Článek
„Kurz speleologie“. Hmmm, tak to si asi sedneme do nějakých lavic, vepředu bude tabule, možná dostaneme k tomu kávičku, budou nám hodně dlouho povídat a pak možná půjdeme…ne. Tak na to rovnou zapomeňte. Přijíždíme do Rudického mlýna na uvedenou devátou hodinu v jednu říjnovou sobotu a na místě už panuje pěkný cvrkot. Zkušený jeskyňář velí, že se jde rovnou dolů. Než se nadějete, vyfasujete overal, gumáky, které si zachytíte na něco jako podvazkový pás, přilbu a svítilnu. Je třeba brát overal pohodlný, veliký, tak, abyste se mohli volně hýbat. Do zrcadla nekoukejte. Na instáč toho stejně dole moc nenafotíte, věřte mi.
Pak podepisujeme, že když dole bídně zhyneme, můžeme si za to sami. Uznávám, to je rozumné. Některé žebříky jsou pěkně dlouhé a strmé. Nechci však nikoho vystrašit a odradit hned na začátku - jdou s námi starší i teenageři. Zvládnete to také, pokud máte přiměřenou fyzičku, nebojíte se výšek, těsných prostor a určitého nepohodlí. Ten zážitek a nepopsatelná nádhera krasových prostor za to stojí. Kupodivu mezi výčet úkorností nepatří zima - dole je stabilní teplota, nefouká - v našem případě tepleji než venku. Stejně si ale pod overal vezměte měkké, teplé prádlo. Ideálně nějaké termoleginy a funkční trička a měkké mikiny. Co tlačí, vadí a nejpozději v Chodbě vzdechů budete na ty džíny pod overalem hodně nadávat. Ale to je jedno, stejně tam budete nadávat tak jako tak. Rukavice mějte vlastní.
Krasové útvary
Dostáváme krátkou přednášku o historii, rozsahu jeskyň, koukáme na mapu - nákres. Někteří si ji fotí, snad s nadějí, že pokud se ztratí, zapnou v hlavě pomyslné modré kolečko, umístí jej do vertikálního náčrtu komínů a chodeb a vylezou ideálně až nahoře v hospodě. Ale dost už žertování. Naše sedmičlenná skupinka vyráží - vzhůru dolů. Uklouznu v těch holinách už před jeskyněmi. To nám to hezky začíná.
Většina avizované teorie se odehrává právě tady, na začátku cesty. Rudické propadání je rozsáhlý krasový systém v Moravském krasu, kde se Jedovnický potok ztrácí v ponoru a pokračuje podzemím v délce přes 12 km, přičemž je součástí druhého nejdelšího jeskynního systému v ČR (spolu s Býčí skálou).
Historicky byly prostory známy už od počátku 19. století – první pokusy o průzkum jsou spojovány s hrabětem Hugem Salmem kolem roku 1802, kdy začaly první doložené sestupy do propadání. Systematický speleologický výzkum pak pokračoval zejména ve 20. století a zásadní propojení částí systému bylo potvrzeno až s moderními přístroji a vybavením.
U vstupu dolů
Náš průvodce si tak v klidu povídá a povídá, ale my ostatní zmlkli. Úvodní žebříky do nitra „ničeho“, končící v černočerné tmě, jsou sice pevné, bytelné, ale bez jakéhokoliv jištění. Takže si prostě musíte představovat, že zrovna slézáte z třešně na zahradě. Pohodička. Tak, náročný úvod máme všichni v pořádku za sebou.
rudické propadání
Další část je pro mě jednou z nejkrásnějších celé expedice. Začíná vodopádem. Pak se brodíme po kolena vodou, sem tam někomu zateče do boty. Používáme ocelová závěsná lana, abychom nezahučeli až moc. Obdivujeme legendární zarostlý žebřík, který tu zapomněli jeskyňáři snad v roce 1922 a za těch sto let jej voda obalila pěknými pár centimetry sintru. Místy prý až 15! Jdeme dál a nevíme, kam se dívat dříve. Výzdoba je nádherná. Třeba místo zvané „kašna“, kde se skoro všichni musí vyfotit. Hurá, tady to jde! Nespočet komínů, úzkých míst, hluboké i mělké vody. Cesta je velmi náročná, ohýbáme se, oblézáme, prolézáme, nabíráme do holinek a vůbec, ale to nejhorší je stále před námi. Plazivka. Chodba vzdechů. Neboli ,ku..a' chodba. Jak nás lakonicky poučí průvodce. Je to vlastně tunel, jakýsi most nad kusem nepřístupné cesty. Pod ní je sifon. K plazivce i od ní musíte po žebříku.
Žebříky jsou všudypřítomné
Je úplně jedno, jestli se plazíte popředu nebo pozadu. Průvodce nám doporučuje popředu po kolenou a před koncem na jediném vhodném místě otočit, abychom poslední žebřík našmátrali nohama, ne nosem. Obouchaní a zablácení jsme nejpozději teď už všichni. Ale všichni jsme to zvládli. Jo, vezměte si na tuhle výpravu někoho s sebou, komu věříte. Třeba vás chytí, podepře a v téhle pitomé chodbě „postrčí“ dál. Pak už nás čeká jen závěrečné pití čisté skapávající jeskynní vody z pohárků a impozantní Rudický dóm. Jsme prakticky přímo pod restaurací, v hloubce nějakých 153 metrů. Fotíme si „varhany“, vybalujeme čokoládu, odpočíváme. Tu chodbu, které už Chodba vzdechů asi také říkat nebudu, bohužel ještě nikdo z cesty neodstranil. Než dostaneme závěrečnou slibovanou brožuru, ještě si pěkně mákneme. I po těch žebříkách to šlo dolů lépe. Nahoru lezeme opravdu mnohem pomaleji než dolů. Ruce bolí, nohy kloužou, overal váží snad tunu. Ale nikdo nemluví o tom, že by to nestálo za to. Ale už pár minut po mžourání na denním světle jsem si jistá, že tady jsem nebyla naposledy.
