Článek
Se vznikem denního tisku v 80. letech 19. století byla v USA jeho distribuce většinou rozdělená na ranní a odpolední. Zatímco tu první pokryl především prodej deníků v novinových stáncích, odpolední zpravidla měli za úkol pouze roznašeči. Této práci se tehdy věnovaly malé děti žijící na ulici nebo z finančně nezajištěných rodin imigrantů. Roznos fungoval tak, že si dětští zpravodajci museli tisk nakoupit přímo od jeho vydavatelů.
Aby si něco vydělali, museli celý přidělený štos do večera úspěšně prodat, protože každý den vycházely nové noviny a další den by už o starý tisk nikdo nestál. Všechno stěžovaly i podmínky nakladatelství, která by byla ve ztrátě za každý neprodaný kus, za který neměla finanční náhrady.
Americký investigativní fotograf a tvůrce dokumentární fotografie Lewis Wickes Hine si dlouhodobě všímal žalostných podmínek malých dětí, které americký průmysl vykořisťoval pro svůj prospěch. Problémy se netýkaly jen dětských roznašečů novin. Děti pracovaly v různých odvětvích už od čtyř let věku. Náročné pracovní směny trvaly 8 až 12 hodin denně.
Namísto bezstarostného dětství tak takoví jedinci zažívali jen těžkou dřinu ve fabrikách a na ulicích kvůli bezohlednému vykořisťování nelítostného systému. Vystudovaný sociolog se svou prací fotografa rozhodl zobrazit žalostnou realitu takových dětí a prostřednictvím fotografování, o kterém věřil, že je prostředkem ke vzdělávání a nápravě lidí, se snažil změnit a zakázat kruté zacházení s nezletilými často osamělými dětmi zneužívanými pro podřadnou práci. Zisk těchto dětí, které kupovaly noviny od vydavatelů za cenu 50 centů za sto kusů, aby je po škole mohly prodat za 1 cent za kus, byl tak pouhý půl cent za kus. Právě proto byli do konce dne tito malí prodejci deníků nuceni prodat co nejvíce nakoupených novin, nejlépe všechny.
Reformátor v mnoha ohledech
Lewis Hine se rozhodl, že široké veřejnosti přiblíží každodenní fungování chudých malých dětí, které nedostaly šanci na pohodlný a veselý radostný dětský život. Soubory jeho práce obsahují dokumentární fotografie dětí v různých pracovních profesích na místech, jako byly tehdejší továrny na bavlnu, hornické doly, konzervárny na mořské plody, zemědělská pole a mnoha dalších, kde děti zastávaly levnou pracovní sílu, a bývaly tím rovnou odsouzeny ke ztrátě zdravého dospívání.
Kromě sirotků šlo například i o děti z velkého počtu sourozenců, kde po ovdovění jednoho z rodičů musely svou prací přispívat, aby se rodina vůbec nějak zvládla uživit a přežívat. Fotografovi se silným sociálním cítěním jejich osud natolik nebyl lhostejný, že se rozhodl, že ho odhalí celé společnosti, a díky pobouřeným reakcím a následnému uvědomění jejich strastiplné každodenní reality bude bojovat za úplné zrušení dětské práce.
Umělec, kterému záleželo na ostatních, a ke všemu sám musel začít pracovat hned v 18 letech, aby si vydělal na studia sociologie na vysoké škole, když tragicky zahynul jeho otec, ve fotografii viděl vzdělávací přesah. Přiznával bez okolků, že tíhne k fotožurnalismu. A k využívání fotografií coby vzdělávacího prostředku vedl taktéž své studenty na newyorské Ethical Culture School, kde vyučoval. Údajně je bral pravidelně do newyorského přístavu, aby tam fotili každý den přibývající tisíce nových přistěhovalců.
Poté co mezi roky 1904–1908 pracoval jako fotograf na volné noze pro časopis The Survey zabývající se sociální reformou, kde dokumentoval podmínky pracujících dětí, se zakladatel dokumentární fotografie rozhodl, že se v americké společnosti musí mnoho změnit a že sám pro to bude muset udělat víc. Z těchto důvodů se stal v roce 1908 fotografem organizace National Child Labor Committee (NCLC) – komise bojující za práva dětí nucených k práci.
Na snímku je kromě malého chlapce roznášejícího noviny vidět zřetelný stín samotného autora fotografie Lewise Hinea, čímž symbolicky vyjádřil svůj soucit nad osamělostí chlapce a zapojení do problematiky. Stíny navíc symbolicky zdůraznily chlapcovu osamělost.
