Článek
Jan Blažej Santini-Aichel (3. února 1677, Praha – 7. prosince 1723, Praha) patří k nejvýznamnějším osobnostem českého baroka a evropské architektury. Narodil se v Praze do rodiny s italskými kořeny: jeho otec pocházel z Itálie, matka byla Češka. Už od narození však trpěl tělesnou vadou, byl částečně ochrnutý a chromý, což mu znemožnilo plně se věnovat kamenickému řemeslu a převzít po otci jeho dílnu. Přesto se vyučil kamenickým řemeslem, aby získal praktické znalosti, ale jeho opravdovou vášní se stala architektura, do níž vložil veškerou energii a umělecké nadání. Studoval také malířství, zřejmě u Kristiána Schrödera.
Santini se vzdělával u významných architektů své doby a jeho talent byl rychle patrný. Vstoupil do služeb cisterciáckého řádu ve Zbraslavi, nikoli jako mnich, ale jako stavitel, čímž se dostal do kontaktu s významnými zakázkami a církevními kruhy. Během svého života dokázal propojit technické znalosti, mystiku a estetické cítění do jedinečných staveb, které jsou dodnes obdivovány.
Manželský život a rodina
Po smrti svého učitele (některé prameny uvádějí Schrödera, jindy Pavel Ignác Mathey) si Santini roku 1707 vzal za manželku jeho dceru Veroniku Alžbětu. S ní měl čtyři děti, z nichž bohužel tři synové – Jan Norbert Lukáš (1707), Josef Rudolf Felix Řehoř (1708) a František Ignác (1710) – zemřeli na souchotiny ještě jako děti, a přežila pouze dcera Anna Veronika (1713).
Po smrti Veroniky v roce 1720 se Santini oženil s Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic, což mu přineslo vazby na českou šlechtu a prostřednictvím vlivných švagrů také na vyšší církevní hodnostáře. S Antonií měl dceru Janu Ludmilu (1721) a syna Jana Ignáce Rocha (1723). Kmotry všech jeho dětí byli jeho mecenáši z řad vysoké šlechty, například hrabě Jan Arnošt Antonín Šafgoč.
Santini zemřel po delší nemoci 7. prosince 1723 v Praze a byl pohřben na dnes již zrušeném hřbitově u kostela sva
Styl a přínos v architektuře
Santini byl mistrem nejen formy, ale i techniky. Jeho stavby obsahují odvážná konstrukční řešení, která předběhla dobu, a jeho architektonické projekty jsou úzce spjaty s barokní epochou, často kombinující barokní dynamiku a bohatství s gotickými prvky.
Základ jeho umění tvořily znalosti: matematiky, geometrie a numerologie, mystiky, jak křesťanské, tak židovské kabaly, estetické a duchovní symboliky.
Výsledkem jsou prostory, které oslovují smysly, mysl i duši a vyvolávají silný emocionální a duchovní zážitek.
Nejvýznamnější díla
Santini vytvořil za necelých 25 let téměř stovku staveb — od velkých klášterních komplexů přes kostely a kaple až po palácové a hospodářské budovy. Jeho stavby jsou především na území dnešní České republiky a dodnes zaujmou harmonickým začleněním do krajiny i inovativními konstrukčními prvky.
Pětice nejslavnějších staveb
- Kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Žďár nad Sázavou
Poutní kostel s půdorysem pěticípé hvězdy, kombinace barokní monumentálnosti a gotických prvků. UNESCO. - Cisterciácký klášter Zbraslav, Praha-Zbraslav
Přestavby a rozšíření klášterních budov, harmonické propojení baroka a gotiky. - Klášter Plasy, Plasy
Projekt konventu a urbanistického uspořádání kláštera, rozsáhlé stavební změny, spolupráce s dalšími architekty. - Klášter Kladruby, Kladruby u Stříbra
Barokní gotizace románské baziliky, významná stavba sakrální architektury. - Sedlec u Kutné Hory, Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele
Barokně-gotická realizace, první plně rozvinutý příklad Santiniho pojetí barokní gotiky.
Podle odborníků je autorství archivně doloženo u 80 staveb, u více než 100 staveb je připsáno na základě stylové analýzy.
Ohlas a odkaz
Santini nebyl jen architektem – byl umělcem, vědcem a mystikem. Jeho dílo inspiruje historiky, architekty i laickou veřejnost. V roce 2023 byla v Římě uspořádána mezinárodní konference k 300. výročí jeho úmrtí. V Česku vznikají iniciativy, webové stránky a výstavy zachycující jeho jedinečný odkaz. Santini dokázal propojit tvrdou vědu, uměleckou invenci a hlubokou spiritualitu, což jeho stavby činí nadčasovými.
