Jsou světla, která nevidíme – netflixová adaptace oceňovaného bestselleru

Jedním ze zdařilých produktů představuje minisérie Jsou světla, která nevidíme.

Jedná se velmi zdařilou adaptaci oceňovaného románu Anthonyho Doerra. Anthony Doerr je americký spisovatel, který žije ve státě Idaho se svou manželkou a dvěma syny. V Česku vyšly zatím tyto knihy: Čtvero ročních období v Římě, Město v oblacích, O dívce Grace, Sběratel mušlí, Zeď vzpomínek a Jsou světla, která nevidíme, za kterou Doerr dostal Pulitzerovu cenu. A právě tato kniha se stala předlohou skvělé stejnojmenné minisérie.

V centru vyprávění stojí dvě hlavní postavy – Marie-Laure LeBlanc, nevidomá francouzská dívka, která se v závěru války ukrývá v městě Saint-Malo, a Werner Pfennig, německý voják s mimořádným nadáním pro radiotechniku. Jejich životy se v posledních dnech války protínají v kulisách zničeného města.

Marie-Laure je mladá inteligentní dívka, která absenci hlavního smyslu kompenzuje vnímavostí, inteligencí a světem zvuků a doteků. Se svým otcem zaměstnancem pařížského muzea utíká z okupované Paříže a nese s sebou i tajemný drahokam, o který mají Němci zájem. Když otec zmizí, Marie-Laure zůstává v péči svého podivínského strýce, který celý život zápasí s těžkým posttraumatickým stresovým syndromem z první světové války. Výborně ho ztvárnil Hugh Laurie, známý ze seriálu Dr. House. Tentokrát hraje zcela jinou postavu – osamělého a zlomeného muže, který ale najde odvahu postavit se zlu alespoň hlasem vysílaným skrze rádio. Marie-Laure vysílá na pokyny strýce šifrované zprávy pro vojenské spojence a je tak v hledáčku pozornosti gestapa.

Na druhé straně stojí Werner Pfennig, sirotek z německého města, který se díky svému geniálnímu technickému nadání dostane na nacistickou školu a posléze do armády. Jeho úkolem je vyhledávat a ničit ilegální vysílače – včetně toho, který používá Marie-Laure. Právě rádio, zpočátku symbol zkázy, se stává i prostředníkem vzpomínek a naděje. Zvukem hlasu se ve válečném chaosu rodí tiché pouto dvou mladých lidí na opačných stranách barikády.

Znepokojivým prvkem příběhu je i postava německého důstojníka Reinholda von Rumpela, který je smrtelně nemocný a posedlý nalezením tajemného kamene, jenž mu má údajně přinést nesmrtelnost. Jeho honba za artefaktem je nelítostná, a přesto jej provází až tragická osamělost a vnitřní rozklad – stává se z něj přízrak umírajícího režimu, který se drží z posledních sil.

Silnou stránkou minisérie je zachycení francouzského odboje, který se odehrává nejen v dramatických akcích, ale i v nenápadných, tichých gestech. Odboj tu tvoří i staré ženy, které zdánlivě pokorně nosí německým vojákům kávu – ale zároveň sbírají informace, riskují a předávají tajné zprávy. I taková nenápadná odvaha dokáže změnit dějiny.

Rozhlas v minisérii Jsou světla, která nevidíme nefunguje jen jako technický prostředek – stává se hybatelem děje a symbolem naděje i zkázy zároveň. V rukou malé slepé dívky představuje hlas svobody, poznání a útěchy ve světě rozervaném válkou. Zároveň se ale rozhlas ukazuje jako nástroj moci – ve službách nacistické propagandy slouží k manipulaci, kontrole a šíření strachu.

Tento pokrokový vynález je tak v příběhu nadčasovým podobenstvím: médium samo o sobě není dobré ani zlé – záleží na tom, kdo ho drží v rukou. Stejnou roli dnes sehrává internet. I on může spojovat lidi napříč světem, šířit pravdu a vzdělání, ale také otravovat prostor nenávistí, falešnými dezinformacemi a prolhanými ideologiemi. I my dnes se můžeme ptát - jak využíváme technologie, které formují naši realitu?

Minisérie staví na působivých hereckých výkonech. Tvůrcům se daří ukázat válku nejen jako dějinnou katastrofu, ale především jako sérii osobních příběhů, vnitřních rozhodnutí a tichého hrdinství. A přestože je konec divácky dojemný, zůstává věrný duchu předlohy a totiž tomu, že skutečné světlo vychází často právě z toho, co není běžným očím viditelné.

https://www.databazeknih.cz/knihy/jsou-svetla-ktera-nevidime-247487

https://www.csfd.cz/film/1236835-jsou-svetla-ktera-nevidime/prehled/