodby a zajišťovali, aby se žádná metanová kapsa nevznítila. Přesto když dosáhli osmé úrovně, v 11:35 došlo k šesté explozi, která je všechny zabila na místě. Těla záchranářů byla nalezena až 2. dubna 1950, 840 metrů od jámy, rozdrcená mechanickou silou výbuchu, bez známek popálenin.
Hrdinství záchranářů zůstává nesmazatelné a připomíná, že jejich úsilí bylo riskantní a morálně odvážné, snažili se zachránit co nejvíce životů i v situaci, kdy přežití bylo téměř nemožné.
Horníci, kteří zahynuli při prvních explozích, byli František Bijok, Jan Bilík, František Bystroň, Rudolf Dzuman, František Fojtík, Josef Chajura, Arnošt Jasník, Josef Kajzar, Antonín Kluz, Emanuel Konkolský, Alois Krejčí, Josef Návrat, Arnošt Paloncy, Bohumil Poledník, Karel Richter, František Schwarz, Viktor Sosna, Bruno Škuta a Hildegard Urbánek. Každý z nich měl svůj vlastní příběh. Někteří byli otcové, manželé nebo bratři, kteří snili o lepší budoucnosti pro své rodiny, ale jejich životy byly přerušeny během okamžiku.
Záchranářská četa vstoupila do dolu s vědomím extrémního rizika a jejich odvaha byla nejen odborná, ale i morální. Ing. Kanczucký se stal symbolem této odvahy.
Ing. Alexander Kanczucký, symbol odvahy a morální odpovědnosti
Báňský inženýr a záchranář Alexander Kanczucký měl mladou rodinu, manželku a malé děti. Jeho rozhodnutí vstoupit do dolu nebylo motivováno povinností, ale hlubokým etickým přesvědčením a respektem k životům kolegů. Vědomí extrémního rizika ho nezastavilo.
Kanczucký se stal symbolem lidské odvahy a morální odpovědnosti v nejtěžších podmínkách. Jeho příběh připomíná, že za každým číslem v seznamu obětí se skrývá člověk s vlastními sny, nadějemi a rodinou.Jeho hrdinství inspiruje a připomíná, jak křehký je lidský život v prostředí, kde každý krok a rozhodnutí mohou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Vedle své práce v dole byl Alexander Kanczucký také autorem odborných textů o hornictví, na kterých spolupracoval se svým otcem Arturem Kanczuckým. Společně publikovali knihu Systematika v hornictví, vydanou v roce 1949, která přispěla k lepšímu technickému a organizačnímu zajištění dolů. Artur Kanczucký se po tragédii angažoval v zavádění inovativních bezpečnostních opatření, například inertizace dusíkem, která měla snížit riziko požáru a výbuchu v uzavřených dolech, a jeho práce ovlivnila postupy v českém hornictví.
Jméno Alexandra Kanczuckého je dodnes vyslovováno s velkým respektem a v Ostravě je po něm pojmenována ulice.
Technické příčiny a omezení doby
Bezpečnostní technika byla primitivní. Benzínová lampička byla jediným indikátorem metanu a laboratorní metody byly zastaralé. Větrní síť byla empirická a degazace neexistovala. Jemný uhelný prach se mohl rozvířit a vytvořit sekundární explozi a větrní síť byla náchylná ke změnám směru proudění, což zvyšovalo riziko.
První výbuch pravděpodobně inicioval metanový fukač nebo zbytky dřeva či uhlí. Následné exploze ukazovaly, že vznikl požár, který nebylo možné kontrolovat. Teprve po roce, když bylo zpřístupněno 7. patro dolu, se zjistilo, že u skipového těžení byl uskladněn jemný uhelný prach, jehož rozvíření způsobilo poslední devastující explozi.
Politický tlak a monstrproces
Krátce po tragédii hledalo vedení komunistické strany viníky. Tlak vedl k politickému monstrprocesu inspirovanému potřebou vysvětlit katastrofu veřejnosti a nalézt „vinné“. Byli obviněni odborní pracovníci, včetně Václava Žaluda, přednosty revírního báňského úřadu, který byl původně odsouzen k trestu smrti a nakonec dostal 22 let vězení a později byl rehabilitován. Josef Herel, báňský inspektor, byl původně odsouzen k trestu smrti a zmírněn na 25 let vězení, rovněž rehabilitovaný. Kliment Pavlů, báňský inženýr, byl odsouzen k doživotnímu vězení a později také rehabilitován. Tento proces ukázal, jak politické konstrukce mohou zničit životy odborníků a devastovat jejich psychiku, přehodit zodpovědnost za systémové selhání na jednotlivce a vytvořit monstrprocesy podobné těm, které byly známy ze Sovětského svazu.
V roce 1966 byli všichni obvinění rehabilitováni. Památka obětí a odvaha záchranářů zůstává živá a každoročně se konají pietní akty u Památníku obětem důlních neštěstí v Doubravě, připomínající lidské životy a nespravedlivé tresty. Tragédie dolu Doubrava 1949 je lekcí odvahy, morální povinnosti a historického poučení pro hornictví i společnost.
Důl Doubrava
Další důlní tragédie na Dolu Doubrava
Bohužel se nejednalo o jedinou důlní tragédii na Dolu Doubrava.
Dne 24. dubna 1974 došlo na Dole Doubrava k důlnímu otřesu, při němž zahynuli čtyři horníci a záchranář HBZS Vladislav Kaczor.
Dne 7. května 1985 nastala havárie, která si vyžádala 25 obětí na životech, z toho šest báňských záchranářů.
Dne 2. září 1988 v 9:26 zasáhl 37. sloj silný důlní otřes. Z 23 přítomných horníků tři zahynuli, jeden utrpěl těžké zranění a tři byli zraněni lehce.
Dne 13. června 2002 ve 3:14 došlo k důlnímu otřesu v hloubce přibližně 800 metrů pod povrchem. Jeden horník zahynul a dalších 15 bylo zraněno.
K dalšímu smrtelnému pracovnímu úrazu dvou horníků došlo 12. srpna 2004 po vstupu do zaplynovaného důlního díla.
Poučení pro budoucnost
Tragédie dolu Doubrava 1949 není jen událostí z minulosti. Je varováním pro budoucí generace, že lidský život nelze obětovat výrobním plánům, že technické limity musí být respektovány a že odvaha a morální odpovědnost mohou být stejně důležité jako odborná znalost. Paměť obětí a hrdinství záchranářů nás učí úctě k těm, kteří riskovali životy pro druhé, a připomíná, jak křehký je lidský život pod zemí, kde je každý krok rozhodující.
