Článek
Její píseň Wiegala, zpívaná dětem v terezínském ghettu, dodnes rezonuje jako něžná ukolébavka i tichý výkřik proti nelidskosti.
Ostrava – město kultury i víry
Před druhou světovou válkou byla Ostrava jedním z nejvýznamnějších židovských center Československa. Žilo zde kolem deseti tisíc Židů – podnikatelů, lékařů, právníků, učitelů i umělců. Patřili k nim i slavní Gutmannové či Rothschildové, jejichž podniky stály u zrodu průmyslového rozmachu města.
Židovská komunita však nebyla jen hospodářskou silou – tvořila i kulturní a duchovní srdce Ostravy. Stály zde nádherné synagogy, působily spolky, školy, charitativní organizace a hrálo se divadlo v jidiš, němčině i češtině. V tomto prostředí vyrůstala i Ilse Herlingerová, později Weberová– žena, jejíž tvorba spojila něhu dětského světa s hlubokou lidskostí.
Dětství, rozhlas a rodina
Ilse se narodila 11. ledna 1903 ve Vítkovicích do německy mluvící židovské rodiny. Od dětství milovala literaturu a hudbu, hrála na mandolínu, psala básně a obdivovala Karla Čapka, s nímž si dopisovala. Byla otevřená, laskavá a citlivá – rozuměla si i s romskými dětmi, s nimiž se tehdy většina lidí nestýkala.
Po sňatku s obchodníkem s hudebními nástroji Willim Weberem se začala věnovat tvorbě pro děti. Působila v ostravském rozhlase, kde psala a moderovala pořady, které spojovaly židovské i křesťanské tradice – o Chanukce i Mikuláši. Její pořady poslouchaly děti všech vyznání, a ještě na konci třicátých let tak v Ostravě koexistovaly dva světy, které se brzy tragicky rozdělily.
Rozbitý svět
Po nástupu nacismu se situace Weberových zhoršovala. Rozhlas přestal Ilse dávat prostor, manželův obchod s hudebními nástroji upadal a nad městem se usadil strach. Když se roku 1939 rozběhly dětské transporty Nicholase Wintona, rozhodla se Ilse zachránit alespoň svého staršího syna Hanuše.
Neodjel však k cizím lidem – nejprve našel útočiště u Ilseiny přítelkyně Lilien von Löwenadler, a později u její matky ve Švédsku, kam se s ní přesunul. Tam Hanuš vyrůstal v bezpečí, obklopen lidmi, kteří věděli, kým jeho rodiče jsou a co pro něj znamenají.
Mladší Tomášekzůstal s rodiči. Rodina doufala, že se jim podaří odejít později, ale válka všechny naděje přetnula. Po okupaci se Weberovi přestěhovali do Prahy, kde žili skromně a pod dohledem. Ilse šila tašky a čepice, aby uživila rodinu, a psala dopisy Hanušovi do exilu. V nich se mísí úzkost i něha, bolest i síla – svědectví ženy, která se snaží zůstat matkou, i když se svět kolem ní rozpadá.
Terezín – píseň uprostřed hrůzy
V roce 1942 byli Weberovi deportováni do Terezína.
Tam se Ilse stala ošetřovatelkou nemocných dětí. I v naprosté beznaději dokázala být druhou matkou těm, které o své rodiče přišly. Psala pohádky, básně a skládala písně, které jim přinášely klid. Nejznámější z nich, ukolébavka „Wiegala“, se stala symbolem terezínského dětství a dodnes se zpívá na pietních akcích po celém světě.
Ve svých verších zachytila krutost i naději – jemně, bez patosu, ale s neobyčejnou vnitřní silou. V Terezíně se vídala jen zřídka se svým mužem a synem Tomášem, ale věřila, že jednou budou znovu spolu.
Dobrovolná oběť
Na podzim roku 1944 se Ilse dobrovolně přihlásila do transportu do Osvětimi, aby mohla zůstat se svým malým synem a dětmi, o které pečovala. Věděla, co ji čeká, a přesto šla.
Byla zavražděna 6. října 1944. Podle svědků zpívala dětem v plynové komoře právě Wiegala – píseň, která měla utišit jejich strach. Byla s nimi až do konce.
Paměť, která nezmizela
Její manžel Willi Weber válku přežil. Před deportací ukryl Ilseiny básně v kůlně a po válce se pro ně vrátil. Díky tomu se zachovalo její dílo. Se synem Hanušem se znovu shledali a oba později odešli do Švédska. Hanuš se stal novinářem a postaral se o vydání matčiných dopisů a básní, které vyšly pod názvem Kdy skončí naše utrpení(Academia, 2012).
V Ostravě byla Ilse Weberová dlouho zapomenuta. Teprve v roce 2022 jí byla díky spolku Za krásnou Ostravu a klubu Fiducia odhalena pamětní deska. Její jméno se tak symbolicky vrátilo domů.
