Jaroslav Havlíček, creepy pasty přelomu devatenáctého a dvacátého století

Své příběhy často zasazuje do závěru 19. století, kdy končí stará doba a vše směřuje k moderním změnám, ale přesto jsou postavy formované zatuchlým „starým“ světem a jeho nevyřčenými strachy, což dodává prózám specifickou atmosféru a psychologickou hloubku. Havlíčkovo dílo odhaluje fascinující lidské charaktery, ale přesto zůstalo dlouho poněkud upozaděné.

Nadpis zní samozřejmě poněkud bulvárně, uvážíme-li genialitu spisovatele. Ale nemohla jsem si pomoci. Povídkovou knihu Zánik městečka Olšiny jsem totiž poslouchala jako audioknihu a opravdu jsem si vzpomněla na creepy pasty, které někdy s přítelem posloucháme jako večerníček pro dospělé. Stejně tak totiž při poslechu běhá mráz z hororové atmosféry, kdy není třeba brutalisty a agrese, aby člověk pronikl do hlubin lidské temnoty a hrůzy. Styl Havlíčka je zároveň poetický a květnatý, což dokresluje zvláštní bizarní děsivou atmosféru.

Jaroslava Havlíčka všichni znají díky jeho nejznámějšímu dílu a přece mnozí neví, že ho znají. Filmovou adaptaci Petrolejové lampy zná snad úplně každý. Petrolejové lampy ovšem nejsou jediným dílem tohoto autora, který zemřel velmi mlád a byl přitom velice plodným spisovatelem, zvlášť když uvážíme, že každý den téměř do večera pracoval v bance a měl doma manželku s dvěma dětmi, kterým se věnoval.

Maloměsto v jeho díle není anonymní, ale bolestně konkrétní. Postavy z Petrolejových lamp, Neviditelného či Helimadoe jsou lidské, zranitelné a často kruté, protože vycházejí ze skutečných lidských patologií. Současně Havlíček krutě nastavuje zrcadlo maloměšťácké společnosti, jejímu pokrytectví, malosti a fiktivní morálce, která maskuje sobeckost a intriky a odhaluje děsivý svět nemocné lidské psychiky.

O skvělém románu Neviditelný jsem psala recenzi nedávno a můžete si jej přečíst zde:

Strašidelná, často až dystopická atmosféra Havlíčkových románů, novel a povídek však nechce prvoplánově děsit a vyvolávat strach. Naopak, jeho příběhy jsou hlubokou sondou do lidských pohnutek, myšlenek a vnitřních démonů. Každá postava má reálný předobraz, se kterým se Havlíček ve svém krátkém životě setkal. Temné pohnutky jeho postav jsou odrazem jak individuální, tak kolektivní psychiky. Ukazují, že hrůza se skrývá v obyčejnosti a všedním životě.

Jaroslav Havlíček se narodil třetího února 1896 v Jilemnici. Jilemnice v jeho životě nebyla pouhou kulisou, ale hluboce vtištěným prostorem paměti, místem, kde se vrstvy osobních vzpomínek, rodinných vztahů a kolektivních traumat prolínaly s atmosférou maloměsta. Už v dětství zde vnímal napětí mezi zdánlivým klidem a skrytými vášnivými konflikty, které se odehrávaly za zavřenými dveřmi domů. Právě tato zkušenost se později stala jedním ze základních kamenů jeho literárního světa.

Rok 1915 znamenal pro Havlíčka zlom. První světová válka jej vystavila surové realitě násilí, smrti a absurdity. Působil na různých frontách a zkušenost války v něm zanechala hluboké psychické stopy. Válka v jeho pojetí nebyla hrdinským střetem, ale chaotickým rozpadem lidskosti. Tento prožitek se později přetavil do jeho próz, v nichž je svět neustále narušený, postavy se pohybují na hraně psychického zhroucení a morální jistoty se rozpadají pod tlakem okolností.

Havlíček se stýkal se spiritisty a spiritistické myšlení vnímal jako jeden z možných klíčů k pochopení lidské psychiky. Nešlo mu o senzaci ani o povrchní okultismus, ale o hledání skrytých vrstev reality. Zajímala ho propustnost hranic mezi vědomím a nevědomím, mezi živými a mrtvými, mezi tím, co je vyslovitelné, a tím, co zůstává potlačeno. Tyto impulsy se promítly do jeho literárních postav, které často jednají pod vlivem sil, jež samy nedokážou pojmenovat.

Současně se Havlíček nesl na vlně tehdy moderní psychoanalýzy, která byla v prvních desetiletích 20. století velmi populární. Psychoanalýza nebyla jen novou metodou, stala se také inspirací pro umělce, pro literaturu a výtvarné umění. Freudovské a později jungovské teorie o nevědomí, potlačených touhách, snech a archetypech ovlivnily nejen jeho zájem o psychologickou hloubku postav, ale také poetiku jeho próz, kde se maloměšťácká každodennost prolíná s introspektivní a často až temně sugestivní atmosférou, která odhaluje skryté vrstvy lidské psychiky.

