Článek
Když vypadne mléčný zoubek, dítě se těší na to, že ho schová pod polštář a ráno místo zoubku, který „si odnese zoubková víla“, tam najde nějakou drobnou hračku nebo penízek. V mém dětství jsme toto nedělali. Vypadlé zuby se schovávaly do krabičky.
Pro děti je to jeden z milých okamžiků dětství, který se pojí s pohádkovou postavou zoubkové víly, která směle šlape na paty Ježíškovi, který sice v oblíbenosti hraje jasný prim, ale zase zoubková víla „chodí“ a obdarovává v průběhu celého roku. Kouzelný rituál, který pomáhá proměnit drobnou tělesnou změnu spojenou s menší či větší bolestí v něco příjemného a výjimečného.
Pro mě dlouho nebyla hodnou vílou
A může za to jeden film, který jsem kdysi viděla. Dávali ho v televizi a já jsem nevěděla, o čem přesně bude. Film se jmenuje Darkness Falls u nás pod názvem Propad do temnot. Je o přízraku mrtvé ženy, kterou v roce 1800 v malém americkém městě zlynčuje dav rozezlených lidí v domnění, že zavraždila dvě děti, které se nevrátily domů a naposledy byly u ní. Zapálili jí dům a oběsili ji. A děti se den na to vrátily domů živé a zdravé. Jmenovala se Matilda Dixonová a byla to místní trochu tajemná žena, která dětem za jejich první zoubky dávala mince. Od té doby nad městem poletuje její duch coby „zoubková víla“. Ale už ne jako ta hodná tetička, ale jako pomstychtivý duch s porcelánovou maskou a v černém plášti s kápí.
Na rozdíl od laskavé pohádkové bytosti rozhodně nejde o někoho, koho by rodiče chtěli pozvat do dětského pokoje. Z někdejší dobrodějky se stala bytost, jejíž příchod je spojen s nebezpečím. Najednou už nejde o příjemné očekávání ranního překvapení. Noc, která měla být pro dítě časem klidného spánku, se stává prostorem, v němž číhá hrozba. Zoubková víla už není někým, koho si představujeme s úsměvem. Je to postava, před níž je třeba se schovat. Zásadní je přitom její citlivost na světlo a skutečnost, že se objevuje ve tmě. Stále sice mění mince za první zoubky, ale běda, když se dítě probudí a podívá se na ni.
A právě proto u mě tato tradice dlouho nebudila pozitivní dojmy, protože jsem ji měla spojenou s tímto hororem a měla tak za to, že je vlastně zlá. Byl to takový protipól k obvyklému vnímání postavy zoubkové víly, který mi film nabídl a držel se mě dlouhá léta. Právě spojení tohoto hororového výjevu s běžnou dětskou tradicí může způsobit, že něco, co je běžně považováno za milé, začne působit úplně jinak. Jenže já jsem tehdy vlastně ani nevěděla, že se něco takového i u nás opravdu dělá. Že za vypadlé zoubky děti něco dostávají. Ale je to hezké.
Když zoubková víla přestane být roztomilá
V tradičním pojetí je zoubková víla laskavou návštěvnicí dětského pokoje. Přichází potichu, zatímco dítě spí, vezme si vypadlý zoubek a zanechá za něj odměnu. Její přítomnost je pomíjivá a neviditelná. Dítě ji obvykle nikdy nespatří, tak jako Ježíška, a právě tím je celé kouzlo přitažlivější. Ráno zůstává důkaz, že se v noci stalo něco zázračného jako když se pod prázdným vánočním stromkem po celodenním čekání objeví kupa dárků – ale to s přehledem vede.
Když se však nad tím zamyslíme bez romantického hávu, tak samotný princip obsahuje i něco znepokojivého. Do dětského pokoje přichází neznámá bytost a vstupuje do prostoru, kde má dítě pocit bezpečí, a přibližuje se k němu v okamžiku, kdy se nemůže bránit ani zjistit, kdo u jeho postele stojí. Jedinou zárukou, že se nic špatného nestane, je naše víra v její dobrotu. A takový horor dokáže jediným zásahem tuto jistotu zpochybnit. Stačí změnit charakter noční návštěvnice, její vzhled a důvod proč přichází a z něčeho milého se rázem stane důvod k děsu. A uvedený horor si pohrává právě s touto představou a využívá velmi důmyslný kontrast – vezme něco, co většina lidí zná z dětství jako neškodnou tradici, a obrátí to úplně naruby. Neznámá návštěva u postele už není příslibem odměny, ale hrozbou. A tma, kterou si dítě spojuje s usínáním, dostává úplně jiný význam.
