Článek
Osmnáctiletá Eliška Přemyslovna, poslední svobodná dcera krále Václava II., si vzala čtrnáctiletého Jana Lucemburského, syna římského krále Jindřicha VII.
Na první pohled to byla slavná dynastická událost. Ve skutečnosti však dramatický příběh plný zajetí, útěků, intrik i politických kalkulací, který otevřel českým zemím cestu k lucemburské éře.
Po smrti posledního Přemyslovce
Když byl v roce 1306 v Olomouci zavražděn král Václav III., poslední mužský Přemyslovec, propadly se Čechy do chaosu. Krátce vládl Jindřich Korutanský, manžel Eliščiny sestry Anny, ale záhy jej vytlačil Rudolf Habsburský. Ten po roce zemřel a Jindřich se vrátil.
Eliška, poslední svobodná Přemyslovna, představovala pro Jindřicha nebezpečné riziko. Její vlastní švagr Jindřich a sestra Anna ji proto drželi jako rukojmí ve svatojiřském klášteře. Dokonce se ji snažili provdat za bezvýznamného pána z Bergova, aby ji zcela vyřadili ze hry.
Útěk v mnišském rouchu
Princenzna se ale nevzdala. S pomocí své tety Kunhuty dokázala z kláštera uprchnout, převlečená za prostou řeholnici. Tímto odvážným činem se stala klíčovou figurou, která měla určit směřování celého království.
Hledání ženicha
Byli to především církevní diplomaté, kteří hledali pro Elišku vhodného ženicha. Konrád ze Zbraslavi, sedlecký opat, a mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu prosazovali spojení s rodem Lucemburků.
Jindřich VII., římský císař, nabízel svého bratra Walrama, ale Češi jej odmítli. Nechtěli samostatného, zkušeného muže – toužili po mladém princi, tvárném a snadno ovladatelném. Trvali na Jindřichově čtrnáctiletém synovi Janovi.
Do jednání byl přizván také Balduin, bratr Jindřicha VII. Arcibiskup Trevírský. Jeho diplomatické umění bylo rozhodující.
Nakonec Jindřich VII. svolil. 1. září 1310 byli Eliška a Jan oddáni ve Špýru – svatební obřad vedl Petr z Aspeltu.
Na český trůn tak usedl nový rod – Lucemburkové.
Eliška Přemyslovna
Válka královen a nešťastné manželství
Naděje vkládané do mladého krále se však nenaplnily. Jan se zajímal více o evropskou politiku, především francouzské otázky, rád putoval po Evropě a v Čechách pobýval spíše zřídka. Domácí politiku přenechal Jindřichovi z Lipé – mocnému šlechtici, který byl zároveň milencem královny vdovy Elišky Rejčky.
To vyústilo v tzv. „válku královen“ mezi Eliškou Přemyslovnou a její macechou Rejčkou. Šlechta se rozdělila na dva nepřátelské tábory a královské manželství se rozpadlo. Největší ranou však pro Elišku bylo, když jí byl odebrán syn Václav, budoucí císař Karel IV. Už nikdy jej nespatřila. Opuštěná a zlomená dožila na Mělníku, kde roku 1330 zemřela.
Eliška Rejčka
Jan po smrti Elišky Rejčky
Jan Lucemburský se roku 1334 znovu oženil s Beatrix Bourbonskou. Tento sňatek si ale lid příliš neoblíbil – Beatrix zůstala vnímána spíše jako cizinka než královna.
Jan, proslavený jako „král rytíř“, bojoval po celé Evropě. Českým záležitostem věnoval jen málo pozornosti. Oslepl, a nakonec padl roku 1346 v bitvě u Kresčaku.
Jeho největším odkazem byl syn, kterého mu dala Eliška Přemyslovna – Karel IV. Ten dokázal naplnit naděje, které Češi vkládali už do jeho rodičů: přinesl zemi mír, stabilitu a evropský věhlas.
Seznam použitých odkazů:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/lucemburk-jan-si-vzal-elisku-premyslovnu-a-stal-se-ceskym-kralem-212221
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Lucembursk%C3%BD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%C5%A1ka_P%C5%99emyslovna
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%C5%A1ka_Rej%C4%8Dka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_VII._Lucembursk%C3%BD
