Článek
Heinrich Schliemann, průkopník archeologie, byl muž, který si už jako dítě vysnil, že objeví starověkou Tróju, a starověkou Tróju skutečně objevil. Ale mezi zrozením snu a jeho uskutečněním musel ujít dlouhou, trnitou a také velmi dobrodružnou cestu. Dost důležité je uvědomit si při čtení jeho příběhu, že nestačí jenom velký sen, ale také činorodé plánování, usilovná práce, smysl pro realitu a nesmírná trpělivost. Ne nadarmo se říká:„Chcete-li splnit své sny, probuďte se.“
Heinrich Schliemann vyrůstal v rodině evangelického faráře. Jeho otec byl sice přísný a nepříliš laskavý člověk, ale byl to on, který chlapci daroval ilustrovanou knihu o řeckých bájích. Chlapec byl fascinovaný starověkou Trójou a rozhodl se, že ji v dospělosti osvobodí z nánosů času. Zrodil se v něm sen.
Chlapci poměrně brzy zemřela maminka. Otec její ztrátu nesl dost těžce a více než v duchovní posile hledal útěchu v alkoholu a rodina se ocitla v chudobě. Ale je třeba si uvědomit, že to byl otec, který chlapci dal vůli k reálné víře ve zdánlivě nereálné příběhy. Jako kněz často vyprávěl při kázáních biblické příběhy, které s řeckými pověstmi mají podobný základ. Tak nějak o nich nepochybujeme, věříme v jejich pravdivost, aniž bychom pro mnohé z nich nacházeli objektivní podklady.
Když Heinrich ukončil základní školu, otec poslal chlapce do učení ke knihkupci. Z učení však kvůli nemoci odešel a nechal se najmout na loď do Ameriky. Loď ovšem ztroskotala v Amsterdamu a Heinrich se stal úředníkem ve firmě B. H. Schröder a spol.. Při práci se projevil jeho nesmírný talent na jazyky, díky němuž nastartoval úspěšnou pracovní kariéru. Firma ho díky jeho znalostem ruštiny poslala pracovat do St. Petěrburgu. V Rusku si zakládá časem vlastní firmu a začíná obchodovat. Za krymské války působí také jako válečný dopisovatel.
Časem se stěhuje do Ameriky. Jeho jméno má ve světě tehdejšího byznysu prestiž a vysokou reputaci, jeho bohatství vzrůstá. Ale Heinrich sní stále svůj sen. Opouští podnikání, aby mohl studovat archeologii, cestuje po světě, publikuje knihy o starověké historii. Ale jeho životní labutí píseň na něj teprve čeká.
Heinrich Schliemann čekal trpělivě na svůj sen mnoho let. Je mu 48 let když začíná na vlastní náklady s archeologickými pracemi na Hisarliku, místě, kde by se podle Homéra měla nacházet bájná Trója. V té době je podruhé ženatý s mladinkou studentkou historie (s první ženou se rozvedl) a poznal bolest rodičů, kteří pochovávají své dítě. Schliemann se musel nedobrovolně rozloučit se svou dcerou z prvního manželství, která zemřela v pouhých deseti letech. Ale sen o Tróji nezaniká ani pod tíhou této bolestné zkušenosti. Vlastní Tróju objevoval v letech 1871 – 1873. Objevil také starověké Mykény. Při hledání Tróji se opírá o znalosti Homéra, v případě Mykén pak o antické dramatiky Aischyla a Sofokla.
Schliemann si splnil svůj sen takřka na „stará kolena“. Celý život se přibližoval pomalými kroky ke svému snu. Podnikal, aby získal dostatek prostředků k realizaci svého snu. Studoval jazyky, a to i mrtvé, aby mohl prostudovat starobylé prameny, cestoval po celém světě, aby se dozvěděl, jakými cestami se vyvíjely lidské civilizace a kultury.
Pro mě osobně Schliemann představuje synonymum člověka, který si obrazně řečeno uchoval v lisu komerce (byl úspěšný podnikatel) svůj dětský sen a dokázal ho uskutečnit. Cestou pomalých pečlivě promýšlených krůčků. Je jasné, že mnozí z nás patrně nedokáží něco srovnatelného s objevením starobylé Tróji, ale věřím, že naše (třeba malá) Trója na nás někde v hlubinách čeká. Jen o ní tak jako Schliemann nesmíme přestat snít a nesmíme se zastavit a ustrnout. Nebo alespoň ne na dlouho.
Zároveň je pro mě tento příběh také příkladem toho, že i ne zrovna ideální rodič dokáže „zažehnout“ v duši plamen touhy a motivace. Schliemann mohl skončit jako frustrovaný muž někde na periferii a podvědomě naříkat nad tím, jak k němu osud nebyl příliš přívětivý, protože o maminku přišel tak brzy a jeho otec příliš pil. Heinrich si dokázal ze svého otce limitovaného vlastními možnostmi a slabostmi vzít to nejlepší: „Sen o Tróji“.
