Článek
Nejspíš jen málokteří sourozenci jsou povahově tak rozdílní jako Petr a Ivan Tomíškovi. Oba muži pocházeli z dělnické rodiny komunistů. Jak otec, tak dědeček obou bratrů se hrdě hlásili ke komunistické ideologii a totalitnímu režimu. V jejich šlépějích se nakonec vydal také Ivan Tomíšek, který s nimi začal sdílet jejich názory. Zato Petr Tomíšek vedl se svým otcem a dědečkem spory, protože byl zcela jiného přesvědčení a nesvobodnou státní politiku i přes opačný vzor v rodině rychle prokoukl.
Do rodiny Petr moc nezapadal
V roce 1968 se jednotlivé přístupy obou bratrů od sebe začaly definitivně lišit. Zatímco Ivan se rozhodl během sametového jara sám vstoupit do strany, aby se z něj následně stal dozorce ve vězení, Petr začal čím dál více cítit potřebu vyjádřit svůj nesouhlas s okolním děním. Začal se přátelit a vídat s lidmi, kteří to cítili podobně. Po invazi sovětských vojáků měl prý o záměrech komunistů menší pochybnosti i otec bratrů, dokonce přemýšlel o tom, že odejde ze strany. Jenže Ivanův a Petrův dědeček byl natolik přesvědčeným komunistou, že dokázal snadno přesvědčit i svého syna.
Právě s dědou měl mít údajně Petr největší a nepřekonatelné spory ohledně odlišných politických názorů. Během studií na střední průmyslové škole se pak mladík rozhodl svůj odpor ke komunismu vyjádřit výrazně a jednoznačně. Začal proto nosit komunisty tolik zavrhované dlouhé vlasy a zařadil se mezi odbojově aktivní vlasatce. Když odmaturoval, nevyhnul se sice vojně, kde strávil dva roky. Ani tak ovšem nesešel z cesty a nenechal ze sebe propagandistickým vlivem vychovat „poslušného“ občana. Naopak se rozhodl, že během studií na ČVUT bude ještě aktivnější. Znovu si nechal narůst dlouhé vlasy, které si musel předtím kvůli vojně ostřihat a zařadil se k příslušníkům undergroundu.
Matka se o Petrovi radila s psychiatrem
Protože byl Petr z celé rodiny jediný, který patřil mezi veřejné odpůrce režimu a vehementně se angažoval za svobodu, jeho příbuzní mu vůbec nerozuměli. Došlo to tak daleko, že o něm začala pochybovat i jeho matka. O Petrovi se rozhodla mluvit s psychiatrem, od kterého čekala vysvětlení Petrova chování.
Na to, proč se její syn angažuje například za osvobození kapely The Plastic People of the Universe, s jejímiž členy byl vykonstruován a veden nespravedlivý proces, odpověděl odborník hodně překvapivě. Je to prý bylo způsobeno tím, že se Petr narodil nohama napřed. Petr sbíral podpisy do petice na pomoc Plastikům, a navíc založil undergroundovou kapelu. Někdy také pomáhal s distribucí časopisu Vokno, jehož autorem byl František „Čuňas“ Stárek.
Petr hrával na kytaru se svými přáteli na různých koncertech repertoár skladeb od Karla Kryla. O to nečekanější pro něj byla zrada a proměna jednoho z blízkých přátel, taktéž hudebníků, který hrál na harmoniku. Najednou odhalil, že jeho dobrý kamarád František Horáček známý jako Jim Čert navázal tajnou spolupráci s StB. To pro něj bylo více než šokující navzdory faktu, že přímo samotného Petra neudal.
„Jezdil jsem i k němu domů. Pro mě bylo velké zklamání, že podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Myslím si, že jsme měli docela dobrý vztah, znal jsem docela dobře i jeho rodiče. Měl mi to prostě říct, že se to stalo, nebo něco udělat. Ale že za to bude brát prachy a někteří lidé za to zaplatí vězením, to by mě fakt nikdy nenapadlo. Mě nikdy neudal, ale v tom svazku je napsané, že mu nabídli instalaci odposlechového zařízení do harmoniky, s čímž souhlasil. Tak jsem si představil, jak přijel na Hrádeček [venkovský dům manželů Havlových], postavil tam harmoniku – no a oni měli přímý přenos,“ svěřil se Petr webu Paměť národa.