Pohled na fotku vypovídá vše potřebné
Na známé fotografii z roku 1912, která je jen jedním z mnoha smutných důkazů práce dětí na počátku 20. století, je malý chlapec spící na schodech v New Jersey. Protože patrně nemá kam jít, ustlal si po těžké práci kamelota (nebo také newsie) trvající mnohdy od odpoledne až do pozdních večerních hodin na svazku novin. Vyčerpání z tvrdé dřiny ho přimělo usnout na tvrdých kamenných schodech s neprodanými výtisky deníků namísto polštáře. Jak později Hine svěřil, snímek pořídil na chodbě železniční stanice krátce po půlnoci.
Pro Hineovu práci bylo typické, že si při ní obvykle zaznamenával jména a věk dětí. V tomto případě ale nechtěl znaveného chlapce budit. Udělal proto výjimku a jeho jméno zůstalo neznámé. Nicméně pohled na fotku je natolik vypovídající a silný, někomu možná dokonce vžene slzy do očí, že to ani nebylo nutné. Už jenom samotný dojem z fotografie mluví za vše. Samotný popisek, který k němu Hine přidal je tak už spíš jen potvrzujícím dodatkem navíc: „Spící roznášeč novin nalezen po půlnoci ve vestibulu vlakového nádraží – noviny místo polštáře.“ Toto významné foto jasně odráží vše proti čemu nejenom sám fotograf ve své době tak ostře bojoval.
Své názory na zneužívání dětí na práci americkou společností nezřídka kdy Hine připsal ke svým dílům: „…jednou mylnou představou je, že naše materiální statky ‚prostě vznikají‘ jako produkt spousty neosobních strojů… lidský duch je koneckonců to hlavní…“, uvedl prý mimo jiné ke svým snímkům investigativní fotograf.
Foto malého chlapce pracujícího jako roznášeč novin, jak vyčerpaný po těžké práci spí na schodech na nádraží z roku 1912.
Práce investigativního fotografa splnila účel
Hine pořídil během 16 let na pět tisíc fotek pracujících dětí. Některé z nich zaznamenávající děti pracující například na farmách, v manufakturách, konzervárnách, mlýnech na bavlnu, na ulici nebo jako horníci v dolech, vyvolávají husí kůži a pocity bezmoci. Další zase působí velmi diskutabilně, pro dnešní dobu nepochopitelně a zároveň s trochou nadsázky i mírně komicky, když se na nich malí chlapci chovají jako neohrabaní dospělí s jejich zlozvyky, a kouří cigarety nebo doutníky. O tom, že si tím tito mladíci současně ničili nejen morálku, ale i zdraví, raději ani nemluvě.
Nicméně Hine, který pouze nečinně nepřihlížel za hledáčkem svého objektivu, ale reálně se snažil změnit nastavení společnosti dosáhl společně s výše zmiňovanou organizací National Child Labor Committee (NCLC) prvního úspěchu v roce 1916, kdy došlo k podepsání prvního federálního zákona o dětské práci. Během dalších čtyř let, v roce 1920, se odhadovalo, že se počet pracujících dětí v Americe snížil ve srovnání s rokem 1910 skoro na polovinu.
Zásadní zlom přišel až o dalších 18 let později, když došlo k přijetí zákona o spravedlivých pracovních standardech z roku 1938 zakazujícího a významně regulujícího dětskou práci. Zahrnoval například minimální věk pro práci v továrnách a průmyslu během školní docházky, který byl podmiňován hranicí 16 let. Jakékoliv úředně označené nebezpečné povolání včetně hornictví začalo být podle nového uzákonění povoleno až od 18 let, obecně také platil zákaz mezistátního obchodování, na kterém se ilegálně podílely děti. Všechna těžká a náročná povolání byla nezletilým zakázána.
Výjimky pro práci 14letých a 15letých dětí byly dle nového zákona umožňovány jen v přísně omezeném rozsahu, mimo školní docházku, kterou nesměly omezovat. Navíc se zákon zabýval tím, aby šlo ve výjimečných případech práce 14letých a 15letých jedinců pouze o přivýdělky ve službách nebo maloobchodě. Masové vykořisťování nezletilých dětí v americkém průmyslu tím bylo definitivně úspěšně ukončeno.
