Článek
Jeho svědomí bylo těžké a plné rozporů: zrada a hněv, které jej vedly k činu, se mísily s lítostí a vědomím, že jeho skutky měly dalekosáhlé následky. Přemítal, zda jeho touha po spravedlnosti a nápravě křivd ospravedlnila vraždu, a zda někdy nalezne odpuštění, nejen od církve, ale i od sebe sama.
Jan Parricida, „otcovrah“, a jeho tragický osud
13. prosince si připomeneme smrt kajícníka, který zemřel v klášteře v Pise. Byl jím Jan Parricida, který zavraždil římského krále Albrechta I. a patří mezi potenciální, byť spekulativní, podezřelé z vraždy českého krále Václava III.
Jan se narodil 10. května roku 1290 jako syn švábského vévody Rudolfa a české princezny Anežky Přemyslovny, sestry českého krále Václava II. a dcery Přemysla Otakara II. Po smrti otce vyrůstal pod dohledem matky, především ve Švýcarsku, převážně v Brugg na řece Aare, kde byla jeho raná léta formována místním prostředím a dynastickými nároky. Albrecht I., jeho strýc a zároveň švagr českého krále, spravoval majetek Jana a jeho matky a dlouho odkládal vydání dědictví, což Jan vnímal jako hlubokou křivdu.
V roce 1308, po opakovaných odmítnutích a posměšcích, Jan spáchal čin, který přepsal dějiny Evropy. Při návratu Albrechta z Winterthuru jej spolu se skupinou družiníků napadl a rozsekl mu lebku, čímž ukončil jeho vládu. Jen večer předtím se Jan zúčastnil hostiny, kterou Albrecht pořádal ve Winterthuru. Pozdě večer nechal král každému hostu předat věnec z květin. Jan jej hodil Albrechtovi do obličeje a zvolal že požaduje, co mu právem náleží. Hostina byla náhle ukončena.
Smrt Albrechta znamenala, že Habsburkové byli dočasně vyšachováni ze hry a na evropské scéně se prosadili Lucemburkové v čele s novým římským králem a posléze císařem Jindřichem VII. České elity hluboce stály o spojení s lucemburskou linií a prosadily sňatek sestry Václava III. Elišky s Janem Lucemburským, synem Jindřicha VII., což mělo významný dopad na další vývoj českých dějin.
Zde si dovolíme malou odbočku. Po smrti Václava III. v roce 1306 se Jan Parricida ucházel o český trůn a stal se jedním z mnoha adeptů na uprázdněný přemyslovský trůn. Na ten nakonec usedl syn Albrechta I. Rudolf, který ovšem po roce zemřel a vlády se ujal (dočasně) švagr Václava III. Jindřich Korutanský. Existuje spekulace, že Jan mohl být zapojen do širších politických intrik a dokonce i do vraždy Václava III. Tato domněnka je však spíše spekulativní, historické prameny nepodporují přímé spojení a za vraždou Václava stáli jiní adepti, především pravděpodobně česká šlechta. Přesto tato hypotéza ukazuje, jak spletité a nebezpečné bylo politické prostředí střední Evropy počátku 14. století.
Po útěku do ústraní a vyhlášení klatby Jindřichem VII. Lucemburským v roce 1309 Jan žil v neustálém ohrožení jako vyhnanec a zoufalec. V roce 1312 učinil rozhodující krok, když se přestrojen za augustiniánského mnicha vrhl k nohám císaře Jindřicha VII., tchána Elišky Přemyslovny a dědečka budoucího Karla IV. Jan žádal milost a rozhřešení. Setkání s Jindřichem VII. bylo dramatické. Císař odmítl poskytnout hříšníkovi rozhřešení, připomínaje závažnost zločinu a principy spravedlnosti, ale zároveň Janovi umožnil klášterní život v San Nicola. Jan byl zachráněn před světským trestem, ale musel čelit svému svědomí a izolaci.
Jan Parricida, „otcovrah“, zemřel roku 1313 a byl pohřben s náležitým pietním obřadem.
Vražda římského krále Albrechta I.
Jan Parricida, tragický hrdina evropských dramat a balad
U nás je Jan Parricida téměř neznámou postavou, zatímco v německy mluvícím prostředí se stal populární literární a dramatickou postavou. Friedrich Schiller začlenil jeho čin do dramatu Vilém Tell, kde se Parricida objevuje v Tellově domě a prosí o pomoc. Tvrdí, že se pomstil svému nepříteli, ale Tell jeho argument odmítá, protože jej vnímá jako vraha. Přesto mu Tell ukazuje cestu do Itálie a radí obrátit se na papeže a žádat rozhřešení.
Johann Nepomuk Vogl ve své baladě Mnich z Pisy líčí údajný konec Parricidy v klášteře v Pise, kde se prochází zachmuřený mnich, jehož tvář je bledá z dlouhého zármutku a jehož identita zůstává neznámá. Balada zdůrazňuje Janovu lítost a zoufalství, vyústěním je prostý hrob s nápisem JOHANNES PARRICIDA. Carl Loewe tuto baladu zhudebnil jako svůj opus 114.
Janův život a čin inspiroval také historické romány a dramata, z nichž zmíníme alespoň několik, například C. F. Mandien, Císařovi vrazi, 1826; Heinrich August Müller, Jan Švábský, aneb Zavraždění císaře Albrechta, 1829; Thomas Bornhauser, Vévoda Jan aneb Královrah a krevní msta, 1844; August Gottlieb Meißner, Jan Švábský, 1780, Wilhelm Ferdinand Zernecke, Jan Švábský, tragédie v pěti jednáních, 1830. Jan Parricida tak zůstává archetypem tragického hrdiny, jehož život spojuje historickou událost s dramatickou psychologií, morálními dilematy a dynamikou moci, což z něj činí postavu stále živou v literatuře i divadelních zpracováních středověkých témat.
Česká literární stopa a tragický kajícník
Přesto můžeme nalézt také českou literární stopu v podání skvělé autorky historických románů. Literární zpracování jeho postavy nabízí kniha Královský, nach tě neochrání od Ludmily Vaňkové. Jan je zde vykreslen jako bratranec a blízký přítel Václava III., kterého Václav vnímá spíše jako bratra. Další postavy, například Petr z Rožmberka, sdílí s Václavem krásnou manželku Violu. Kniha je součástí rozsáhlé historické ságy, ale lze ji číst i samostatně, což lze jen doporučit, jedná se o velmi čtivou a poutavou knihu, která nabízí živý pohled na politické intriky, osobní vztahy a psychologii postav středověké Evropy. Román přitom dokáže podat jak historický kontext, tak dramatické a lidské motivace postav, což z něj činí skvělou volbu pro každého čtenáře se zájmem o českou historii i dynastické spory.
Jan Parricida je smutnou a rozporuplnou postavou středověké historie. Nelze zpochybnit, že způsobil závažný zločin, vraždu svého strýce, římského krále Albrechta I., který sám často jednal tvrdě a nespravedlivě vůči mladému Janu.
V klášteře Jan pravděpodobně rozjímal nejen nad svými činy, ale i nad nespravedlností mocných, nad osudem těch, kteří byli vedením či náhodou odsunuti na vedlejší kolej a odepřeno jim to, na co měli právo. Jeho introspektivní život ukazuje složitou psychiku člověka, jehož osobní vina se mísila s pocitem křivdy a frustrace z nerovnováhy moci.