V roce 1921 se Jaroslav Havlíček oženil s Marií Krauseovou, ženou, jejíž přítomnost v jeho životě nebyla pouhým doplňkem domácího zázemí, ale tichým, trvalým světlem v jeho literárním i osobním světě. Marie byla ženou, která se věnovala rodině, starala se o dům a děti a vytvářela tak prostor, v němž mohl Havlíček své psaní skutečně uchopit jako životní poslání. Její role byla více než praktická, byla to z její strana láska projevovaná tichým porozuměním a hlubokým uznáním jeho křehké, introvertní povahy.

V pozdějších letech Marie vzpomínala na manžela s velikou něhou, láskou a pochopením.

Po Havlíčkově smrti v roce 1943 se Marie stala „strážkyní“ jeho odkazu. Nešlo jen o pečlivé uložení rukopisů, strojopisů a osobních dokumentů; šlo o citlivé rozhodování o tom, co zůstane skryto a co světu ukázat. Marie Havlíčková rozuměla, že svět Jaroslavovy tvorby byl natolik intimní, že ho nelze zpřístupnit bez úcty k jeho vnitřnímu životu. Tato úloha se pro ni stala životní misí, pečovala o pozůstalost tak, aby jeho hlas nezanikl v poválečném chaosu a aby jeho dílo našlo cestu k dalším čtenářům.

Tato péče se zhmotnila i v knize Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce, kterou Marie spolu s literárními spolupracovnicemi připravila a která vyšla při příležitosti 110. výročí Havlíčkova narození. Kniha neslouží jen jako dokument, ale jako emoční a reflexivní portrét člověka, který psal z hloubky své duše, zachovaný díky lásce a nezdolné oddanosti jeho manželky.

Existují i vzpomínky, které lze nalézt v archivních materiálech České televize, v dokumentech z devadesátých let je možné vidět Marii Havlíčkovou jako stařičkou, ale bystrou ženu, která s láskou vypráví o Jaroslavovi.

Jaroslav Havlíček nebyl v rodině osamělým zjevem posedlým psychikou, temnotou a skrytými proudy lidského nitra. Jeho děti a širší rodinný okruh jako by tuto fascinaci převzaly a rozvinuly po svém. Zatímco dcera Eva tíhla k obrazu a kresbě a její výtvarný talent byl pro otce zdrojem tiché radosti, syn Zbyněk se vydal cestou, která Havlíčkovy literární sondy do lidské duše přenesla do jiné roviny. Místo prózy přišla poezie, místo intuitivního pozorování systematická práce s psychikou, sny a nevědomím. A vedle něj, vyrůstá postava Karla Šebka, synovce, jehož život se stal jedním z nejbolestnějších a nejzáhadnějších příběhů českého surrealismu.

Zbyněk Havlíček byl dítětem literatury i klinické reality. Vyrůstal v prostředí, kde se o psychice nemluvilo jako o abstraktním pojmu, ale jako o něčem křehkém, nebezpečném a zároveň fascinujícím. Po válce vystudoval psychologii a filozofii a postupně se stal klinickým psychologem a psychoanalytikem. Pracoval v psychiatrických léčebnách, nejdéle v Dobřanech a později v Sadské, kde se denně setkával s rozpadem osobnosti, bludy, sny a úzkostmi. To, co jeho otec zachycoval literárním jazykem maloměsta, on pozoroval v přímém přenosu lidské mysli.

Zbyněk Havlíček patřil k nejvýraznějším osobnostem poválečného českého surrealismu. Nešlo mu o hru s obrazností ani o estetickou provokaci. Surrealismus pro něj byl nástrojem poznání. Zkoumal sny jako autentické projevy nevědomí, věnoval se psychoanalýze Freuda a hledal způsoby, jak propojit vědecký jazyk s poezií. Jeho básně jsou často hutné, temné, někdy až hermetické. Nevyprávějí příběhy, ale otevírají stavy mysli. Člověk v nich nenachází útěchu, spíš je vtahován do prostoru, kde se realita rozpadá na symboly, fragmenty a úzkostné obrazy.

Vedle poezie psal i teoretické texty, překládal z francouzštiny a patřil k těm, kteří udržovali český surrealismus při životě i v době politického tlaku a normalizačního dusna. Zemřel poměrně mladý po krátké těžké nemoci v roce 1969 a velká část jeho díla vyšla až posmrtně. Jeho texty dnes působí jako most mezi literaturou a psychoanalýzou, mezi snem a klinickou realitou. V tomto smyslu je Zbyněk Havlíček možná nejpřímějším pokračovatelem otcovy posedlosti lidským nitrem, jen jiným jazykem a jinými nástroji.

Karel Šebek stojí na opačném pólu této rodinné kontinuity. Tam, kde Zbyněk Havlíček dokázal psychickou temnotu strukturovat, analyzovat a sublimovat v esenci poezie, Šebek ji žil bez ochranné vrstvy. Jeho život byl nepřetržitým pohybem na hraně, kde se poezie, nemoc a destrukce nedaly oddělit.

