Článek
Hned na začátek bych ráda řekla, že kopače vltavínů, kteří nezákonně drancují jihočeské lesy, rozhodně hlasitě odsuzujeme. Do jam, které po sobě nechávají, jsme málem spadli už kdysi dávno při přípravě dětské bojovky a nic příjemného to rozhodně není. I tentokrát při našem „vltavínovém čundru“ jsme viděli úplně zničené, skrz naskrz prokopané lesy připomínající měsíční krajinu, a raději jsme se procházení skrz ně s dítětem vyhnuli, nakouknout stačilo. Naštěstí lokality jsou policii notoricky známé, postihy po právu velmi přísné, a tak snad tento černý byznys brzy zanikne.
V lese si dejte pozor ať někam nespadnete. Tady jen zkraje nakukujeme.
Přemýšleli jsme, jestli by to nešlo jinak, normálně legálně si najít svůj malý kousek zeleného hvězdného prachu do synovy sbírky. Rozhodli jsme se zkusit štěstí. Pečlivě jsem tedy nastudovala, co všechno se nesmí: Kopat, ničit (to by nás opravdu ani nenapadlo), používat jakékoliv náčiní, courat mimo cesty a cokoliv sbírat v NP či CHKO, zdupat zemědělci úrodu na poli a podobně. Ono je to tak nějak logické. Hledali jsme tedy jen očima na volně přístupných místech, bez kopání, bez jakéhokoli náčiní a mimo chráněná území. Na náhodu a bez velkých očekávání, kromě očekávání hezkého čundru. Z opatrnosti s sebou nemáme ani zahradnickou lopatičku. Někdy ji na čundrech používáme na zakopání… no to je jedno. To je přesně něco, co bych policistům při případné kontrole nerada vysvětlovala. Naštěstí nakonec žádného nepotkáme - do těch nejvíce provařených lokalit se z důvodu bezpečnosti nehrneme.
Do jižních Čech vyrážíme vlakem, a to velmi brzy ráno. Poprchává. Je i není to dobře zároveň. Na písku na povrchu by mohly být lépe vidět, jílovitý terén se naopak děsivě rozbahní. Okolo deváté už s batohem na zádech, vysypaní v jedné z malebných jihočeských zastáveček na trase lokálky z Českých Budějovic směrem na Nové údolí, vyrážíme do ranní jihočeské mlhy. Zmocňuje se nás nadšení z krásného dne a dobrodružství, zda něco najdeme. To ještě nevíme, že na ten moment, kdy poprvé v prstech otíráte specificky vrásčitý povrch vltavínu, který miliony let nikdo nespatřil, si budeme muset počkat až do zítřka - ale našim kamarádům se poštěstí už dnes.
Klíčem k úspěchu je hledat na místech, kde dochází k přirozené erozi půdy, a to nejlépe právě po menším dešti. Takže okraje polí, meze, hlinité svahy, polní cesty. Dobrá je také jarní orba polí - na vstup přímo na pole ale musíte mít svolení majitele. My jsme jaro už zmeškali, to se nedá nic dělat. Snad nám ale pomohou alespoň nedávné prudké bouřky.
Vltavín vznikl tepelnou a tlakovou přeměnou sedimentů při dopadu obrovského meteoritu před skoro patnácti miliony let do Riesu v Německu, kde dodnes najdeme velký kráter. A tyto sedimenty dopadly na území jižních Čech. Nese v sobě specifickou texturu – jeho povrch není hladký jako střep od pivní lahve, ale je pokrytý jemnými vráskami, jamkami a rýhami, kterým geologové říkají skulptace. Tento unikátní reliéf vznikal miliony let zvětráváním v kyselé půdě. Bývá zanesený zeminou, takže to, co hledáte, může připomínat uschlý bobek nebo sušenou švestku. Tohle pravidlo si zopakujeme, když první a hned pěkný nález hlásí naši kamarádi. Nález doslova „na sehnutí“, když jsme ještě ani nehledali. A takový, že bychom ho jako úplně nezkušení stroprocentně nevzali do ruky, však posuďte sami (a to je asi důvod, proč u té pěšiny bez povšimnutí ležel).
Tenhle bychom my přehlédli.
Teprve baterka na mobilu ukáže, co je zač. Právě takhle vypadají ty spíše oblé, silnější, kde zelená barva už bez slunce či baterky sama neprosvitne a tak se kámen jeví spíše černě. Ty menší a plošší zůstávají průhledné a lahvově zelené i na pohled. Zítra pochopíme, o čem mluví. Dnes nemáme štěstí. To nám ale nevadí. My nejsme na výdělku nebo lovu, ale na čundru s dobdrodružným bonusem. Večer se usalašíme poblíž potoka (ha, chyba) a za chvíli se rozezní tichounké tóny naší kytary. Je tak krásně, že ani není potřeba stan, dím romanticky. Večer nám do snů vletují magická hejna svatojánských broučků. Škoda, že nejsou sami. Komáři jim zdatně sekundují. Nakonec by ten stan asi nebyl býval tak špatný nápad.
Druhý den si přejdeme výrazněji jinam. Chodíme po polních cestách, příkopech, mezích, hledáme přirozené dešťové splachy, koukáme, občas sundáme batohy, vyhlásíme svačinovou pauzu a koukáme podrobněji. Hlavně na deštěm vymletých místech u polí, na cestách, u struh atd. Už to skoro balíme, ale kamarád ještě na jednom písečném placu mezi veřejně přístupnou cestou a polem pokrčí rameny a řekne, já bych se podíval ještě tady. Vlak jede už za hodinu, musíme jít, ale přesto se ještě na chvíli zastavujeme. Místo je předchozími dešti hezky omyté. A věřte nebo ne, tentokrát vesmír ukáže svou vlídnější tvář naší polovině výpravy a na tu druhou se zamračí. Já nacházím docela zajímavě tvarovaný kousek, jakkoliv je lehounký, takové placaté nic, a syn alespoň mrňavý střípek. Chvíli mlčí. Pak vidím, že má na krajíčku. Tolik kilometrů s těžkým báglem zdatně nachodil, tolik komářích píchanců strpěl, a našel jen drobný střípek. A tak rychle zosnuji férovou výměnu: Já mu dám větší do sbírky a on mě střípek na přívěsek do náhrdelníku. Pak už se dětskou tvářičkou rozhostí spokojený úsměv. Naše nálezy jsou zase úplně jiné, než včerejší: Ploché, hodně ostré, hezky zelené.
Naše nálezy
A nezlobte se, přesnou GPS nálezu neprozradím. Děr je v oblasti dost, jsou bohužel jasně vidět i na leteckých mapách, a nemusí přibýt další. Ať si každý z našeho putování vezme to, co potřebuje: třeba to, že jde podniknout nádherný víkend s dětmi a svůj vltavín si s trochou štěstí najít i bez drahé a kontroverzní zážitkové těžby a bez porušování čehokoliv… anebo třeba to, že na „kšeft“ by to legálními cestami opravdu ani trochu nefungovalo. Tak vezměte děti na výlet hezkou jihočeskou krajinou, svezte se vláčkem a mějte oči na stopkách!
