Článek
Možná je znáte také. Stačí se zadívat na jasnou oblohu, bílou zeď nebo třeba na světlou obrazovku počítače a najednou se objeví. Průhledné nitky, drobné kroužky, podivné řetízky připomínající buňky pod mikroskopem. Někdo vidí spíš tmavé tečky, jiný jakési pavučinky. Některé útvary jsou sotva patrné, jiné docela výrazné. A když se na ně pokusíte pořádně zaostřit, začnou vám utíkat. Člověk by skoro řekl, že si hrají na schovávanou. Jenže vysvětlení je mnohem zajímavější. Tyto útvary nejsou žádní drobní živočichové, kteří se nám prohánějí před obličejem.
Odborně se těmto útvarům říká sklivcové zákalky. Setkat se můžeme také s označením mouches volantes, tedy létající mušky. Pojmenování je to docela poetické, i když můj osobní exemplář připomíná spíš žížalu než mouchu. Abychom pochopili, odkud se berou, musíme se podívat dovnitř oka. Prostor mezi oční čočkou a sítnicí vyplňuje sklivec, průhledná rosolovitá hmota, která zabírá většinu objemu oční bulvy. Přibližně 98 až 99 procent sklivce tvoří voda. Zbytek představují mimo jiné kyselina hyaluronová a jemná kolagenová vlákna, která pomáhají udržovat jeho gelovitou strukturu.
Právě kolagen je důležitý. Jde o bílkovinu, kterou máme také v kůži, šlachách nebo chrupavkách. Ve sklivci vytváří jemnou prostorovou síť. Když se některá vlákna shluknou nebo se změní jejich uspořádání, mohou vznikat drobné útvary, které narušují jinak téměř dokonale průhledné prostředí. To, co pozorujeme jako červíky, však nejsou přímo samotná vlákna. Vnímáme především jejich stíny, které dopadají na sítnici. Sítnice je světlocitlivá vrstva na zadní stěně oka. Zachycuje světlo a převádí ho na nervové signály, z nichž mozek vytváří obraz okolního světa. Když se do cesty světlu postaví drobný zákalek, vznikne na sítnici nepatrný stín. Mozek ho pak zahrne do toho, co vidíme.Výsledkem je zvláštní situace: pozorujeme něco, co je uvnitř našeho vlastního oka, ale máme dojem, že se to vznáší někde před námi.
Proč červíci utíkají, když se na ně chceme podívat?
Tohle mě na nich fascinovalo od dětství nejvíc. Můžete se snažit sebevíc, ale pořádně si svého červíka prohlédnout je téměř nemožné. Vnímáte ho jakoby periferně, víte o něm, nakreslili byste ho. Ale jakmile se pokusíte zahledět přímo na něj, uhne stranou. A když oči zastavíte, často ještě chvíli pokračuje v pohybu. Může za to pohyb sklivce.
Sklivec není pevné těleso. Při pohybu oka se jeho jednotlivé části mohou nepatrně posouvat a zákalky se pohybují spolu s nimi. Ne vždy ale přesně stejnou rychlostí. Když tedy rychle otočíme oči, zákalek se může ještě chvíli pohybovat setrvačností.
Jeho stín tak putuje po sítnici a my máme pocit, že před námi cosi plave.Navíc se nemůžeme podívat přímo na útvar tak, jako bychom se podívali na mouchu sedící na okně. Pohybem oka totiž zároveň měníme polohu prostředí, ve kterém se zákalek nachází. Zkrátka je to poněkud nefér hra. Červík má výhodu domácího prostředí a my ho nikdy nemůžeme překvapit.
Proč je nejlépe vidíme proti modré obloze?
