Článek
Martina vyrůstala v domácnosti, kde alkohol a hádky znamenaly každodenní realitu. Otec byl agresivní, matka submisivní a závislá na alkoholu, neschopná zajistit své dceři základní bezpečí. Martina často přihlížela, jak otec matku bije, a když sama přinesla špatnou známku, čekal ji výprask a urážky o její hlouposti a neschopnosti.
Útočiště našla v knihách. Zpočátku se učila ze strachu, později proto, že jí vzdělání dávalo smysl. Díky inspirativní učitelce pochopila, že právě vědomosti mohou představovat cestou z kruhu bezmoci, v němž žila. Cítila, že za hrubostí rodičů se skrývá nevzdělanost – a chtěla žít jinak.
Dětství bez domova
Jednoho dne se hádka rodičů vymkla kontrole. Otec udeřil matku natolik, že upadla do bezvědomí, rozbíjel nádobí i nábytek a sousedé zavolali policii. Na místo dorazila i sociální pracovnice a Martinu odvedla do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
Matka nebyla shledána způsobilou k výchově – ze zoufalství propadla až příliš alkoholu a rezignovala na výchovu Martiny i na vlastní život. Desetiletá Martina byla vyděšená, podvyživená a pro adopci už „příliš stará“. Skončila v dětském domově, kde mezi ostatní děti nezapadala.
V domově se uzavřela do sebe. Drobná šikana a pocit odlišnosti ji nutili utíkat do vlastního světa. Knihy se staly jejím útočištěm i zbraní. Vynikala ve škole, a přestože děti z domovů obvykle neměly takové výsledky, Martina zvládla gymnázium s přehledem. Chtěla studovat medicínu a pomáhat těm, kteří zažívají bezmoc, jakou znala sama.
Profesor, který otevřel dveře
Na medicíně poznala profesora Libora Semelku. Fascinovalo ho, že dívka z dětského domova má takový talent a odhodlání. Brzy v ní rozpoznal zranitelnost ukrytou za maskou sebejistoty – a to ho přitahovalo.
Jeho zájem a uznání pro Martinu znamenaly víc než cokoli, co kdy dostala. Učil ji sebevědomí i společenským způsobům. Společně chodili do divadel, na koncerty, do restaurací. Připadala si jako Eliza Doolittle a on byl její profesor Higgins.
Po dvou letech se vzali. Svatbu měli malou, zato svatební cestu velkolepou – Bali, moře, snídaně do postele, dlouhé rozhovory a pocit, že život konečně nabízí bezpečí.
Láska, která se změnila v past
Po návratu domů se něco změnilo. Libor začal Martině vyčítat drobnosti – domácnost, finance, práci. Zpočátku to brala jako vedení zkušenějšího muže, ale brzy poznala, že za jeho kritikou se skrývá pohrdání.
„Kdybys mě nepoznala, byla bys stejné nic jako tvoji rodiče,“ říkával.
„To mi vděčíš za všechno.“
Ponižování přerostlo v kontrolu. Sex se změnil v nástroj moci. Když poprvé použil pouta, myslela, že jde o hru. Brzy se však přestal ptát na svolení.
Když se narodila dcera Leonka, byla zpočátku symbolem naděje. Jenže Libor ji začal využívat jako prostředek k manipulaci. Zakazoval Martině pracovat, kontroloval peníze, omezoval kontakty s přáteli.
Staré kamarádky mu připadaly „nevhodné“. Jedna byla prý „příliš prostá“, druhá „nebezpečně emancipovaná“. Izolace byla téměř úplná.
První facka, první probuzení
Po první facce přišla kytice a víkendový wellness. Martina odpustila. Po druhé facce pochopila, že přijde i třetí.
Jednoho dne ji na ulici zastavila žena.
„Nezlobte se, nejste manželkou Libora Semelky?“ zeptala se.
„A co je vám do toho?“ odpověděla podrážděně.
„Já jsem jeho první manželka. Pokud jste šťastná, je to dobře. Ale jestli se vám děje něco špatného, prosím, odejděte včas.“
Během procházky v parku jí vyprávěla svůj příběh – o ztraceném dítěti a o násilí, které ji stálo zdraví i možnost mít další děti. Dala Martině svou vizitku: Kdyby bylo nejhůř.
Tehdy Martina pochopila, že musí pryč. Začala tajně šetřit. Každou korunu, kterou dokázala ušetřit z přídělu peněz na domácnost, si schovávala. Život se stal improvizací mezi kontrolovanými účty a vařením z akčních slev. Začala plánovat útěk. Pomalu, promyšleně.
Sledovala nabídky práce v jiných městech, zjišťovala, kolik by stál pronájem malého bytu a postupně si budovala představu nového života. Každá ušetřená stokoruna pro ni představovala drobný kousek svobody.
Útěk
Když Libor odjel na lékařský kongres, Martina sbalila pár věcí, vzala Leonku a odjela na druhý konec republiky. Zřídila si nové telefonní číslo i e-mail. Našla práci jako obvodní lékařka v malém městě, kde zoufale chyběli doktoři, a pronajala si skromný byt.
Soudní bitva byla těžká – Libor chtěl získat dceru do péče a využíval své postavení. Martina neměla žádné důkazy o domácím násilí, které v jejich domácnosti probíhalo. Pomohla jí však svědecká výpověď jeho první manželky, která potvrdila, že Libor je agresor, a dokládala to několika lékařskými zprávami.
Nakonec soud rozhodl, že Libor se s Leonkou může vídat pouze za asistence sociální pracovnice. Po několika setkáních však o kontakt s dcerou sám ztratil zájem. Martina si uchovala tajnou adresu.
Cesta ke svobodě
Trvalo dlouho, než znovu uvěřila lidem. Pronásledovaly ji noční můry, bála se, že Libor vstoupí do jejího života znovu, že si ji najde. Ale pomalu začala žít.
Našla nové přítelkyně, postavila se na vlastní nohy a vytvořila Leonce domov plný klidu.
Přežila dětství plné násilí, dětský domov, manipulaci i ponižování.
Díky odvaze, trpělivosti a tajně odkládaným stokorunám dokázala začít znovu.
Martina se osvobodila – nejen od muže, ale i od stínů minulosti.
Našla sebeúctu, klid a především svobodu.
