Článek
Známá americká multisportovní paralympijská sportovkyně z Louisville v Kentucky Oksana Masters si nese velmi traumatické až neuvěřitelně smutné prožitky z dětství a dospívání na Ukrajině, odkud pochází. Věnuje se biatlonu, jízdě na kole, běhu na lyžích, veslování a jako první z USA se jí podařilo získat medaili také ve smíšeném dvojskifu na trupu a pažích. I když nyní žije v USA, její životní příběh se začal psát na Ukrajině jen tři roky po výbuchu Černobylu, což značně poznamenalo její další osud.
Rodiče přemluvili k adopci, poté jim lhali, že nežije
Biologičtí rodiče Oksany, která se jmenuje po své biologické matce, jež se jí nejdříve nechtěla vzdát, se údajně v nemocnici nechali přemluvit k adopci poté, co se dozvěděli rozsah postižení, se kterými se Oksana v roce 1989 narodila. Bylo jim řečeno, že jejich dcera nemá mnoho šancí na přežití, a že když ji přenechají úřadům, bude to pro ni nejlepší řešení. V nemocnici argumentovali její větší šancí na život a prostředky na léčbu, které vláda má.
Pravděpodobně důsledkem radiace z jaderné katastrofy trpěla Oksana tibiální hemimelií a rozdílnou délkou nohou, chyběly jí holenní kosti v lýtkách, narostly jí navíc plovací blány na prstech, chyběly jí na rukou oba palce a na každé noze měla šest prstů. Biologičtí rodiče později svého nerozvážného rozhodnutí hořce litovali a Oksanu se snažili získat zpět, jenže to se jim nepovedlo. Úřady jim z nepochopitelných důvodů lhaly, že Oksana zemřela. Tím dosáhli úředníci toho, že biologičtí rodiče, kteří za nimi opakovaně chodili, po dívce přestali pátrat a ona zůstala vydána napospas státu a sirotčinci, kam byla umístěna.
Vystřídala několik sirotčinců a stala se obětí zneužívání
Tím traumatický příběh z dětství známé sportovkyně teprve začal. Následovaly velmi smutné roky Oksanina dětství. Až do doby, než byla v sedmi letech adoptována, vystřídala tři sirotčince. A podle vyprávění paralympijské olympioničky byly fámy o zločinném násilném jednání na opuštěných dětech ve zdech některých ukrajinských sirotčinců pravdivé. V jednom z nich prožila Oksana trýznění, které ji nenávratně poznamenalo. Pracující mužský personál ji i další dívky ze zařízení surově bil a znásilňoval. A od ženských vychovatelek se jim nedostalo žádné pomoci, naopak kolegy ve zločinech podporovaly tím, že násilí spolupracovníků ignorovaly a předstíraly, že si ničeho nevšimly. Nejen Oksana, ale i další děti v sirotčinci, kde skončila, tím pádem neměly žádné zastání.
Kromě toho, že nedostávaly ani dostatek jídla a nebyly naplňovány jejich základní lidské potřeby, trpěly hladem a byly podvyživené, mělo být ještě daleko hůř. Oksana si v dětském domově našla kamarádku jménem Lainey. Když se obě hladové tajně vydaly v noci pokusit se získat nějaké jídlo, skončilo to pro její nejlepší kamarádku fatálně. Oksana totiž uklouzla, čímž na sebe upozornily násilnické zaměstnance sirotčince. Zatímco sportovkyně se stihla schovat, její kamarádka už takové štěstí neměla.
Oksana potom v hrůze musela tiše poslouchat, jak muži Lainey surově ubili k smrti šesti silnými údery. Vysvobození z prožívaného pekla přišlo až společně s Oksaninou adopcí, které se dočkala v sedmi letech. Oksanu se rozhodla adoptovat univerzitní profesorka Gay Masters. Po dvouletém velmi náročném úředním procesu byla oficiálně uznána její adoptivní matkou a Oksanu odvezla s sebou do USA. Tím jí poskytla milující domov a dala šanci na úplně jiný a mnohem lepší život. V devíti letech Oksaně musela být amputována levá dolní končetina a ve čtrnácti letech druhá pravá kvůli stále větším bolestem.
Díky veslování získala potřebné sebevědomí
V mámě samoživitelce, profesorce z University of Buffalo, se kterou se časem přestěhovala do Louisville v Kentucky, našla ukrajinská rodačka potřebnou podporu a lásku, kterou do té doby neznala. I tak se bohužel nedokázala zbavit pocitu, jak moc se liší od ostatních spolužáků, z nichž se jí někteří ošklivě posmívali nebo ji vylučovali z kolektivu. Na sebevědomí dívce nepřidaly ani dlouhé jizvy na rukou po několika operacích, díky kterým jí byly vytvořeny palce z pátého prstu a částečně odstraněny blány. Během dospívání se často halila do oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi, které jizvy zakrývaly.