Možná jste si všimli, že během běžného dne o svých zákalcích téměř nevíte. Jakmile se ale zadíváte na světlou oblohu, objeví se v celé své kráse. Důvod je poměrně jednoduchý. Na jednolitém, jasně osvětleném pozadí jsou drobné stíny mnohem nápadnější. Podobně jako snadněji spatříme smítko na bílé zdi než na pestrém koberci. Na členitém pozadí plném barev, pohybu a detailů zákalky snadno zaniknou. Mozek je navíc dokáže do určité míry ignorovat. Proto si jich často nevšímáme celé hodiny nebo dny, přestože jsou stále přítomné. Jakmile se však na ně začneme soustředit, mohou se zdát mnohem výraznější. A pokud teď čtete tento článek a zkoušíte je objevit, omlouvám se. Je docela možné, že vám právě přibyla nová zábava při pohledu z okna.
Červíky můžeme mít už od dětství. S věkem jich ale často přibývá
Sklivcové zákalky nejsou žádnou vzácností. Velmi často se objevují s přibývajícím věkem, kdy sklivec postupně mění svou strukturu. Ztrácí část původní gelovité konzistence, místy zkapalňuje a kolagenová vlákna se mohou shlukovat do útvarů, které vrhají výraznější stíny na sítnici. Někdy se zadní plocha sklivce postupně odděluje od sítnice. Tento proces se nazývá zadní odchlípení sklivce a je poměrně běžný zejména ve vyšším věku. Může být provázen náhlým výskytem nových zákalků.
To ovšem neznamená, že by červíci byli výsadou starších lidí. Podobné útvary mohou pozorovat i mladí lidé a někdy si jich člověk všímá už od dětství. Ne všechny přitom musí vznikat stejným způsobem. Některé mohou souviset s individuální strukturou sklivce nebo s pozůstatky vývoje oka. Samotný vzhled červíka ani skutečnost, že ho pozorujeme dlouhá léta, však nestačí k určení jeho přesného původu. Častější výskyt zákalků je spojován také s krátkozrakostí. Dalšími příčinami mohou být úrazy oka, nitrooční záněty nebo změny po některých očních operacích.
Pokud tedy máte svého červíka už od školky, nemusíte být žádnou medicínskou raritou. Ačkoli je dlouhodobě neměnný zákalek obvykle neškodný, jeho povahu může posoudit pouze oční lékař.
Ne každý pohybující se bod před očima je sklivcový zákalek
Existuje ještě jeden zajímavý zrakový jev, který se sklivcovými zákalky někdy zaměňujeme. Zkuste se někdy zadívat na jasnou modrou oblohu, samozřejmě nikoli přímo do Slunce. Možná kromě pomalu plujících červíků spatříte také drobné světlé body, které se velmi rychle pohybují po krátkých, klikatých drahách.
To je něco jiného. Jev se nazývá Scheererův fenomén neboli entoptický fenomén modrého pole. Souvisí s prouděním bílých krvinek v jemných krevních vlásečnicích sítnice. Bílé krvinky pohlcují modré světlo méně než okolní červené krvinky, a díky tomu může za určitých podmínek vzniknout dojem drobných pohybujících se světelných bodů. V podstatě tak můžeme za vhodného osvětlení pozorovat projevy proudění vlastní krve. Lidské oko je zkrátka pozoruhodný přístroj. Občas nám dovolí nahlédnout i do svého vlastního provozu.
Kdy jsou červíci neškodní a kdy už je potřeba zbystřit?
Tady už legraci na chvíli odložíme. Většina dlouhodobě přítomných a neměnných sklivcových zákalků je neškodná. Pokud se jejich počet ani vzhled nemění, neomezují vidění a nejsou doprovázeny dalšími potížemi, zpravidla nevyžadují léčbu. Je ale vhodné jejich původ alespoň jednou probrat s očním lékařem. Úplně jiná situace nastává, pokud se zákalky objeví náhle nebo jich během krátké doby výrazně přibude.
Příčinou může být zadní odchlípení sklivce. Samo o sobě bývá často nekomplikované, problém však nastává, pokud sklivec při oddělování táhne za sítnici. V některých případech může způsobit její natržení. Trhlinou se pak může dostat tekutina pod sítnici a způsobit její odchlípení. To už je závažný stav, který může bez rychlé léčby vést k trvalému poškození zraku.
