Článek
Měla za úkol zplodit mužského dědice
Když se v roce 1810 habsburská arcivévodkyně osmnáctiletá Marie Louise rozhodla opustit Vídeň, aby se jen krátce po rozpadu Napoleonova předchozího sňatku provdala za slavného francouzského císaře a vojevůdce, věděla, že tím prokáže především službu vlasti, která byla s Francií ve válce. O žádnou velkou lásku z její strany nešlo. Navíc její hlavní úkol zněl jasně – porodit manželovi mužského dědice. Napoleon byl přitom určitý čas lékařem označen za neplodného, což vyvrátilo až narození jeho nemanželského dítěte s jednou ze služebných.
Arcivévodkyně Marie Louise byla pro každého panovníka takřka ideální partií, protože byla prapravnučkou císařovny Marie Terezie a dcerou císaře Svaté říše římské Františka II. (Františka I. Rakouského). Dalo by se tak bez nadsázky říct, že ji pojilo příbuzenské pouto téměř s každým vládnoucím rodem, který se tou dobou v Evropě nacházel. Není divu, že si Napoleon vybral jako druhou manželku právě Marie Louise.
Přála mu dřívější smrt
Vzdělaná a hudebně talentovaná šlechtična ovládala několik hudebních nástrojů, včetně klavíru a harfy a její otec František I. Rakouský zase ovládal rozlehlé území. Nebylo pochyb o tom, že arcivévodkyně je nejžádanější nevěstou v Evropě, pochopitelně hlavně kvůli majetku. Ta však mezi lidmi navzdory všemu platila za vtipnou, hravou a skromnou.
Očekávalo se od ní, že přispěje k lepším diplomatickým vztahům a zabrání podmaňování Rakouska ze strany Francie pod Napoleonovým vedením. Právě kvůli tomu Marie Louise na sňatek s roztahovačným francouzským vojevůdcem přistoupila. Bylo jí jasné, že jedině tím může pomoci svému Rakousku.
I když byla svatba s Napoleonem pro Marie Louise nevyhnutelná, ostatně ona sama věděla, že to dělá pro dobro země, která s Francií válčila dvě desetiletí, o jejím prvotním asympatiím k francouzskému vojevůdci nebylo pochyb. Marie Louise se příčila jeho krutost, neempatie i způsoby. Jednou se dokonce v zoufalství zmínila v dopise adresovaném jednomu ze svých přátel, že by si přála, aby se naplnily předpovědi o Napoleonově předčasné smrti.
K prvnímu obřadu se osobně nedostavil
O tom, že celé manželství Napoleona a Marie Louise mělo být spíše politickým aktem s cílem o smír dvou znepřátelených států než láskyplným obřadem, svědčí i fakt, že se k jeho uzavření francouzský císař ani neodhodlal přijít osobně. Tedy alespoň k prvnímu z celkových třech obřadů.
11. března 1810 došlo ke sjednání svazku na základě plné moci, kterou Napoleon udělil svému strýci a bratrovi Mariina otce, rakouskému arcivévodovi Karlovi Ludvíkovi Rakousko-Těšínskému. Ti ho měli zastoupit u oltáře v augustiánském kostele ve Vídni vedle paláce Hofburg, hlavního sídla rodu Habsburků.
1. dubna 1810 se konal civilní sňatek v Saint-Cloud a 2. dubna 1810 ještě církevní svatba v Paříži, na oba obřady se už dvojice dostavila osobně. K jejich skutečnému prvnímu setkání přitom došlo jenom pár dnů předem - 27. března roku 1810 na zámku Compiègne.
Kontroverzní názory na manželství
I když prý Marie Louise začala ke staršímu Napoleonovi chovat po svatbě určitou náklonnost, neměla to s ním snadné. Napoleon ji vnímal jako svůj majetek, byl notně žárlivý - přesně takové byly jeho představy o ženách v manželství - a také ji vnímal jako prostřednici na cestě za zplozením vytouženého syna.
S předchozí ženou Josephine de Beauharnais se ostatně prý mimo jiné rozvedl i kvůli tomu, že již neměla věk na plození potomků. To ostatně moc neměl ani tou dobou čtyřicetiletý Napoleon, který doufal, že poté, co oplodnil jednu z komorných, jsou zvěsti o jeho neplodnosti navzdory věku definitivně vyvrácené.
Zadařilo se a narodil se syn
Skoro přesně rok po svatbě, tj. 20. března 1811, Marie Louise Napoleonovi během těžkého porodu skutečně porodila syna a následníka Napoleona Františka přezdívaného Orlík. Napoleon se z narození syna radoval natolik, že kvůli tomu začal přehlížet některé diplomatické záležitosti. Když se Marie Louise dozvěděla, že se její otec přidal k Rusku ve válce s Francií, prohlásila, že plánuje stát po manželově boku a věřila v jeho neporazitelnost.
Rakousko, Prusko, Rusko a Anglie se rozhodly vzbouřit proti Napoleonovi tím, že vytvořily spojenectví. Mocnosti se poté rozhodly společně pochodovat na Paříž, což Marie Louise jen ztěžovalo rozhodování.
Napoleonovi ministři arcivévodkyni, která ve Francii dočasně působila i jako zemský správce, navrhovali útěk do údolí řeky Loiry v regionu Centre-Val de Loire. Věděla, že ani odvaha ji nepomůže a proti manželovým nepřátelům nemá šanci, proto se rozhodla utéct i se synem zpátky do Vídně.
Syn se stal rukojmím
Marie Louise se cítila jak mezi dvěma mlýnskými kameny. Napoleonovi protivníci žádali jeho abdikaci, ke které došlo roku 1814. Po Vídeňském kongresu v roce 1815 byla Marie Louise oficiálně jmenována vévodkyní Parmy, Piacenzy a Guastally v Itálii. Když se v roce 1816 vydala do Parmy, mělo to pro ni hořkou pachuť. Vídeňští politici ji přinutili, aby ve Vídni ponechala svého syna, který jim měl sloužit jako rukojmí. Vynucovali si tím Napoleonovu poslušnost během zajateckého pobytu na Svaté Heleně, kam byl Brity převezen po prohrané bitvě u Waterloo.
Ještě dvakrát se vdala
Vévodkyně parmská Marie Louise se po Napoleonově abdikaci snažila být spravedlivou a loajální panovnicí. Přesto ji nakonec jako cizinku italští vlastenci vyhnali z Parmy. Po odloučení od Napoleona se vdala ještě dvakrát a měla další tři potomky. Tragická a předčasná smrt jejího prvního syna, kterého měla s francouzským vojevůdcem, Napoleona II., v roce 1832 ji silně zasáhla. Bylo mu pouhých 21 let, když prohrál svůj boj s tuberkulózou.
A moc se nevedlo ani italskému území. Během pouhých čtrnácti dní poté, co v roce 1847 Marie Louise zemřela, se na italském poloostrově spustily nepokoje a vlna protestů, před kterými se arcivévodkyně jakožto povolná panovnice snažila Itálii chránit.
Zdroje: cs.wikipedia.org, dotyk.cz, historyextra.com, cs.wikipedia.org
