Nevěřil, že 2. sv. válka skončila: Poručík Hiró Onoda až do roku 1974 dál válčil

Odvážný dobrodruh Norio Suzuki z Japonska se v roce 1974 rozhodl zjistit pravdu o vojákovi, o jehož přežití mnoho lidí dávno pochybovalo. On však věřil, že muže najde a přivede zpět domů. Vydal se ho hledat na Filipíny, kde se měl ukrývat. Díky jeho úsilí se k veřejnosti dostal jeho neuvěřitelný příběh…

Voják Hiroo Onoda se narodil 19. března v roce 1922 ve vesnici jménem Kamekawa na největším japonském ostrově Honšú. Už od mládí se Hiroo chtěl aktivně zapojit do obrany vlasti. To se mu vyplnilo, když byl v roce 1940 přijat do císařské armády a následně poslán na výcvik do Tokia. Výcvikové zařízení Nakano se zaměřovalo na trénování elitních vojenských jednotek komanda.

Ve výcvikové škole se mladý Onoda naučil vše, co toužil umět. Mimo jiné partyzánství, metodám tajných vojenských operací, bojovým uměním, ale také třeba historii a filozofii nebo jak odolat falešné propagandě nepřítele. V roce 1944 byl poručík Onoda vyslán na Filipíny, kde měl za úkol překazit spojencům na ostrovech úspěšně přistávat a kotvit s loděmi a vést válku.

Zjednodušeně by se dalo říct, že za celým nesnadným a trochu bizarním osudem poručíka Onody stál jeho velitel. Dne 28. února v roce 1945 skutečně došlo k invazi Filipín. Většina z nasazených japonských vojínů skončila v zajetí, nebo byla zabita. Pouze některým z nich se podařilo z Filipín utéct. Když už jich zbývalo jen málo, Onodův velicí důstojník major Yoshimi Taniguchi se sám dal na útěk. Ještě předtím dal Onodovi a zbylým vojákům rozkaz: „Může to trvat tři roky, může to trvat pět, ale ať se stane cokoliv, vrátíme se pro vás,“ přikázal prý tehdy vojínům. A právě tento slib vzal odhodlaný Onoda doslovně…

I když se Japonsko vzdalo ještě v tom stejném roce jen o půl roku později 15. srpna 1945, nic netušící Hiró bojoval dál… Společnost v hustých lesích Lubangu, kde se skrýval, mu dělali ještě další tři vojáci Yuichi Akatsu, vojín první třídy Kinshichi Kozuka a desátník Shōichi Shimada. Poprvé se čtyři vojíni dozvěděli o kapitulaci Japonska z letáku, kde se psalo, že válka skončila už před pár měsíci.

Nedůvěřivý Onoda, který během výcviku prošel naukou o možné propagandě nepřítele, ale těmto novinkám neuvěřil. Nepomohl ani následný rozkaz ke kapitulaci vydaný generálem Tomoyuki Yamashitou. Všechny zprávy a výzvy ke konci válčení prohlásil poručík Onoda za americké padělky a rozhodl se je ignorovat. Dál zůstával věrný původnímu rozkazu svého majora o tom, aby se nevzdával.

Poručík Onoda pokračoval ve svém skrývání a partyzánské válce, kterou vedl proti obyvatelům Lubangu, mnoho let. Úspěšně sabotoval všechny pokusy Filipínců a Američanů najít jeho skupinu a přimět ji ke kapitulaci. Skupina vojáků kradla dobytek, vypalovala rýžová sila, zapalovala farmy, anebo dokonce střílela farmáře a všechny, kteří se jim stavěli do cesty.

Jako první pojal podezření o tom, že už by snad mohlo být po válce voják Akatsu. Od svých spolubojovníků se v září roku 1949 oddělil. V roce 1950 se po půl roce stráveném ukrýváním v lese nakonec vzdal. Zároveň předal úřadům informace o tom, kde se zbývající vojáci nachází.

V roce 1952 se proto opět konala akce se snahou tři vojíny přimět k příměří prostřednictvím rozmisťování dopisů od jejich rodiny a fotek příbuzných v pralese. Avšak ani ta se nesetkala s úspěchem. Zarputilí hrdinové neuvěřili, že jsou skutečné a považovali je jenom za další provokaci nepřítele.

