Článek
V současnosti je Rudá věž smrti, jak se jí pro její „účel“ začalo na základě známých fakt přezdívat, národní památkou. V padesátých letech dvacátého století ovšem sloužila jako jedno z nejdrsnějších politických vězení u nás. Nacházela se v jednom z komunisty zřízených pracovních táborů a budova fungovala jako třídírna uranové rudy k dalšímu zpracování, které probíhalo na území Sovětského svazu. Pro všechny, kteří zde pracovali, šlo o velmi nebezpečnou a tvrdou práci. Práce s radioaktivním materiálem je vystavovala smrtelnému nebezpečí, kterému většinou podlehli.
Práce v nelidských podmínkách
Zadání od Sovětského svazu pro Československo a jeho totalitní režim znělo nekompromisně. Těžit uranovou rudu a u toho pořádně potrestat a následně zlikvidovat protirežimní odpůrce a buřiče, kteří bývali za své odlišné názory nebo protikomunistické činy zavíráni. Jednotlivé pracovní tábory u nás mívali označení podle toho, za jakým účelem tam byli lidé nepohodlní tehdejším politikům posíláni. A právě komunistický pracovní tábor Vykmanov II. měl to nejhorší možné označení L, což znamenalo, že byl likvidační. Vězňům, kteří zde byli nuceni pobývat a pracovat šlo o život.
Vězení většinou trvalo celý jeden rok, našly se i případy, kdy v táboře lidé pobývali tři roky. V lágru žilo naráz i kolem tří set vězňů, kteří pracovali v otřesných nelidských podmínkách a prostředí. Pro zacházení s radioaktivní nerostnou surovinou neměli ani potřebné pomůcky a vybavení. Nebyli ničím chráněni a horninu často museli zpracovávat pouze rukama, což mělo fatální důsledky na jejich zdraví.
Ve věži pracovníci nakládali uranovou rudu na vozíky a poté odváželi do nejvyššího, tedy sedmého patra, odkud ji nechali propadnout obrovskými síty opět do prvního. Takto zpracovaná ruda se musela připravit k vyexpedování do Sovětského svazu. To bylo opět úkolem dalších zajatců, kteří ji za pomocí dřevěných kladiv nacpávali do padesát centimetrů vysokých sudů, vše museli zapečetit. Před vývozem se ruda ještě kontrolně vážila.
V radioaktivním prachu nebylo vidět na krok
Rudá věž, které sami vězni a pamětníci začali přezdívat Rudá věž smrti, měla sedm pater. Vězni, kteří měli na sobě stále to jedno a stejné oblečení bez jakékoliv možnosti se převléci, z ní jen málokdy vyvázli živí a jen těžko zdraví. Většina z nich ještě před koncem vězení nebo chvíli po propuštění přišla o život, protože v důsledku ozáření dostávali tamní trestanci rakovinu plic. Ta se většinou nevyhýbala ani běžnému pomocnému personálu, který měl za úkol zapečetěné kovové sudy se zpracovanou a stloukanou rudou vážit a kontrolovat, zda mají maximálně 80 kg, což byl určený váhový limit. Kromě barelů, které putovaly na vagónech do tehdejšího SSSR, se vyvážela i volně naložená ruda menší kvality. Dalo by se tak říct, že přímé dávky radiace číhaly na všechny přítomné zaměstnance ze všech stran a nebylo jim úniku.
Radioaktivní prach byl přítomen všude kolem. Podle pamětníků vytvářel jakousi hustou mlhu, přes kterou ve věži nebylo možné dohlédnout na metr. Nezřídkakdy v ní údajně dělníci neviděli ani na předpaženou paži. To ale nebylo vše. Ničemu, a kvalitě pobytu zde už vůbec ne, moc nepřidával ani všudypřítomný hrozný hluk vycházející z velkého drtiče. Výpary a toxické kousky pocházející z uranové rudy, která se na místo svážela z celého Československa, nejčastěji z nedalekých Jáchymovských dolů, vězně pomalu ale jistě zabíjely a ničily jejich zdraví.
Nejen, že bez ochranných pomůcek uvěznění jedinci toxické prachové částice vdechovali a polykali, ale zachycovaly se jim i do ošacení, které si nesměli převléci. V jednom a tom stejném oblečení museli pobývat po celou dobu práce v lágru. Jedinou výjimkou prý bylo spodní prádlo, ale i to si směli političtí odsouzenci měnit pouze jednou za tři týdny. O tom, že k tomu všemu ještě nedostávali ani žádné pořádné a vyvážené jídlo, které by jim alespoň dodalo energii a posílilo jejich zesláblý organismus a jeho obranyschopnost raději ani nemluvě. Sice mazaně a s oklikou, ale bez jakýchkoliv pochyb, je tak prohnaní komunističtí politici odsoudili k trestu smrti.
Všichni tři velitelé vězně ponižovali a týrali
Ničemu moc nepřidali ani tři velitelé, kteří se postupně v Rudé věži smrti vystřídali. Souhrnně by se dalo říct, že šlo o sadisty a komunistické udavače, kteří se vyžívali v násilí. S vězni si rozhodně nebrali žádné servítky. Prvním byl štábní strážmistr SVS Josef Mixa. Druhým z nich, který na místě sloužil nejdéle, a byl proto i nejznámější svou krutostí a zálibou v utrpení druhých, byl Miroslav Píbil, kterému se přezdívalo „Šlachťák“ nebo také „Šlachtecký“. Šlo o bývalého řezníka a později také o vrchního strážmistra SNB. Byl proslulý svou lhostejností a nelítostným chováním k vězňům bez špetky soucitu. K už tak nebezpečné a neskutečně těžké práci jim přidával různé další tresty za sebemenší kázeňské prohřešky, kterých se z jeho pohledu dopustili. Mnohdy šlo dokonce o pouhé falešné záminky pro to, aby ještě přiléval olej do ohně a přítomným dělal z pobytu ve věži peklo. Píbila ve vedoucí pozici vystřídal podporučík Miloslav Beránek, který v táboře vydržel až do jeho uzavření.
Zdroje: cs.wikipedia.org, denik.cz, chebsky.denik.cz, vets.cz, novinky.cz
