Článek
V umění, ve filmu a literatuře tyto postavy milujeme, protože zaručují, že se nebudeme nudit. Mytologie je plná podobných outsiderů. Prometheus, který přinesl lidem oheň, se postavil proti bohům a byl za svůj čin tvrdě potrestán, přikován ke skále, kde mu orli neustále vyklovávali játra. Přesto jeho čin znamenal obrovský přínos pro lidstvo. Podobně Loki, bůh chaosu a převleků v severské mytologii, neustále narušoval řád bohů a provokoval je, ač jeho akce často zásadně ovlivňovaly dění ve světě. I Herkules, ačkoli hrdina, byl někdy vnímán jako problémový, protože jeho síla a temperament přinášely komplikace, které ostatní nechápali.
I historie je na podobné postavy bohatá. Galileo Galilei se stal outsiderem vědy, protože odmítl církevní dogmata a hledal pravdu. Sokrates byl obviněn z kažení mládeže a odsouzen, protože odmítal slepě poslouchat autority. V renesanci můžeme vidět Michelangela, jehož nekonvenční chování a konflikty s patrony ho často stavily do role „problémového génia“. I moderní historie zná podobné postavy, například Nikola Tesla, který byl svou neortodoxností a neschopností přizpůsobit se byznysové kultuře považován za outsidera, přesto změnil svět elektřiny.
V historii a umění tyto postavy fascinují, protože bourají pravidla a provokují. V reálném životě však máme tendenci se jim vyhýbat. Chceme stabilitu, pořádek a předvídatelnost. Chceme solidní vztahy se solidními lidmi. Ale možná je to trochu složitější. Necítí se jako černá ovce někdy skoro každý z nás? A to i bez nekonečné plejády průšvihů.
Janinka a Hanica
K napsání tohoto článku mě inspiroval příběh z mého okolí. Dvě mladé dospělé sestry, říkejme jim Jana a Hana. O první z nich všichni hovoří jako o Janince, o druhé jako o Hanici. Už samotné oslovení naznačuje, kdo je ta „hodná“ sestra a kdo ta „zlá“. A v čem je Hanica tak hrozná? Fetovala, kradla, stala se součástí drogového kartelu, má tři nemanželské děti a každé s jiným chlapem? Ne. Je vlastně úplně normální žena. Jen není tak sluníčková, tak pozitivní, tak zodpovědná a tak empatická. Má svůj názor, neváhá jít proti proudu, nenechá se svázat přežitými rodinnými kvazi tradicemi a myslí na svůj vlastní život. A právě to jí v očích rodiny stačí k tomu, aby se stala „černou ovcí“. Ne proto, že by byla špatná, ale protože se nehodí do představy o vzorné dceři.
Celá rodina ji vnímá jako Hanicu nebo Haninu, zatímco její sestra je prostě Janinka, Janička. Negativní aura vznikla téměř automaticky jen tím, že srovnávání mezi sestrami vytvořilo neviditelnou hierarchii. Z Hanicy se stala enfant terrible, ačkoliv nikdy neudělala nic, co by bylo skutečně škodlivé. Rodina má zvláštní schopnost definovat identitu svých členů. Když někoho označíte jako černou ovci, tato role se často stává jeho součástí. Sociologové tento jev označují jako self-fulfilling prophecy, sebenaplňující se proroctví, které se stává skutečností. Černá ovce často není rebel z principu, je to někdo, kdo odmítá hrát hru podle pravidel, která mu byla vnucena a tím vyvolává obavy a nesouhlas u těch, kteří chtějí stabilitu a předvídatelnost.
Rodinné předsudky definují budoucí sebepojetí dítěte
V rodinách, kde se děti srovnávají, vzniká zcela jiný druh „černé ovce“. Outsiderem se stává ne proto, že by byla daná osoba nutně problematická, ale proto, že ji rodina takto (někdy i nepřímo) označí. Srovnávání nadaného a hodného dítěte s tím méně vzorným nebo méně nadaným může být nenápadné a přitom devastující. Dítě, které je méně „dokonalé“ v očích rodičů i širší rodiny, se může ocitnout ve stínu sourozence a být neustále porovnáváno s ideálem. To vede k vytvoření role odpadlíka, kterou si dítě často ani nezaslouží, je výsledkem rodinných předsudků a očekávání, nikoli jeho skutečných činů nebo charakteru.
Možná je proto důležitější než cokoli jiného umět v rodině nerozdělovat role. Nastavovat hranice ano, ale nenasazovat pouta předsudků. Hranice chrání, dávají jistotu a rámec. Předsudky naopak svazují, předurčují a berou prostor k růstu. Jakmile dítě jednou označíme jako „to slabší“, „méně šikovné“ nebo „problémové“, začne se v tomto obrazu zrcadlit samo, stává se „černou ovcí“. Ne proto, že by takové bylo, ale proto, že v malém uzavřeném světě rodiny jiné sebepojetí nemá kde získat.
Škola aneb vezmi si příklad ze své sestry/bratra
A nejde zdaleka jen o rodinu. Stejný mechanismus funguje i ve školách, tedy v prostředí, které by stejně jako rodina mělo být bezpečné a přijímající. Jakmile autorita začne děti srovnávat, vzniká černá ovce velmi rychle. Nezřídka tam, kde by vůbec vzniknout nemusela. Osobní zkušenost to jen potvrzuje. Nebyla jsem žádný Einstein ani vzorný žák, ale ve chvíli, kdy do školy nastoupila moje vzdornější a méně studijně nadaná sestra, vracela se domů znechucená. Učitelka jí mě „předhazovala“ mě tu hodnější a učenlivější . Sestra nedávala na odiv smutek, spíše pořádný vztek. Vypadala, jako by se rozhodla, že od této chvíle bude nenávidět autority.
Podobné zažil i můj syn. Jemu byla zase ve škole předhazována jeho sestra, má dcera. Nebyla rozhodně svatá, jen o něco méně zlobivá než kluk s ADHD. Stačilo to. V očích autority vznikl obraz „toho horšího“ a ten se s ním úspěšně táhl dál, bez snahy o pochopení nebo o individuální přístup až do devítky a na střední hle najednou se stal vzorným a řádným studentem premiantem.
Podobnou zkušenost ze školy či rodiny určitě má mnohý z Vás.
A právě tady vznikají černé ovce. Ne ze zla, ale ze srovnávání. Z potřeby definovat ve svém okolí normu a odchylku, ideál a jeho opak. Rodina i škola mají obrovskou moc, mohou být místem, kde se člověk učí důvěře i sebedůvěře, nebo místem, kde se naučí, že nikdy nebude pro druhé dost dobrý takový jaký je, tak proč se snažit. A rozdíl mezi těmito dvěma světy často nespočívá v pravidlech, ale v tom, zda dokážeme vnímat jednotlivce, ne nálepku a vlastní očekávání.
Černá ovce nebo bílá vrána?
Takže pokud se někdy cítíte jako černá ovce, možná je čas se zeptat, kdo vás tak pojmenoval? A proč? Možná nejste problém. A možná nejste vůbec černá ovce ale bílá vrána. Ta, která narušuje pohodlí, ale ne proto, aby škodila. Spíš proto, že připomíná, že svět se neposouvá tím, že všichni kráčí stejným směrem, ale tím, že se vždy najdou ti, kteří mají odvahu vydat se tam, kam je to táhne i za cenu nepochopení a odmítnutí.
