Norimberský muž bez původu Kašpar Hauser: Neuměl číst ani psát, nikdo dodnes neví, odkud přišel

Přibližně šestnáctiletý chlapec se 28. května z ničeho nic zjevil u lesů nedaleko Norimberku. Hned na první pohled se čímsi tajemným lišil od ostatních. Moc nemluvil a jeho záhadný zjev si brzy získal nevídanou pozornost všech v okolí. Jeho nesouvislá mluva, obnošené oblečení s vyšitými iniciálami „KH“, zmatený pohled i neschopnost se orientovat vyvolávaly znepokojení u všech místních obyvatel.

U sebe neměl dospívající chlapec skoro nic, až na dva tajemné dopisy. Zatímco první byl prý adresován kapitánovi 4. eskadrony 6. jezdeckého pluku von Wessenigovi, druhý měl vypadat jako stručný rukopis chlapcovy matky. V prvním dopise se psalo o chlapcově vytouženém povolání a jeho domnělém původu. Záhadný pisatel se v něm zmiňuje o tom, že se k němu Kašpar dostal 7. října 1812, když byl ještě miminko. Autor dopisu se údajně od té doby o mladíka staral a vychovával ho, naučil ho číst a psát a vedl ho ke křesťanství.

Vše ovšem mělo mít jeden podstatný háček — Kašpara prý celou tu dobu věznil pro jeho vlastní dobro v tmavé nehostinné cele malých rozměrů. Poněkud zvláštním důvodem, proč chlapec nesměl nikdy vyjít na ulici, měla být obava jeho vychovatele ze svého odhalení. Aby autor dopisu poukázal na to, že to s chlapcem myslel dobře, nezapomněl přidat prosbu o pomoc se splněním jeho přání stát se kavaleristou stejně, jako byl prý chlapcův otec.

Ve druhém dopise byly uvedené stručné informace o chlapci jako jméno a datum narození 30. dubna 1812. Mimo jiné v něm stálo také to, že Kašparův otec zemřel. Celý text měl vypadat jako napsaný jeho matkou a určený předchozímu opatrovníkovi. Jak se ale později ukázalo, oba dva texty byly napsány stejným stylem písma, tudíž je velká šance, že ho psala jedna a ta stejná osoba. A právě to mate veřejnost i policii už několik staletí. Podle některých dalších teorií ovšem není vyloučeno, že oba dopisy napsal sám Kašpar Hauser. Nikdy je však nebylo možné potvrdit.

Chlapce s podivnou chůzí připomínající batolecí pohyby, oblečeného do kalhot, hedvábné kravaty, vesty, šedé bundy, obutého v roztrhaných botách se ujal švec z Norimberku jménem Weickmann. Kašpara, který v tu dobu hovořil pouze v nesrozumitelných a strohých větách a stále opakoval pár slov dokola, doprovodil švec až ke kapitánovi von Wessenigovi, kterému byla adresován jeden z dopisů. Jedinou kloudnou větou, kterou chlapec opakoval, bylo jeho přání o budoucím povolání: „Chci být jezdcem, jako byl můj otec,“ zaznívalo z jeho úst. Kromě toho říkal ještě slovo „kůň“ i několikrát za sebou a své jméno. Na všechny ostatní dotazy už odpovídal jenom „nevím“. Nakonec Kašpara švec dovedl na policii. Ta kupodivu shledala, že dospívající muž, který stále ještě chodil jako batole, protože se to teprve učil, není žádný hlupák ani blázen.

Zprvu to měl mladík s nohami značně otlačenými od dlouhé chůze těžké. Měl velký problém adaptovat se do normálního života a chovat se jako ostatní. Například odmítal jíst jakékoliv jiné jídlo než chléb a vodu, když uviděl plamen hořící svíčky, fascinovaný se jí pokoušel chytit, až si při tom o ni popálil dlaně. Jindy se zase snažil Hauser chytit vlastní odraz v zrcadle. Někteří ho poté začali označovat jako takzvané vlčí dítě, o němž se domnívali, že vyrůstalo samotářsky s vlky kdesi hluboko v lesích.

Časem se z Kašpara stal městský strážce a ujal se ho britský šlechtic lord Stanhope, který mu pomáhal naučit se všechny základní znalosti a schopnosti. Když se mu to podařilo, Kašpar se rozpovídal o svém předchozím nelítostném osudu a životu v tmavé kopce prťavých rozměrů. V té se nenacházela ani běžná postel, chlapec musel spát na slámě a k jídlu dostával pouze vodu a chléb. Ta prý ke všemu chutnala podezřele hořce a Kašpar po jejím vypití vždy na delší dobu usnul. V jednom ze svých snů se prý Kašpar ocitl na zámku, kde se setkal s urozenou paní v nazdobených šatech a pánem v černém obleku s mečem. Podle některých domněnek a teorií lékařů se mohlo jednat o matnou vzpomínku na jeho rané dětství. Mladý Kašpar podle svého vyprávění nikdy nespatřil tvář svého věznitele, a to ani po svém propuštění, kdy ho dovedl až na předměstí Norimberku. Hlavu musel mít celou dobu skloněnou. Poté si od muže pouze převzal dva dopisy a ocitl se na pospas svému osudu.

I Kašparův konec je obestřen záhadou. Další roky svého života strávil záhadný cizinec u profesora Friedricha Daumara — učitele a filozofa. 17. října roku 1829 byl Kašpar nalezen v suterénu domu s krvácejícím zraněním na hlavě. Uvedl, že na něj zaútočila zahalená postava. Ta měla prý pronést ještě předtím, než zaútočila, tajemnou větu: „Stále musíte zemřít, než opustíte město Norimberk.“ Údajně v temném hlase rozpoznal Kašpar svého předchozího věznitele. O čtyři roky později 3. dubna v roce 1833 se Hauser objevil v domě, kde bydlel, s bodným zraněním na boku.

Opakoval, že ho neznámý cizinec vylákal do parku, kde ho potom bodnul. Na místo činu, které chtěl ukázat ostatním, už Kašpar nedošel. Zhroutil se uprostřed cesty a následkům zranění podlehl. Existuje i několik dalších teorií o Kašparově životě a smrti. Lidé z celé Evropy byli po několik staletí jeho příběhem fascinováni. Podle jedné z nich se mělo jednat o prince z Badenu. Pomocí porovnávání vzorků krve v roce 1998 z jeho zakrvácené košile byly tyto teorie později vyvráceny. Podle jiných lidí musel Kašpar Hauser lhát jak o svém životě, tak i o příčině své smrti. Jaký byl jeho skutečný původ dodnes zůstává záhadou. Byl duševně nemocný, nebo chorobný lhář? Pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme…

Zdroje: allthatsinteresting.com, britannica.com, livescience.com, cs.wikipedia.org