Letní slunovrat

Ale dobře, přiznávám – nakonec jsem se nechala zlákat.

A nelituju. I dnes si totiž dovoluji přijít s knižní novinkou, která právě úspěšně boduje v týdenním žebříčku na Databázi knih. Michaela Klevisová vydala detektivku s názvem Letní slunovrat. A ano, je to bez Josefa Bergmana. Což jsem upřímně skoro obrečela. Vážně. Ta absence se mnou zamávala.

Na Michaele Klevisové mě vždy bavilo, že píše jinak. Možná to má v krvi – její tatínek psal dívčí romány, které jsem jako jedenáctiletá hltala s obrovským nadšením. Spolu se Stanislavem Rudolfem patřil k mé rané knihomolské formaci. Michaela jde vlastní cestou. Píše detektivky, u kterých si opravdu odpočinu. Dobré detektivky. Nepotřebuji v každé zápletce sériového vraha, co vyvraždí půl okresu, ani detailní popisy zohavených těl. Mně úplně bohatě stačí jedna mrtvola. A právě to mám na její tvorbě ráda – Klevisová umí vyprávět i bez krveprolití, bez přehánění. Nepotřebuje exhibici ani šok. A stejně vás vtáhne.

Michaela Klevisová má styl, který mi sedí čím dál víc. Umí si vybrat prostředí, které samo o sobě dýchá atmosférou – a do něj zasadí lidský příběh, který by byl zajímavý i bez toho, že se v něm někdo stane obětí vraždy. Pomyslné kulisy jejích knih sahají od prostředí uměleckých aukcí přes dostihové stáje, zapadlé beskydské samoty, horské chaty, jihočeské vesnice, až po krajinu za polárním kruhem nebo holandský ostrov s nevyslovitelným názvem Schiermonnikoog.

A co je na tom nejlepší? Ty příběhy nejsou jen o místě – jsou i o lidech. Její postavy vám přirostou k srdci takovým způsobem, že si při každé nové stránce skoro nepřejete, aby někdo z nich musel být vrahem. A už vůbec ne obětí. Každá z nich má sice nějakého toho kostlivce ve skříni, ale nejsou to temné přízraky z thrillerů – spíš chyby, slabosti nebo staré viny, které dokážete lidsky pochopit. Jejich příběhy nejsou černobílé a o to víc ve vás zůstávají.

A pak je tu Josef Bergman. Zralý vyšetřovatel, který nestaví svou osobnost na temné minulosti, závislostech ani sérii psychiatrických diagnóz. Není rozervaný, nechodí na terapii, netrpí depresemi ani výbuchy vzteku. A právě proto je tak lidský. Sympatický, klidný, přemýšlivý. Člověk by ho bez váhání chtěl za švagra, strejdu nebo třeba za souseda. Takže když jsem dočetla poslední „bergmanovku“, říkala jsem si, že nový případ je snad už za rohem. Jenže on nepřišel.

Nejdřív jsem četla trochu zdráhavě – ta absence Bergmana mě opravdu naštvala, přiznám se. Ale jak jsem otáčela stránku za stránkou, ukázalo se, že to je ta obvyklá Klevisová. Ta, která dokáže navodit naprosto dokonalou atmosféru místa a najednou jsem knihu nemohla odložit.

Místo Josefa Bergmana se tu ale objevila Tereza Fabiánová, která nás zavádí do zapadlé vesnice v jižních Čechách. Mladý pár si tam kupuje chalupu, která dříve patřila tetě hlavní hrdinky. Teta, vysokoškolská profesorka, která se po celý svůj život pokoušela o jakési znovuobjevení starých slovanských rituálů a tradic, ale když zemřela, překvapivě odkázala svůj majetek kočičímu útulku. A tak zatímco vesnice stále žije starodávnými mystériemi, její nejlepší kamarádka a místní obyvatelé pokračují v jejím odkazu.

Všichni se připravují na slavnost letního slunovratu, který se ponese v ryze pohanském duchu, a k tomu se připojují i turisté, kteří navštíví tuhle neobjevenou přírodní oázu. A jak jinak než ve víru tajemství a tradic, které jsou součástí historie tohoto místa.

Samozřejmě, že slavnost slunovratu nebude úplně klidná a bez následků. Jedna sympatická, nejmenovaná postava se stane obětí zločinu. A jak to bývá, vražda je spojena s tajemstvími, která sahají až do minulosti. Vražda tak může mít hlubší souvislosti, které ještě více zkomplikuje celé vyšetřování.

Vyšetřování vede Tereza Fabiánová, žena v nejlepších letech, která se právě potýká s osobní ztrátou – zemřel jí otec. Tento případ pro ni představuje nejen profesní výzvu, ale i jakousi terapeutickou cestu. Tereza je sympatická, a v profesní rovině se před časem setkala dokonce s tím skvělým Bergmanem.

Jak už bývá u Klevisové zvykem, atmosféra místa je neodolatelná. Příběh vás vtáhne natolik, že máte téměř chuť se vydat na výlet, i kdybyste bydleli tři sta padesát kilometrů na severovýchod. Kouzlo krajiny, vesnice a všech těch malých detailů, které autorka mistrně zachycuje, vás doslova pohltí.

Už se těším na další příběh a jsem zvědavá, jaké nové prostředí Michaela Klevisová zvolí. Ať už to bude cokoli, nepochybuji, že mě to opět chytí.