Malá Fatra: Spaní v horské chatě s frontou na placené sprchy nás nenadchlo

Když plánujete přechod Malé Fatry, velmi rychle zjistíte, že není zase tolik možností, co se týče tras, a ještě méně, co se týče přespání. Kdo podobně jako my také raději spává nadivoko, na Fatře ať si raději nechá zajít chuť. Medvědů se nebojíme, ale pánů v maskáčích s pokutovými bločky ano. A tak brzy zjišťujeme to, co všichni, kdo přeci jen nechtějí tento park ve svém cestovatelském repertoáru vynechat: Sejdeme se Pod Suchým, Pod Chlebom či Na Grúni. My jsme na spaní vyzkoušeli z těchto chat dvě. Chata Na Grúni se nám líbila o dost více než masovější Pod Suchým. A to i navzdory tomu šílenému krpálu, co jsme museli večer seběhnout a ráno zase zčerstva v pouhých asi čtyřiceti ve stínu vykřepčit.

První, co je dobré vědět, že abyste se vůbec v těchto noclehárnách „chytli“, musíte si nocleh zamluvit dost předem. Pro květnový prodloužený víkend jsem to řešila koncem března a bylo to na poslední chvíli, Pod Suchým už zbývala poslední místa přesně pro nás čtyři. Když se nyní dívám na systém chaty Pod Chlebom, vidím některé prázdninové víkendy už obsazené, ale celkově více volna, než bych čekala - každopádně bych s rezervací neotálela.

My jsme se rozhodli jet vlakem, a tak vyrážíme z Prahy směr Terchová, kde máme první ubytování. Cesta uběhne poměrně v poklidu, přestupujeme v Žilině na autobus. Občerstvujeme se u stánku nedaleko záložny, kde inzerují výkup zlatých zubů. Pivo Šariš je prý…no. Dobře, že to nemohu posoudit. Dávám si kofolu a ta je normální. Na víno jsem se raději neptala.

Ještě večer dosáhneme v poklidu místa našeho prvního spočinutí a málem tím naše expedice končí, protože pan domácí nám nabídne pálenku z banánů (!!!). Prý je vykupuje lacino v nějakém supermarketu, kde se neprodaly. Chutná to…řekněme, že pivo Šařiš se rázem jeví v dost jiném světle. Někdo schytá jednoho panáka, ti méně výřeční dva, než se nám podaří utéct do nedaleké koliby na halušky, střapaté knedlíky a podobné speciality. Kontrolujeme se vzájemně, jestli nás po tom banánovém cosi neopouští zrak.

První den je naším cílem již zmíněná chata Na Grúni, a to přes Malý a Velký Rozsutec a kopec s poetickým názvem „Stoh“. Vodopádky a lávky na modré trase s rovněž krásnám názvem Horné Diery jsou sice velmi krásné a není tu horko, ale zato je tu zácpa. Totální. Na žebříky se musí čekat a to nás tedy nebaví. Trochu doufáme (a doufáme správně), že na vzdálenějších trasách bude lidu méně. Dočkáme se, dokonce toho, že půjdeme přes hřebeny sami - ale zatím ne. Zatím si to musíme pěkně potupně vyčekat. Pokračujeme přes oba Rozsutce, kocháme se výhledy. Jen lidí je tu pořád mnoho. Na kopci jménem Stoh už mám docela dost. Už vím proč se tak jmenuje. Je kulatej, širokej a vlezle táhlej.

Naštěstí pak už nás čeká jenom seběhnutí sjezdovky směrem k chatě. Na zítřejší ráno tuším velký špatný. Večer ještě nemáme dost a jdeme k nedaleké vyhlídce, kde nás večer odměňuje kýčovitým západem slunce a úžasnou lavicí s výhledem, na které vydržíme, dokud nevyjdou hvězdy. Ubytování v chatě Na Gruni je docela fajn. Jsme na pokojících po dvou a za sprchy se nemusí připlácet. Taky máme na pokoji umyvadlo s tekoucí vodou, takže se žínkou jde základní hygiena docela dobře vyřešit i tak.

Druhý den máme v plánu Chleb, Velký Kriváň a chatu Pod Suchým. Jenže v cestě, dokelu, máme tu zatracenou sjezdovku. Teploměr se šplhá nebezpečně vysoko. Dejchám si dvojitej protiastmatickej a plazím se hore. Na dnešní cestě mezi vrchy mě jedna věc potěší. Vlastně dvě. Můj drahý seběhne ze stezky do jámy lvové (v podstatě si kvůli mě zopakuje půl té sjezdovky), nabere obětavě do vlastního oblečení sníh a pak mi v batohu chladí vodu…a…víno:) Takže kdo z vás nepil kousek od chaty pod Chlebom ledově vychlazené víno, zatímco milému kape voda z báglu, jakoby nebyl…Ta druhá je, že za chvíli ten sníh potkáme i cestou (obávám se, že ho to mohlo malinko naštvat). Takže válečka je jasná!

Pak stavíme na oběd. My vytahujeme vařič, ale kolegové zkouší tu samoohřevnou věc od Adventure menu. Dvacet minut poté my jsme po obědě, s báječným teplým jídlem v žaludku. Kolegové nasraně jedí jemně vlažný guláš. Tableta na ohřev si pomalu žije vlastním životem a nabírá grády. Za čtyřicet minut odcházíme. Chemická reakce dosahuje vrcholu, vše je vroucí, kolegové nevědí, jak to zlikvidovat. Pro slzy od smíchu nevidíme na cestu. Za Malým Kriváněm jsme na trase konečně sami a jdeme dechberoucí úsek kolem „Stratence“.

Tato část se mi líbí asi z celého treku nejvíce. Ze Stratence je neuvěřitelný výhled. Vidíme až na přehrady u Žiliny. Na konci se potkáváme s nádherným západem slunce z titulní fotky.

Docházíme na chatu Pod Suchým. Tak tady to skřípe od prvního momentu. V restauraci je nepříjemná obsluha, pořád je s něčím problém, s platbou tak, onak, něco není, ubytování je v poměru „cena výkon“ docela drahé - za podobnou částku jako na Gruni spíme v noclehárně, bez snídaně (to nám nevadí, jen pro úplnost) a ještě si musíme platit sprchy zvlášť. To bychom pořád zvládli, ale jsme zpocení a je neuvěřitelná fronta. Sedíme naštvaní na horké chodbě, držíme pozice. Skoro hodinu. Partner to ze vzteku vzdává, já to vydržím, ale nocleh má značnou pachuť. Škoda, že jsme předem nevěděli, že u těchto chat lze také legálně nocovat venku.

To bychom asi využili - alespoň bychom neposlouchali chrápání spolubydlících. K výpadku ven nám však chybí lepší karimatky - výbavu jsme s vidinou chat brali pouze na případný nouzový nocleh. Ráno však litujeme, i na alumatce bychom spali lépe. Závěrečná cesta do Rajeckých Teplic, kterou už lidé asi běžně nechodí, se nám však trochu odvděčuje za nedobrou noc. Navštěvujeme lom Nezbud v Nezbudské Lúčce, do kterého naskáčeme, a já nevěřím svým očím - na kameni se sluní želva! A pořádná! Hupne do vody… a mně nikdo nevěří! Zhodnocení výpravy? S dobrými přáteli jako vždy fajn. Ale příště si vybereme nějakou větší divočinu.