Zatýkání kamarádů z odboje
Už v roce 1977 zažil Petr poprvé pofidérní a nemorální praktiky vyšetřovatelů StB během jednoho výslechu na vlastní kůži. Narozeninová oslava byla ukončena policisty, kteří vtrhli dovnitř a všechny přítomné odtáhli na policejní stanici, kde je příslušníci StB nutili stát u zdi celou noc a střídavě je vyslýchali. Mnohokrát čelil Petr se svou partou mániček nemilosrdnému přístupu a hlídání na každém kroku. Všechno vyvrcholilo v roce 1979, kdy Petr podepsal stejně jako mnoho jeho přátel a známých Chartu 77.
Za podpis Charty 77 ho bratr držel pod krkem
K největšímu rodinnému rozkolu bratrů Tomíškových došlo v roce 1979, když se Petr rozhodl, že podepíše Chartu 77. To se jeho bratrovi, oddanému komunistovi vůbec nelíbilo, a dokonce ho kvůli tomu napadl. „Bratr bachař mě držel pod krkem, že jestli ho kvůli mně vyhodí z práce, tak mě zbije,“ vzpomínal Petr na bratrovu agresivní reakci pro Paměť národa.
Petr byl i tak odhodlaný důležitý protirežimní spis podepsat, a tak se také stalo, za což později zaplatil. Zatímco jeho bratr Ivan mohl ve své práci zůstat, Petr už se svým studiem na vysoké takové štěstí neměl. Byl kvůli tomu vyhozen ze školy, takže začal pracovat v podniku Geofyzika stejně tak jako mnoho dalších chartistů, se kterými se rychle spřátelili. Některé z jeho přátel v roce 1980 estébáci zatkli pod záminkou distribuce omamných látek a jedů, protože Petr a jeho známí každý pěstovali několik rostlin konopí. Ti si tak museli odsedět dva roky ve vězení.
„Dva bratři rozděleni mříží: Petr, chartista, byl zavřený na jedné straně. Ivan, komunista a dozorce, stál na druhé. Až...
Posted by Paměť národa on Friday, June 13, 2025
Mříže je rozdělily natrvalo
Vězení se za čas nevyhnulo ani Petrovi Tomíškovi. Komunisté si došlápli i na něj jakožto na výtržníka, který už byl na časté návštěvy a výslechy na policejní stanici jinak celkem zvyklý. Tentokrát to ovšem bylo jiné. Vyšetřovatelé na něj rovnou vyrukovali s tím, že si může vybrat, za co ho pošlou do vězení. Dali mu „velkoryse“ na výběr alespoň ze tří druhů obvinění: podvracení republiky, pobuřování anebo rozšiřování omamných látek a jedů. V těchto případech se délka pobytu ve vězení lišila.
Nejnižší trestná sazba se týkala třetí jmenované možnosti. A tak se Petr Tomíšek ocitl na dva roky za mřížemi za údajné rozšiřování drog ve společnosti. A to i přes fakt, že u něj nenašly žádné důkazy, které by toto obvinění mohly potvrdit a prokurátor mu proto navrhoval podmíněný trest. Předseda senátu Karel Vrzáň určil, že si Petr musí odsedět dva roky natvrdo. Vše zkrátka poukazovalo na to, že šlo o předem naplánovaný, vykonstruovaný proces, který měl za úkol odradit dalšího z odpůrců totalitního systému.
Nakonec strávil Petr ve vězení 9 měsíců, osm v ruzyňské věznici, kde pracoval bratr Ivan. Ten se od něj však ze strachu rázně distancoval. Jeho přístup byl chladný, i když se potkávali občas na chodbách věznice. Neznal se k němu ani v okamžiku, kdy viděl, jak bratra odvádí dozorci k výslechu. Nikdy prý Petrovi nepřinesl žádné ovoce nebo jiné vitaminy na přilepšení. Jeho obavy ze ztráty místa dozorce byly silnější, proto se o bratrovy podmínky ve vězení raději nijak nestaral. V cele měl Petr ke všemu nasazeného spoluvězně, který od něj měl získávat informace o tom, kde podepsal Chartu a další záležitosti.
Petr byl naštěstí obezřetný, a i když o tom nevěděl, na většinu jeho dotazů odpovídal neurčitě. Po skončení pobytu ve vězení byl v rámci výkonu trestu ještě nucen vykonávat těžkou práci spočívající v podbíjení kolejí a následně také pracoval na stavbě, kde to už fyzicky zvládal trochu lépe.
Po propuštění na svobodu čelil Petr dalšímu pronásledování StB a některým udáním, která vedla k jeho opakovaným vyhazovům ze zaměstnání. Vztahy mezi bratry údajně zůstaly ochladlé i po pádu komunismu. Petr začal po roce 1989 na čas působit v komunální politice a pracovat jako novinář. Dočkal se také státního uznání za účast ve třetím odboji.
