Článek
Krvavé koleno patří mezi pozoruhodné příklady tradiční dětské hry, která se v českém prostředí udržela po několik generací. Etnolog Jan Klusák ji řadí mezi dramatické hry založené na pevných rolích, opakování ustálených replik a postupném budování napětí. Její základní struktura byla podle něj v různých variantách známá v českých zemích nejméně od 40. let 20. století. A není to jen česká zvláštnost. Podobné hry se objevují i v dalších evropských zemích a jejich varianty byly zaznamenány také v anglicky mluvícím světě. V Česku se navíc podle regionu měnilo i samotné jméno strašidelné postavy. Vedle Krvavého kolena se například na Moravě používal název Krvavý dědek.
Někde se hra zjednodušila na honičku s říkankou, jinde zůstala zachována její mnohem propracovanější dramatická část. V té klasické variantě si hráči nejprve vyberou dvě hlavní postavy. Obvykle nejstarší děti ze skupiny. Jedna se stane Krvavým kolenem, druhá maminkou. Ostatní jsou děti. Krvavé koleno se potom schová. Do kůlny, sklepa, za dříví, do komory, za keř nebo na jiné místo, odkud ho ostatní neuvidí. A kam je možná za soumraku, kdy se hra nejlépe hraje, už trochu strašidelné chodit. A začíná malé dětské divadlo. Jedno z dětí se vydá směrem ke skrýši (podle varianty hry jí buď zná přesně, a nebo ho „maminka“ jen pošle třeba do sklepa pro brambory, ale přesné místo úkrytu „Kolena“ dítě neví - a za chvíli se vrátí s křikem, že tam straší.
„Mami, mami, ve sklepě straší!“ Maminka samozřejmě nevěří. To byla přeci jen babiččina stará košile. Nebo nějaká jiná úplně obyčejná věc, kterou dítě ve tmě špatně vidělo. Tak jde další. A pak další. Každé se vrátí s novým vyděšeným svědectvím a maminka pokaždé najde nějaké racionální vysvětlení. Až se nakonec musí jít přesvědčit sama. A tehdy Krvavé koleno objeví.
Na lidských kostech
Maminka se Krvavého kolena začne vyptávat, samozřejmě tak nahlas, aby to hráči nedaleko slyšeli, a přichází ta část, která už by dnes mnoha maminkám asi přišla „tak trochu moc“.
„Kdo jsi?“
„Krvavé koleno.“
„Kde spíš?“
„Na lidských kostech.“
„Čím se přikrýváš?“
„Lidskou kůží.“
„Co máš pod hlavou?“
„Lidské vlasy.“
„Co máš v kapse?“
„Vidličku.“
„Co máš v té druhé?“
„Nůž.“
„A čím se živíš?“
„Dětmi.“
Čím strašidelnějším hlasem se poslední odpověď podařila, tím lépe. Nakonec přijde otázka, která rozhodne o celém dalším průběhu hry: kdy si pro děti přijdeš? Krvavé koleno pošeptá mamince hodinu. Ostatní děti ji nesmějí slyšet. Taky vám vždycky přišlo děsně divné, že maminka děti vůbec nebrání, prostě se se zrůdou jednoduše domluví? Ale o tom jsem přemýšlela tak nějak až později.
První hodina odbila
Děti se shromáždí kolem „povedené“ maminky a začnou chodit v kruhu. „První hodina odbila, lampa ještě svítila.“ „Druhá hodina odbila, lampa ještě svítila.“ Třetí. Čtvrtá. Pátá… A když se dostanou k hodině, kterou předtím Krvavé koleno pošeptalo mamince, přijde místo očekávaného pokračování jasný hlas maminky: „Lampa zhasla!“
A Krvavé koleno vyběhne. Děti se rozutečou a začíná honička ve tmě. První chycený hráč se v dalším kole stává Krvavým kolenem, případně se vymění i role maminky a celý rituál se může opakovat. Mimochodem, kolenem být nikdo nechtěl - protože být sám ve sklepě je vůbec nejhorší. Co když je za skříní vedle opravdové Krvavé koleno? Hra podle Klusáka kombinuje pevně dané role a repliky s opakováním, které postupně zvyšuje napětí. V tom se podobá dětskému divadlu, ale také starším obřadním formám hry.
Stejná hra, jiné Krvavé koleno
Krvavé koleno není český výmysl. Folkloristé našli příbuzné dětské strašidelné hry v řadě zemí. V českém prostředí se hra podle etnologa Petra Janečka drží nejméně od 40. let 20. století a existuje v několika variantách. Na Moravě se například hrávalo na Krvavého dědka, na Slovensku se objevuje hra Na smrtku a v Německu a Rakousku podobná hra s čarodějnicí ve sklepě. V anglickém prostředí má navíc folklor svou vlastní postavu jménem Bloody Bones – strašidlo, kterým se po staletí strašily děti. Jeho podoba se lišila podle místa, ale společný motiv zůstává překvapivě podobný: někde číhá děsivá bytost a čeká na děti, které se jí dostanou do cesty.
Když lampa opravdu svítila
Já si svou verzi Krvavého kolena pamatuji hlavně z prázdnin u babičky v Bolince u Vlašimi. Hráli jsme ho samozřejmě i jinde – na sídlišti nebo ve školce. Ale na malé návsi u babičky dostávalo úplně jinou atmosféru. Byla tam lavička, pouliční lampa, dvě staré betonové trubky a pod malým můstkem stoka. Právě tam se Krvavé koleno často schovávalo. V trubce nebo dole ve stoce. A čím později bylo, tím lepší hra byla. Někdy už lampa skutečně svítila a kolem poletovali netopýři a babička už hudrala z okna, že je čas jít spát. Přitom jsme samozřejmě věděli, že se ve stoce schovává kamarád. Nebylo v tom žádné skutečné tajemství. Stejně jsme se báli. A vy? Krvavé koleno znaly ještě naše děti. Už to nebyla taková samozřejmost jako kdysi a hra dávno neměla monopol na dětské odpoledne. Přesto se k nim nějak dostala. Možná je to právě proto, že na ní není potřeba vůbec nic. Jen několik dětí, někdo ochotný být maminkou, někdo, kdo se umí dobře schovat, trochu tmy a dostatek fantazie.
Hry, které jsme hráli, když mobily nebyly
Krvavým kolenem to ale nekončí. Ráda bych se podrobněji vrátila i k dalším hrám, které kdysi patřily k běžnému životu na sídlišti, ve školce, na návsi nebo u babičky. Míčová školka, Přijela tetička z Číny, Cukr, káva, limonáda, Honzo, vstávej, panák, kuličky, skákání gumy, schovka – a určitě jich je mnohem víc. Možná si některé pamatujete jinak. Možná znáte hru, na kterou jsem úplně zapomněla. Klidně pište do komentářů hru i pravidla. Možná právě z vašich vzpomínek vznikne další díl.
ZDROJE:
https://revue.nulk.cz/wp-content/uploads/2021/04/r3-2010.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Krvav%C3%A9_koleno
