Článek
Víme, že čas, který jim věnujeme, bychom mohli využít podstatně smysluplněji, ale nemůžeme si pomoci. Potěšení, které nám daná činnost přináší, je natolik libé, že mu prostě nelze odolat.
Přitom zde nehovoříme o nějakých hříšných velkolepostech. Mluvíme zde spíše o úplných blbostech.
Chroupání chipsů nebo pojídání velké Studentské pečeti u čtení knihy, sledování neseriózního seriálu typu Ulice, k němuž bychom se před seriózní společnosti nikdy nepřiznali, poslech písní Michala Davida, které tu a tam doprovodíme svým falešným zpěvem, protože nostalgii dětství či mládí prostě nelze odolat, odběr trapných YouTube kanálů, třeba Shopaholic Adel, nebo internetové voyérství, kdy nám nedají spát internetové profily dobrých i znepřátelených známých.
Například moje dcera má své guilty pleasure v pořizování selfie. Hodně cestuje po světě a když nám ukazuje fotografie z dovolených, tak její výklad vypadá asi takto: „Já, já, já, to je ostrov XY, já, já, zase já, chrám svatého XY, já, já, já, hrad XY, já, já, já, já.
I já mám nějaká ta guilty pleasure, a právě mě dokonce napadlo téma na samostatný článek.
Mezi mé někdejší guilty pleasures patřil například seriál Ordinace v růžové zahradě. Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím. Pracovala jsem u lidí se zdravotním postižením, kteří sledovali seriály typu Ulice a Ordinace v růžové zahradě velmi rádi a skoro pořád. Sledování těchto seriálů bylo vždy proti mému chápání. Ale když to periferně sledujete spolu s klienty, něco se ve vás prostě zlomí. Ano, Ordinaci jsem začala sledovat, a to dokonce i když jsem změnila pracovní pozici a sledování seriálů šlo již mimo mě. Nikomu bych to nepřiznala, protože já mám přece ráda kvalitní kinematografii a artové filmy, a k tomu Ordinace tak nějak nesedí. A víte co? Jednou mě práskl syn, když řekl mé sestře, která podotkla, že by chtěla znát ty mentály, co se dívají na Ulici a Ordinaci. „No, mamka se na Ordinaci taky dívá.“ Sestřin němý úžas byl i beze slov velmi výmluvný. Pak ale Nova skončila s vysíláním seriálu, respektive, kdo chce, ať si to zaplatí na Voyo a to jsem odmítla podporovat, a náhle jsem se cítila osvobozena pro další malé neřesti.
Určitě si dokážete doplnit celou řadu dalších činností počínaje dloubáním v nose a konče sledováním filmů pro dospělé.
Zajisté i ten největší svatoušek a moralista má svá guilty pleasures a pokud by tvrdil, že ne, ještě ke všemu se bude jednat o velkého pokrytce.
Pokud hovoříme o guilty pleasure, máme na mysli činnosti sice možná trochu hloupé, ale v podstatě neškodné (no možná trochu škodné pro naši kognitivní složku). Protože například mezi pouhým sledováním facebookového profilu (který byl ostatně stvořen jako chlubídník) a obtěžováním jeho majitele je velký rozdíl. To už by se samozřejmě nejednalo o guilty pleasure, ale kyberšikanu a to je úplně jiný level.
Možná i psaní blogu je někdy takové současné guilty pleasure…
