Článek
Kdo byl svatý Prokop?
Narodil se kolem roku 970 v Chotouni u Kouřimi a patřil mezi vzdělané muže své doby. Už tehdy byl zasvěcen církvi, ale kněží se tehdy mohli ženit, a tak Prokop nejprve vychovával rodinu a zaopatřil ji. Až potom odešel do lesů žít jako poustevník, protože cítil, že volání Boží je silnější než touha po klidném životě.
Prokop byl posledním představitelem staroslověnské liturgie v Čechách, které si hluboce vážím. Staroslověnština proniká k srdci člověka, k jeho nejniternější podstatě, a tehdy byla jazykem, který spojoval lid a víru. Byla jazykem identity.
Jedna z legend praví, že kníže Oldřich vyrazil na lov a pronásledoval jelena hluboko do lesů nad řekou Sázavou. Tam narazil na Prokopa, jak se modlí. Oldřicha to zasáhlo natolik, že mu slíbil pomoc a společně se rozhodli založit klášter, který by nebyl jen místem modlitby, ale i místem vzdělanosti a svobody ducha.
A když jsme u těch legend, nemůžeme nezmínit Prokopovu brázdu. Prokop prý jednou ochočil samotného ďábla, zapřáhl ho do pluhu a přinutil ho orat pole u Sázavy. Vznikla tak Prokopova brázda, která je vidět dodnes. Je to podobenství toho, že zlo lze pokořit a proměnit v nástroj dobra, pokud je člověk pokorný a silný ve víře.
Kolem roku 1032 tedy vznikl Sázavský klášter podle řehole svatého Benedikta, který se stal centrem staroslověnské liturgie. Prokop byl jeho prvním opatem a klášter se stal poslední baštou slovanské bohoslužby u nás, než byla nahrazena latinskou liturgií.
Ale nepředstavujte si klášter v dnešním slova smyslu. V počátcích šlo spíše o mnišskou osadu obydlenou Prokopovými učedníky, kteří toužili žít stejně prostý a oddaný život, jaký vedl on sám. Tito bratři se s Prokopem modlili, pracovali, zpívali žalmy ve staroslověnštině a budovali místo, kde bohoslužba pronikala přímo k srdci člověka.
Prokop zemřel 25. března 1053 v Sázavském klášteře, který sám se svými učedníky vybudoval a kde do posledních dnů žil v modlitbě a službě druhým. Dne 4. července 1204 byl svatořečen.
Zákaz staroslověnské liturgie
Staroslověnská liturgie byla v českých zemích důležitou součástí nejen víry, ale i národní identity, protože sloužila lidem v jejich mateřském jazyce a pronikala k jejich nitru. Přemyslovská knížata však od 11. století postupně prosazovala latinskou liturgii, aby upevnila svůj vliv a spojila českou církev pevněji s římskou církví. Reforma církevních poměrů té doby se snažila sjednotit obřady a odstranit starší, méně kontrolovatelné tradice. To vedlo k postupnému útlumu staroslověnské liturgie, která byla nakonec v roce 1056 při správě Spytihněva II. nahrazena latinským ritem. Sázavský klášter, poslední centrum slovanské bohoslužby, byl přeměněn na místo latinské liturgie, čímž staroslověnský obřad v Čechách definitivně skončil. Přesto však staroslověnská liturgie přežívala v lidských srdcích a vzpomínkách; například Karel IV. prokazoval svatému Prokopovi hlubokou úctu a vážil si odkazu tohoto významného českého světce.
Sázava znovu ožívá
V letech 2019–2021 prošel Sázavský klášter komplexní obnovou financovanou z evropských fondů. Rekonstrukce se dotkla kostela sv. Prokopa (včetně krypty), torza gotické trojlodí, věže i fary, přičemž okolní prostor byl citlivě upraven, aby sloužil bohoslužbám i kulturním akcím.
Nešlo jen o stavební opravy, ale i umělecké restaurování: obnovena byla zimní kaple, severní empora, varhany, oltář i unikátní lustr s rytinami staroslověnských liter. Do veřejnosti se zpřístupnily i dosud uzavřené části kostela.
Od roku 2007 se navíc postupně odkrývají a restaurují barokní i gotické fresky v křížové chodbě kláštera. Dosud bylo obnoveno sedm polí z plánovaných 24, jejichž restaurování by mělo být dokončeno do roku 2032.
V roce 2023 začala oprava bývalého klášterního konventu (tzv. zámku), která zahrnuje krovy, střechu, věž, omítky i schodiště. Dokončení je plánováno na konec roku 2025, kdy by měla být zpřístupněna nová prohlídková trasa s vyhlídkovou věží a gotickými sklepy.
Sázava se tak po letech zanedbávání znovu stává živým prostorem pro modlitbu, poznání i kulturní život – a připomínkou odkazu svatého Prokopa i staroslověnské tradice, která k němu neoddělitelně patří.