Šebek pracoval jako sanitář v psychiatrické léčebně v Dobřanech, tedy ve stejném prostoru, kde se pohyboval i Zbyněk Havlíček. Rozdíl byl v tom, že Šebek se z pozorovatele velmi rychle stal pacientem. Psychické krize, opakované hospitalizace a desítky pokusů o sebevraždu se staly součástí jeho každodennosti. Přesto, nebo možná právě proto, psal poezii, která je jednou z nejradikálnějších podob českého surrealismu, a zároveň maloval. Jeho obrazy, stejně jako básně, jsou syrové, groteskní a často brutálně tělesné, plné černého humoru, násilí a temných symbolů. Malířská tvorba byla dalším projevem jeho posedlosti psychikou a extrémními hranicemi zkušenosti, která se prolínala s jeho literárními experimenty.

Jeho básně a obrazy nejsou metaforou utrpení, ale jeho přímým záznamem. Šebek psal a maloval, jako by šlo o otázku přežití, a jeho texty i obrazy působí dodnes zneklidňujícím dojmem. Nejde je číst s odstupem, nutí čtenáře a diváka vstoupit do světa, kde neplatí běžné hranice normality.

Šebkův život vyústil v jednu z největších záhad české literatury. V roce 1995 byl propuštěn z psychiatrické léčebny, odjel do Prahy a od té chvíle o něm neexistuje žádná spolehlivá zpráva. Neví se, zda zemřel, odešel do zahraničí, nebo se prostě rozhodl zmizet. Jeho zmizení působí až děsivě symbolicky, jako poslední akt života, který byl od začátku na útěku před světem i před sebou samým. Zbyněk Havlíček, jeho bratranec, působil v roli terapeuta a snažil se Šebkovi pomoci. Přesto ani jeho znalosti psychoanalýzy a hluboké porozumění psychice nestačily. Šebkovi démoni byli příliš silní, a jeho život zůstal nezkrotnou, tragickou a fascinující ukázkou extrémní psychické zkušenosti.

Osudy Zbyňka Havlíčka a Karla Šebka ukazují, že fascinace psychikou, temnotou a hranicemi lidské zkušenosti nebyla u Jaroslava Havlíčka náhodným výkyvem, ale součástí hlubší rodinné linie. Každý z nich se s touto temnotou vyrovnával jinak. Jaroslav Havlíček ji proměnil v literární obraz maloměsta. Zbyněk Havlíček ji analyzoval a zapisoval do poezie a odborných textů. Karel Šebek ji žil až do krajnosti, bez záchranné sítě.

Dohromady vytvářejí zvláštní, znepokojivou, ale mimořádně silnou kontinuitu české literatury a myšlení, která překračuje jednotlivé generace i žánry. Temnota v jejich díle není pózou ani efektem. Je to způsob, jak se dívat na svět bez iluzí.

Jaroslav Havlíček zemřel roku 1943 na zápal plic. Svůj život obětoval literatuře. Nepil, nekouřil a žil velmi střídmě, většinu energie vynakládal na psaní, často psal až do ranních hodin, zatímco přes den pracoval v bance. Jediné, za co podle slov manželky utrácel peníze, byly knihy.

Za to, že se dochovalo jeho dílo v tak rozsáhlé podobě, vděčíme jeho manželce Marii. Marie Havlíčková byla ženou v domácnosti, starala se o děti Zbyňka a Evu a zajistila, aby Havlíček mohl tvořit v klidu. Po jeho smrti převzala zásadní roli při zachování jeho odkazu. Pečlivě připravovala jeho strojopisy a poznámky pro předání do Památníku národního písemnictví, zároveň zajistila nevydání jeho Deníku kvůli osobní a intimní povaze textu a přispěla k vydání některých jeho pozůstalých děl. Když byla v roce 1981 vydána povídka Máňa, napsala do ní druhou část nazvanou Jarda. Její vzpomínky a svědectví poskytují dnes jedinečný pohled na Havlíčkovo dílo i jeho osobnost.

Díky rodinné paměti a pečlivosti Marie Havlíčkové dnes můžeme jeho svět číst nejen jako literaturu, ale také jako studium lidských slabostí, psychické destrukce a tichého zla, které se skrývá v každodennosti.

Roku 2015 bylo kompletní dílo Jaroslava Havlíčka digitalizováno a zpřístupněno online zdarma v rámci projektu Havlíčkova Jilemnice, jehož se podíleli Město Jilemnice, Krkonošské muzeum, Vojtěch Mečíř a firma 2ebook. Digitalizace dala jeho textům nový život a umožnila, aby se temná, krutá, ale zároveň poetická atmosféra jeho próz stala dostupnou. Město Jilemnice to vnímalo jako svou povinnost vůči spisovateli.

https://www.czech.wiki/wiki/Zbyn%C4%9Bk_Havl%C3%AD%C4%8Dek
https://en.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Havl%C3%AD%C4%8Dek
https://www.kniznice.cz/pro-skoly/jaroslav-havlicek
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HAVL%C3%8D%C4%8CEK_Jaroslav_1896%E2%80%931943 
 https://www.jaroslavhavlicek.cz/
https://www.jaroslavhavlicek.cz/dilo

http://www.jaroslavhavlicek.cz/ke_stazeni