V běžném životě se nad tímto nikdo příliš nepozastavuje. Rodiče přece vědí, kdo za mincí či hračkou pod polštářem skutečně stojí (oni) a dětem tak připravují malé překvapení s dobrým úmyslem. Pohádka funguje proto, že jí chceme věřit. Tak jako když mi maminka říkala, že ve vlčím máku, který rostl u nás na zahradě je schovaná maková panenka. A protože jsem ji chtěla vidět, do květu jsem se podívala a…nebyla tam. „Mamí, vždyť tam není, kde je?“ „Utekla.“ A vždy, když vidím vlčí mák, vzpomenu si na maminku a „její“ makovou panenku.
Když film změní pohled na obyčejnou tradici
Ne každý divák, jako třeba já, dokáže po zhlédnutí hororu jednoduše oddělit filmovou fikci od běžného života. Rozum samozřejmě ví, že jde o vymyšlený příběh. Jenže představivost, pokud ji má někdo velkou, udělá své. A v této kombinaci dokážou filmové zážitky ovlivnit i něco tak obyčejného jako je zvyk spojený s vypadáváním dětských zoubků. Nemusí nás pronásledovat konkrétní scéna ani se nemusíme bát, že by se filmový příběh skutečně stal. Stačí, že se nám do původně nevinné představy vkrade jiný obraz, který ji nahradí.
Pro dítě, které se těší na penízek nebo hračku pod polštářem je zoubková víla součástí jeho dětského světa, v němž se dějí malé zázraky. Ale člověk, který zná filmovou hororovou podobu této postavy, může mít při této představ úplně jiné pocity.
Proč nás děsí právě to, co dobře známe?
Horor bývá nejúčinnější tehdy, když nepracuje pouze s něčím cizím a neznámým, ale naruší něco, co důvěrně známe. Na tomto principu (také) pracuje: Opírá se o naše zvyky, vzpomínky a pocit bezpečí. Obyčejný dům, dětský pokoj, postel nebo noční ticho mohou být mnohem děsivější než jakékoli vzdálené, fantastické místo, protože právě tam očekáváme klid.
Zoubková víla je pro takovou proměnu ideální. Její příběh se odehrává v noci, její návštěva má zůstat tajemstvím a dítě se s ní nikdy nemůže setkat tváří v tvář. V pohádkovém světě jsou to předpoklady kouzla. V hororu se z nich stávají prostředky napětí. A možná právě proto na nás v hororech takto ztvárněné příběhy působí tak silně. Tvůrci nás chtějí nejen vyděsit, ale přimějí nás pochybovat o něčem, co jsme dosud považovali za naprosto bezpečné. Z temného kouta pokoje se může stát místo, kterému věnujeme větší pozornost. Díváme se pod postel nebo do skříně. Noční ticho už nemusí být uklidňující. A postava, která měla symbolizovat odměnu za ztracený zoubek se promění v někoho, koho bychom nejraději vůbec neznali.
Přitom samotné vypadávání mléčných zubů zůstává přirozenou součástí dospívání. Je to okamžik, kdy dítě postupně opouští jednu etapu svého vývoje a vstupuje do další. Zoubková víla je jen kulturní způsob, jak tento přechod oslavit. Film však ukazuje, že i takový symbol lze zbavit jeho původního poslání.
Může se to změnit?
Je možné po takovém zážitku vrátit zoubkové víle nebo jiné původně kladné postavě, která byla použita v hororovém díle a zcela přetransformována její dřívější kouzlo? Jak u koho. Zoubková víla pro mě dlouho nebyla symbolem dětského kouzla, ale zlá postava. Časem se však může stát, že filmové scény vyblednou, vzpomínky na s nimi spojené nepříjemné pocity zeslábnou a člověk na celou věc začne nahlížet jinak. Mně se to podařilo. Ale jen díky tomu, že jsem vídala kolem sebe, jak se u nás tento zvyk dodržuje. A že děti se na to těší a s nadšením plánují, jak si svůj vypadlý zoubek večer, kdy se budou chystat ke spánku, uloží pod polštář a ráno najdou dáreček.
Některé obrazy se však do naší představivosti zapíší natolik pevně, že je nedokážeme zcela oddělit. A pak už záleží jen na nás, zda dokážeme původní kouzlo znovu najít.
Zdroje:
Článek je sepsán na základě vlastní zkušenosti.