Životem v domnělé pokračující válce vojáci obtěžovali, terorizovali a děsili své okolí. Ani když byl jednou vojín Shimada během útoku na jednu z tamních rybářských vesnic postřelen do nohy, muži z válečného úsilí nepolevili. Onoda mu sice pomohl se uzdravit, avšak pouze dočasně. Shimada byl v roce 1954 zastřelen další skupinou pátračů, která se snažila vojáky přimět k příměří.

Ani s potravou to zbývající dvojice vojáků neměla jednoduché. Protože se skrývali v džungli, museli jíst hlavně kokosové ořechy, banány a případně i to, co sem tam odcizili místním obyvatelům, například maso a rýži. Jejich jídelníček byl tedy skutečně skromný, ale ani strohá dieta muže od jejich partyzánské války neodradila.

Během doby, kdy se skrývali, se stalo mnoho významných událostí, o nichž muži skrytí v džungli takřka mimo civilizaci neměli ani ponětí. Mezi nimi například kariéra legendárních Beatles, korejská válka, atentát na prezidenta Kennedyho, olympijské hry v Tokiu, stavba Berlínské zdi anebo přistání na Měsíci. A seznam by mohl pokračovat asi ještě dlouho.

Vojákům setrvávajícím ve druhé světové unikla mimo jiné i převážná část války ve Vietnamu. Navzdory nepříznivým podmínkám života v džungli vydrželi Onoda a Kozuk válčit a schovávat se až do 70. let. Obávali se jich místní, ale dokonce i policie.

Když se v říjnu 1972 vydali další lidé najít ztracené vojáky, ti se zrovna snažili zaútočit na rýžové silo. V přestřelce Kozuku dvakrát postřelili, a následně smrtelnému zranění podlehl. Onoda osaměl. Ani to ho nedonutilo zamávat bílým praporem a trval na tom, že vyplní rozkazy, které mu udělil velitel.

Když skupina pátračů zveřejnila oznámení, že Kozuka útok nepřežil, byly japonské úřady zděšené. Především proto, že nevěděly, že jsou vojáci ještě naživu. Většina Japonců se mylně domnívala, že oba vojíni zemřeli stejně jako Shimada v roce 1954. Úřady je z těchto důvodů prohlásily za mrtvé. Navíc podle mnohých nebylo možné, aby muži mohli v nedůstojných podmínkách v úkrytu tak dlouho přežít.

Kozukovo tělo bylo převezeno do Japonska a jeho obyvatelům i úřadům začalo docházet, že poručík Hiró Onoda může být ještě živý. Jenže nikdo nevěděl, co je třeba udělat, aby zarputilého vojáka konečně přiměl ke kapitulaci.

Toho využil v roce 1974 dobrodruh Norio Suzuki, který se rozhodl, že odhodlání statečného muže a příběh, který ho fascinoval, dovede ke zdárnému konci. Vynaložil úsilí k tomu, aby vojáka dokázal vystopovat. Vypravil se za ním na ostrov Lubang, kde se ukrýval a 20. února 1974 Onodu skutečně úspěšně vypátral.

Než stihl poručík Onoda dobrodruha postřelit, Suzuki údajně pronesl rychlou větu: „Onoda-san, císař a lid Japonska se o tebe bojí.“ To přimělo hrdinu složit zbraň a Suzukiho slova o tom, že je skoro už 30 let po válce si vyslechnout.

Nebylo vůbec jednoduché Onodu přimět, aby slovům dobrodruha uvěřil. Jeho bývalý velitel major Yoshimi Taniguchi, který už žil poklidný život knihkupce, kvůli tomu ke svému údivu dokonce musel na požadavek japonské vlády přicestovat na Filipíny osobně, oblečený ve staré uniformě, a informaci o konci druhé světové války mu potvrdit.

Teprve, když tak učinil, Onoda, který na něj dle jeho příslibu, že se pro něj vrátí, stále čekal, se konečně vzdal a byl propuštěn ze služby. I přes to, že skupina vojáků, která se 29 let skrývala v džungli, zavraždila během „vlastní“ války kolem 30 osob včetně policistů a místních obyvatel, se poručík Onoda vyhnul trestu. S přihlédnutím k okolnostem, které ho k jeho činům vedly, mu byla prezidentem Ferdinandem Marcosem udělena milost.

Zdroje: cs.wikipedia.org, military.com, nytimes.com, history.co.uk