Všechno se změnilo k lepšímu až v jejích čtrnácti letech, když ji adoptivní matka Gay přemluvila, aby se zkusila přihlásit do veslařského týmu pro parasportovce. Označení „parasportovkyně“ Oksaně nejprve vůbec nevyhovovalo. Nechtěla se prý kvůli tomu cítit ještě víc odlišně než do té doby. Přesto se rozhodla kvůli své matce udělat výjimku a dát adaptivnímu veslování šanci.
Veslování jí přineslo pocity, které ji příjemně překvapily. Na vodě se najednou začala cítit sama sebou. Jako by jí voda přinášela volnost a úlevu od všeho trápení i starostí. Zatoužila, aby ve veslování mohla závodit a vyniknout. Voda byla hnacím motorem, který hnal budoucí známou sportovkyni neustále kupředu. Přesto přišla překážka, když bohužel musela podstoupit operaci kvůli amputaci druhé nohy. V nemocnici strávila pět měsíců. Tehdy ale začala dělat vše pro to, aby se k veslování mohla vrátit zpět co nejrychleji.
„Nemohla jsem vstát z postele a jediné, co jsem chtěla udělat, bylo dostat se zpátky na vodu. A já si jenom říkala, že jakmile se odtud dostanu, už se nikdy nezastavím, už nikdy nebudu takhle sedět na jednom místě. Dostala jsem se zpátky na vodu a byl to pro mě nejlepší způsob, jak se ze svých emocí dostat ven, z hněvu a frustrace ze ztráty druhé nohy, a potom, jak se mi vracely sny a některé vzpomínky z Ukrajiny, byl to pro mě způsob, jak křičet beze slov. Uvolnit starosti, aniž bych verbálně vyjádřila to, co mě uvnitř bolelo,“ vysvětlovala, proč pro ni bylo veslování tak důležité.
A záhy se spolu s vytrvalostí a odhodláním dostavily Oksaniny první významné úspěchy na olympiádách. K veslování si přidala ještě další sporty jako například běžecké lyžování a v nich také téměř ihned vynikala. První vítězství na sebe nenechalo dlouho čekat. V roce 2011 se Oksana s týmovým kolegou Augustem Perezem umístila na druhém místě na závodech Adaptivního mistrovství světa v závodech West Windsor v New Jersey. Následovaly další medaile.
V roce 2012 získala bronz na paralympijských hrách v Londýně ve své první disciplíně – veslování. Toho se však musela kvůli zranění vzdát a začala se věnovat jiným disciplínám. Postupně vyhrála devět paralympijských medailí v běhu na lyžích, včetně třech zlatých. Začala závodit na ručním kole, bodovala i díky přesné střelbě z pušky v biatlonu. Její dvě nejnovější zlaté medaile pochází z roku 2024 z paralympijských her v Paříži, konkrétně zvítězila v časovce žen kategorie H4-5 a v silničním závodě kategorie H5.
S rodiči se setkala až díky médiím
Úspěšná kariéra a matka Gay Masters pomohly Oksaně dostat se z nejhorších psychických traumat. V současnosti je sportovkyně zasnoubená s americkým paralympionikem Aaronem Pikem. I přes v současnosti jinak spokojený osobní život si na setkání s biologickými rodiči musela počkat více než dvacet let. O tom, že jejich dcera žije, se dozvěděli prostřednictvím médií, když Oksana vyhrála v roce 2014 na zimní paralympiádě v Soči v Rusku stříbrnou medaili v disciplíně na 12 km a bronzovou v disciplíně na 5 km. Teprve poté jí mohli sdělit velmi těžký příběh o jejím narození a nechtěném odloučení.
Jak Oksana vyprávěla, ukrajinská média prý tehdy zveřejnila detaily jejího životního příběhu v televizním vysílání, čehož si všiml jeden z Oksaniných bratrů, kteří se narodili jejím rodičům poté, co se nedobrovolně vzdali pátrání po prvním dítěti. Rozhodli se přestat s pátráním až po sdělení úředníků, že Oksana nežije. Její matka prý zrovna myla nádobí, když z televize zaslechla Oksanin příběh, který ji šokoval. Upustila nádobí z ruky a na okamžik zamrzla. Teprve poté vyprávěla svým dalším dětem nešťastný příběh. S rodiči, kteří se jí pokoušeli opakovaně získat zpět až do lživého oznámení o jejím úmrtí, se tak setkala jen díky reportáži ve zprávách po 25 letech od svého narození. Jak samotná sportovkyně přiznává, ona sama si takovou situaci s vlastním dítětem vůbec nedokáže ani nechce představovat a cítí se špatně kvůli tomu, čím vším si museli její rodiče projít.
