Článek
Jenže středověké světice byly především konkrétní ženy, které dokázaly měnit své okolí. Svatá Hedvika Slezská (1178–1243), patronka ostravsko-opavské diecéze, je toho příkladem. Byla vévodkyní, manželkou i matkou – ale především ženou, která dokázala propojit svou víru s konkrétní službou lidem.
Hedvika z rodu Andechsů se narodila v Bavorsku kolem let 1178–1180 jako dcera hraběte Bertolda a Agnes z Wettinů. Pocházela z vysoce postavené rodiny: její sestra Gertruda byla manželkou uherského krále Ondřeje II. a matkou sv. Alžběty, jiná sestra Anežka se provdala za francouzského krále Filipa II., bratr Ekbert se stal biskupem bamberským. Sama Hedvika vyrůstala v klášteře benediktinek v Kitzingenu, kde si osvojila blízký vztah k řeholnímu životu a církevním ideálům, které později vtiskla i do své veřejné a rodinné činnosti.
Rodinná dramata vévodkyně
Hedvika se vdala už ve 12 letech za Jindřicha I. Bradatého, vévodu slezského. Spolu založili v roce 1202 cisterciácký klášter v Třebnici (Trzebnica), který se stal centrem náboženského života rodiny a později i rodinným mausoleem. Hedvika i Jindřich se zasvětili intenzivní zbožnosti a Hedvika od počátku klášter chápala nejen jako duchovní útočiště, ale i jako instituci sociální péče: v Třebnici se formovalo hospicové a špitální zázemí, které Hedvika aktivně podporovala.
Svatba Hedviky a Jindřicha
První „sociální a zdravotní pracovníci“ středověku
Ve 13. století neexistovaly nemocnice, sociální zařízení ani ústavy pro potřebné. Právě zbožné šlechtičny byly těmi, kdo převzaly tuto roli. U nás je známe třeba jako svatou Zdislavu, ve Slezsku to byla právě Hedvika. Zakládala špitály a kláštery, zřídila nemocnici pro malomocné i putovní nemocnici pro chudé. Byla průkopnicí zdravotní a sociální péče, a to dávno předtím, než stát nebo města začaly podobné služby vůbec organizovat.
Službu potřebným přitom vnímala jako službu samotnému milosrdnému Ježíši, utrpení druhých pro ni představovalo rány Kristovy, skrze něž navracela lidem jejich lidskou důstojnost.
Její zbožnost působí z dnešního pohledu až „fanaticky“ – chodila bosá i v mrazech, spala na tvrdé zemi a denně navštěvovala více mší. Nakonec však na příkaz svého duchovního vůdce začala v zimě nosit boty, jako projev pokory a snahy vyhnout se duchovní pýše. Tehdejší lidé brali víru nesmírně vážně – a právě z ní vycházela i její služba potřebným.
Rodina
Rodinný život Hedviky a Jindřicha nebyl žádnou idylou. Ze sedmi dětí, které porodila, přežilo jen několik.
Prvorozený syn Boleslav, dědic rodu zemřel záhy. Synové Konrád a Jindřich se dostali do konfliktu o dědictví, který skončil bratrovražednou válkou.
Hedvika usmiřuje své syny Konráda a Jindřicha
Zde nelze opomenout významné spojení mezi Přemyslovci a Piastovci. Dvě dcery Přemysla Otakara I. byly zasnoubeny právě se syny Hedviky a Jindřicha. Konrádovi byla zasnoubena Anežka Česká- později svatořečená a Jindřichovi její sestra Anna.
Konrád s Jindřichem mezi sebou vedli bratrovražednou válku, přičemž Konrád v té době záhadně za nevyjasněných okolností tragicky zemřel. Anežka byla poslána zpět do Česka, Anna se stala manželkou Jindřicha a ještě si o ní budeme vyprávět.
Lze předpokládat, že právě Hedvičin vliv a prostředí v Třebnici formovalo Anežčiny první kroky k hluboké zbožnosti.
Další neštěstí potkalo dceru Hedviky Gertrudu, zasnoubenou s Otou VIII. z Wittelsbachu. Římský král Filip Švábský Hedviku a jejího muže Jindřicha před Otou varoval jako před nebezpečným člověkem. Ota varování potvrdil, když římského krále z pomsty zavraždil. Gertruda nakonec skončila jako řeholnice a abatyše v klášteře, který založila její matka.
Hedvika tak nesla nejen osobní, ale i politická neštěstí, která otřásala celým tehdejším Slezskem.
Mezi vírou a politikou
Po smrti manžela (1238) se Hedvika stáhla do kláštera v Třebnici, kde žila jako řeholnice pod vedením své dcery Gertrudy, která v klášteře působila jako abatyše. Autorita Hedviky ale přetrvala – dokázala smiřovat znesvářené panovníky a podporovala osídlování Slezska kolonisty, čímž položila základy hospodářského rozvoje regionu.
Když v roce 1241 vpadli do střední Evropy Mongolové, její rodinu zasáhla tragédie: její syn Jindřich II. Pobožný padl v bitvě u Lehnice. Hedvika jej přežila jen o dva roky, zemřela 15.10. 1243.
Hedvika a její odkaz
Svatá Hedvika byla kanonizována již roku 1267 a její kult se rychle rozšířil po Slezsku i Polsku. Stala se patronkou manželství, rodin, uprchlíků i usmíření. V Ostravsko-opavské diecézi je vnímána jako spojnice se slezskou identitou, která přesahuje hranice států.
Anna Přemyslovna – snacha, která pokračovala v odkazu
Vedle Hedviky stojí za pozornost i její snacha Anna Přemyslovna (1201/1204–1265), dcera českého krále Přemysla Otakara I. a sestra sv. Anežky České. Provdala se za Jindřicha II. Pobožného a po jeho smrti v bitvě u Lehnice se ocitla v čele rodu.
Anna měla s Jindřichem mnoho dětí a dočasně působila jako regentka. Podporovala církev a charitu: dokončila stavbu františkánského kláštera ve Vratislavi, přivedla křižovníky s červenou hvězdou do špitálu sv. Alžběty a podpořila i vznik klariského kláštera. Její aktivity navazovaly přímo na odkaz tchyně Hedviky – zbožné šlechtičny, která proměňovala Slezsko.
Zatímco v českých dějinách bývá více připomínána její sestra sv. Anežka či „dobrá královna“ Dagmar manželka dánského krále Waldemara, pozapomenutá Anna si zaslouží pozornost jako ta, kdo přenesla přemyslovský odkaz do Slezska a spojila jej s dědictvím Hedviky.
Proč na Hedviku nezapomenout
Když si v říjnu připomínáme sv. Hedviku, nejde jen o vzpomínku na středověkou asketku. Jde o připomenutí ženy, která v době bez nemocnic a sociálních služeb přinesla konkrétní pomoc nemocným, chudým a bezmocným. Zároveň podporovala rozvoj a prosperitu lokality, která se skrze sňatek stala jejím domovem. Její příběh je i po staletích připomínkou toho, že opravdová víra se pozná podle činů – a že i regionální světice mohou mít nadregionální význam.
