Článek
Z hlediska čistotných návyků hrálo ve středověku svou negativní roli hned několik faktorů. Problémem byl především nedostatek dnešních „vymožeností“, které nám v současnosti už připadají běžné. Svou roli hrála také náročnější práce, odlišný životní rytmus a neexistující kanalizace…
Ruce se myly před a po jídle
Ve středověku ještě nebylo zvykem při jídle používat cokoliv jiného než ruce. Příbory byly tehdy ještě sci-fi, proto lidé jedli takzvaným „příborem králů“. Ruce a obličej tehdy byly nejmytějšími částmi těla, které si lidé myli nejen každý den, ale dokonce několikrát denně. Samozřejmostí to bylo před a po jídle, ale také před spaním ve škopku se studenou vodou. Šlechta a měšťané mívali v duchu křesťanských tradic a zvyků, které pro ně byly důležité, jelikož si jimi připomínali poslední večeři Páně, na stolech obvykle také menší konvičky s vodou na oplachování rukou během jídla.
Ženy krvácely do oblečení a do mechu
I když jsou o menstruaci ve středověku různé spekulace, z většiny dochovaných pramenů o této době se historici domnívají, že se menstruace převážně neřešila. Když žena silněji krvácela, stávalo se, že její krev byla považována za takzvané Evino prokletí nebo za druh nemoci. Lidé věřili, že kdokoliv se ocitne v blízkosti takto „nemocné“ ženy, udělá se mu nevolno. Jiní zašli ještě dál a menstruaci přisuzovali i neblahý vliv na sklizeň úrody.
Je nutné podotknout, čím byl tento zvláštní přístup k ženským dnům způsoben. Na vině byl jiný rytmus a styl života, ženy krvácely většinou nepravidelně a menstruace jim končila v podstatně dřívějším věku, než je tomu dnes. Na to, že se dostávaly do přechodu poměrně brzy, mělo pravděpodobně největší vliv celkové zdraví a také kratší délka dožití.
Když už ale přece jenom krvácely, hodně pramenů se shoduje na tom, že ženy neměly moc dostupných hygienických pomůcek, které by krev zachytily. Nenosilo se spodní prádlo a neexistovaly žádné vložky, tampony ani menstruační kalíšky. Obvykle ženy nechávaly krev téct rovnou do oblečení anebo používaly provizorní hadry, které alespoň částečně krev zachycovaly. Vynalézavější Angličanky si vytvářely jakési předchůdce vložek a provizorních kalhotek z nepohodlné vlny nebo vzácnější bavlny. Mezi sešité pruhy látky se vkládal specifický druh bahenního mechu se savou funkcí.
Mýdlo bylo výsadou pro bohaté
Až do 19. století bylo mýdlo považováno za luxus, který si mohou dovolit jen bohatí a movití lidé. Proto zdaleka nehrozilo, že by si běžný středověký venkovan mohl dovolit umývat se tak vzácným pomocníkem. Vlasy si lidé většinou oplachovali v podomácku připravených „šamponech“ z vápna a soli. Zatímco majetní panovníci se většinou koupali ve zpola plných sudech s vodou poměrně často, obyčejní lidé se nejčastěji polévali ohřátou vodou ze džbánu. To si ale většina z nich pochopitelně nemohla dovolit každý den.
Pánové se holili sporadicky
Domácnosti ve středověku obvykle postrádaly zrcadla, jejichž používání bylo opředeno řadou mýtů a pověr. Pánové za účelem oholení vousů tedy museli čas od času vyhledat lazebníka. Nešlo však o častou záležitost. Holili se spíše svátečně.
Namísto kartáčku na zuby větev nebo kus látky
Zajímavé byly vynalézavé pomůcky pro čištění zubů. Lidé v Evropě neměly moc možností, jak si udržovat zdravý chrup, proto k jeho čištění používali nejčastěji větvičky, vlnu a kousky vlněné látky. Takové pomůcky dokázaly zastoupit novodobý zubní kartáček jen velmi sporadicky. Středověcí lidé se zpravidla nevyhnuli kazům a uhnívání zubů v důsledku jejich nedostatečného čištění.
Potoky plné výkalů
Na odvod odpadu existovala v Evropě a především ve středověkém Londýně určitá pravidla. Výkaly se z latríny odváděly u větších domů do jímek, které se například ve snaze zabránit šíření infekčních nemocí, nesměly zakládat poblíž studen s pitnou vodou. Bývaly navíc společné pro více sousedů. Ne vždy se jim to ovšem podařilo, a tak nákaza břišním tyfem z infikované vody bohužel nebyla ve středověku nic výjimečného. V méně zámožných domácnostech latríny nahrazovala obyčejná vědra, která se pravidelně vynášela. Nezřídka kdy končily výkaly také v nejbližších potocích. V Londýně existovaly veřejné záchody, za které zodpovídalo město. Splašky z veřejných latrín se ovšem odváděly rovnou do řeky. Kdo by si myslel, že to snad mohlo mít vliv na kvalitu vody v ní i na její „vůni“, tuší správně. Některé řeky a potoky v důsledku toho páchly na sto honů.