Varovnými příznaky jsou zejména náhlý výskyt velkého množství nových zákalků, světelné záblesky připomínající blesky, náhlé zhoršení vidění nebo tmavý stín či clona, která zakrývá část zorného pole. Někdy pacienti popisují také jakýsi déšť černých teček či sazí, který může souviset s krvácením do sklivce. Při těchto příznacích je nutné neodkladně vyhledat očního lékaře, případně oční pohotovost. Nečekat, jestli červíci zase odplavou. Důležité je také vědět, že ani samotné náhle vzniklé zákalky bez záblesků automaticky neznamenají bezpečnou situaci. I ty vyžadují rychlé odborné posouzení.
Co se při vyšetření děje a dají se zákalky odstranit?
Oční lékař může vyšetřit sklivec a sítnici po rozkapání zornic. Pomocí speciálních přístrojů dokáže zkontrolovat i okrajové části sítnice, kde se mohou nacházet případné trhliny. Některé větší zákalky může ve sklivci přímo pozorovat, ne každý drobný útvar však musí být při vyšetření patrný.
Pokud lékař zjistí nekomplikované sklivcové zákalky, nejčastěji není nutná žádná léčba. Časem se mohou přesunout mimo centrální zorné pole, stát se méně nápadnými nebo si na ně mozek postupně zvykne. Existují však i možnosti jejich odstranění.
Jednou z nich je laserová vitreolýza, při které lékař pomocí speciálního laseru rozrušuje vybrané zákalky. Není ale vhodná pro každého a její účinnost závisí mimo jiné na velikosti, charakteru a umístění zákalků. Důkazy o dlouhodobém přínosu jsou omezené a zákrok není bez rizik, například poškození čočky nebo sítnice. Další možností je vitrektomie, mikrochirurgická operace, při níž se odstraní sklivec spolu se zákalky. Prostor po odstraněném sklivci se vyplní náhradní tekutinou, kterou postupně nahrazuje tekutina vytvářená v oku.
Jde však o nitrooční zákrok s možnými komplikacemi, mezi které patří infekce, krvácení, poškození sítnice nebo urychlení vzniku šedého zákalu. Proto se u běžných, málo obtěžujících zákalků zpravidla zákroky nedělají.
Také máte svého červíka?
Já tedy ano. Jednoho velikého, který se mnou cestuje už od dětství. Zažil všechny moje dovolené, školy, zaměstnání i pohledy na nejkrásnější oblohu. Nikdy jsem mu nedala jméno, ale možná bych měla. Po tolika společných letech už by si ho zasloužil. A jen pro pořádek, aby nevznikl dojem, že několik desetiletí ignoruji nějaký problém se zrakem: chodím pravidelně k očnímu lékaři, včetně podrobnějších vyšetření, a oči mám v pořádku. Červík mě nijak neomezuje, jen si občas připomene svou existenci, když se zadívám na světlou oblohu. Takže ho zatím nechávám v klidu bydlet. Nájem ostatně neplatí, ale alespoň nic neničí.
Dnes už alespoň vím, že se mi před očima nepohybuje žádný záhadný organismus. A že ten můj průhledný společník velmi pravděpodobně souvisí s drobnými strukturami uvnitř oka, jejichž stíny dokážu pozorovat. Pokud máte podobného červíka také, možná ho po přečtení článku začnete vnímat trochu jinak. A jestli ho znáte už od dětství, docela by mě zajímalo, zda jste se ho také někdy pokoušeli dohonit pohledem. Já to zkouším už několik desetiletí. Zatím bez úspěchu.
Zdroje: https://www.refrakcnicentrum.cz/sklivcove-zakalky-aneb-smouhy-pred-ocima-co-je-zpusobuje-a-da-se-jich-zbavit
https://www.nzip.cz/clanek/395-degenerativni-zmeny-sklivce
https://www.nei.nih.gov/eye-health-information/eye-conditions-and-diseases/floaters
