Holky na čundru: V zapadlém ráji trampů pod stolovou horou ještě zní kytary

Urvaly jsme si pro sebe a jedno psisko víkend, a tak nás nejprve čeká dlouhá cesta z našich středních českých poloh do Šakvic. Balíme klasicky po trampsku „plnou polní“ na naše unavená záda, i když tušíme, že tentokrát budeme spíše ostudy traperů a spočinout budeme muset v kempu, neb nechceme broky, které patří špačkům na vinicích, dostat do zadku.

Vyrážíme, jak pátek dovolí, a cesta vlakem je velmi veselá. Povídáme, besedujeme s ostatními cestujícími, a vzaly jsme si k tomu takové ty maličké, dobře vychlazené plechovky prosecca. Když vypijete jednu, je to vlastně ekonomické a super - šetříte játra i peněženku oproti sedmičce. Má to jen jeden nepatrný háček. Nikdy nevypijete jednu.

Vystupujeme už za počínajícího večera a ještě se nám přimotá do cesty vinařský stánek. Je nádherné horké počasí, psisko se uloží pod stůl a hned dostane vodu, takže tu vlastně už musíme na chvíli zasednout, nedá se nic dělat, rozhodnuto bylo za nás. Disciplinovaně však ochutnáme pouze decku vynikající pozdněsběrové šedé rulandy a jde se, páč se taky musí ještě kousek dojít. Šlapeme podle vody za soumraku a je nám moc hezky. Rybáři u břehů nás hlasitě pozdravují a nejmíň půlka jich nás láká na nocleh. Smějeme se, máváme a jdeme dál.

Uspěly jsme až v druhém kempu v pořadí a nakonec jsme za to rády. Je příjemný a dost prázdný. Jejda, v kempových umývárkách už jsem se nemyla asi tisíciletí. Připadám si děsně nepatřičně, mít na trampu horkou sprchu. Pořád od ní někde ztrácím klíč. Je úplněk, fotíme si stan, koukněte na úvodní fotce, jak se to povedlo, zobeme oříšky a sýr, psisko zalehlo, povídáme a je nám fajn.

Ranní sluníčko nás vytáhne brzy, skočíme do vody, zaplaveme si a hledáme, kde nám udělají k snídani kafe. Ostudy jsme, vařič jsme tentokrát ani nebraly. Uspějeme v ospalém bistru, kde jsme asi servírku probudily, a brzy už jdeme na naší hlavní trasu. Dojít dnes chceme na Stolovou horu u Klentnice. Není to vůbec daleko, ale vzít to chceme přes Děvín a Sirotčí hrádek a je asi čtyřicet stupňů, pes se tváří, že má dost už po prvních dvě stě metrech, a tak to dnes není potřeba lámat.

Po nějaké chvilce šlapání vidíme něco hodně podezřelého ve vodě u břehu. Je to ryba a už to má za sebou. Je to ale dopr…hodně velká ryba. Psisko dáváme na vodítko, abychom zabránily příliš detailnímu a nepříliš hygienickému zkoumání. Vím, je to hrozný to okukovat, ale tohle prostě normálně neuvidíte. Při pohledu zepředu je jasno. Má to fousky, koukáme na metr a něco dlouhého uhynulého sumce. Chtěla jsem vždycky vidět sumce, ale ne takhle, vesmíre, to sis blbě přebral. Brrr.

Sirotčí hrádek je o něco hezčí než sumec. Úplně nahoru jdu jen já. Kámoška volí veget a její psisko to kvituje s povděkem. Odměnou jsou mi naprosto neskutečné výhledy.

V brzkém odpoledni už docházíme na tábořiště pod stolovou horou u Klentnice, a to nás dostane. Je ve formě ranče, jsou tu děsně přátelské kozy, které chodí volně a kámoší se se psem, taky kadibudka, žádná voda, ještě že máme, žádná elektřina, trampské artefakty, paní, co nám slíbí normálně vajíčka k snídani a říká, že se určitě večer bude u ohně hrát. Rozbijeme tábor a jdeme si ještě vyšlápnout stolovou horu. Kdybychom jen věděly, že ten nápad budeme mít v noci ještě jednou! Planina je ve dne moc zajímavá, ale v noci pod padajícími Perseidami přeci jen mystičtější. A kytarová noc neskutečná. A ráno fakt dostaneme ty vajíčka!

Pak šlapeme dál, v plánu je koupání v lomu Janičův vrch a pěkně přes svatý kopeček do Mikulova na vlak. Psisko „umřelo“ a nechce dál, teploty atakují všechny rekordy. Normálně se tváří, že ho snad panička bude muset nést. Lom je nádherný, ale zklame nás hned v několika směrech. Vstup je přísně regulovaný, normálně je na něj fronta, samozřejmě placený, nesmí do něj psi. Nabízím kámošce, že se na to vykašleme, ale říká, ať si zaplavat jdu, že počká u stánku. Využívám tedy možnosti, plavání je neskutečné, ale po nějakých dvaceti minutách už mi to nedá a vracím se ke zbytku výpravy. Teď hlídám psisko já a plavat jde kamarádka. Dovolili nám to v rámci jednoho hodinového lístku.

Ve stánku je naprosto neuvěřitelně protivná paní. Nějaký pán prosí o možnost si nabít elektrokolo, nabízí, že odebranou elektřinu zaplatí. Ne ne, pane, co si vůbec myslíte, pane, to by nám to tady mohli pak chtít všicí. Dejte si pivo jako každý a nevotravujte. S jednou každou objednávkou je problém. Zvedám se a jdu počkat raději jinam. Pak ale ještě naštěstí objevujeme stánek vinařství Vican a to je jiná písnička. Pán je ochotný a víno tak neskutečně dobré, že ochutnáme vzorků hned několik. Naše putování zakončuje kavárna v Mikulově a pak už jen dlouhá cesta domů. Víkend jsme si užily na maximum!