Hlavní obsah

Jak se vařilo v dobách Československa, když v ledničce nezbylo skoro nic

Foto: Tereza Pšeničková/ChatGPT

Maminky si uměly poradit. Jaká jídla připravovaly, aby téměř z ničeho nasytily celou rodinu?

Článek

Doma zbyl tvrdý chleba, pár vajec a pytlík mouky. A přesto byla za půl hodiny hotová večeře pro celou rodinu. Tyto recepty nevymyslel žádný věhlasný kuchař. Vznikly mimo jiné jako nutnost a dopilovaly je tisíce maminek a babiček, každá po svém. Ale nebylo to pouze z nedostatku peněz. Někdy se vařilo z několika málo surovin, které byly momentálně dostupné, jindy bylo potřeba zužitkovat zbytky z předešlého i téhož dne. Vliv na to měly také rodinné improvizace a regionální rozdíly.

Rohlík stál 30 haléřů, bochník chleba pár korun, kilo brambor korunu, vejce něco přes korunu, ale maso, to už bylo složitější. K řezníkovi se chodilo ráno před prací a kdo přišel v poledne dostal kosti na polévku a radu, ať přijde zítra. Lednice měla mrazák na jeden šuplík, takže se nakupovalo na dva dny dopředu a vařilo se z toho, co vydrželo ve spíži.

Československo nebylo z hlediska stravování po celou dobu stejné. Jinak se vařilo v poválečných letech, jinak v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých. Také byl rozdíl mezi životem na venkově s vlastním hospodářstvím a zahradou, kde bylo možné chovat zvířata, pěstovat zeleninu a bylinky a životem ve městě v rodinném domě nebo v paneláku.

Jídla ze zbytků

To je právě to, co je třeba zohlednit:

Nedostatek surovin: situace, kdy doma nebylo maso ani nic, z čeho by se dalo připravit plnohodnotné jídlo. Maminky tak musely improvizovat nejčastěji z chleba, mouky, vajec, brambor, cibule a koření.

Co se nespotřebovalo při vaření: způsob, jak nevyhodit žádné suroviny, naopak je ještě zužitkovat, aby nepřišly nazmar.

Co zůstalo od oběda: využití hotového jídla, které se druhý den nějakým způsobem upravilo. Nejčastěji se vše nakrájelo, smíchalo a třeba opeklo na pánvi. Vzniklo tak jídlo, které mělo úplně jinou podobu než původní oběd.

Falešná nostalgie versus syrová realita

Nechci tu uvádět současné recepty převlečené za socialistickou nostalgii. Dnes je plno článků a různých pseudovideí vytvořených umělou inteligencí zejména na kanálu YouTube míchající dohromady recepty, které se dělají dodnes, ale vydávají se za socialistickou z nouze ctnost a hází se do jednoho pytle s označením „Co se jedlo za socialismu“, „Levná a chutná jídla v ČSSR“ nebo „Jak vyžít do výplaty v československé domácnosti“ a podobně. Ale autentické vzpomínky lidí, kteří si pamatují, co jim skutečně maminka, babička, ale i tatínek a dědeček připravovali jsou nejcennější.

Jídla „co dům dal“

Pokrmy z vajec

První, co vás asi napadne je klasická míchanice. Pánev, kousek sádla, cibulka a rozklepnutá vejce. Když bylo třeba nakrmit pět lidí a maminka měla jen tři vejce, přisypala hrst krupice nebo lžíci mouky s mlékem, aby se objem zvětšil. Do míchaných vajec se dalo vše, co zbylo. Zbytek salámu, kousek uzeného, pár koleček párku. Navrch se ještě mohla nasekat pažitka.

Krapet náročnější na přípravu bylo volské oko. Aby vejce drželo pohromadě a žloutek nebyl suchý. Pak se dalo na topinku nebo se jedlo jen tak s chlebem a do rána bylo v bříšku jako v pokojíčku.

Když zbyl jen chléb a vejce, smaženka byla jasná volba. Na talířek trochu strouhanky k ní rozklepnuté vajíčko, osolit a promíchat vidličkou. Do pánve s rozehřátým olejem pak opatrně vlít vaječnou směs a smažit po obou stranách dozlatova. Pak už jen potřít krajíc chleba vrstvou hořčice a položit na něj hladké vaječné „řízky“. Ozdobit dle zásob třeba nakrájenou cibulí, vějířkem z domácí okurky nebo kouskem kapie.

To nejjednodušší a nejrychlejší, co může být: vejce uvařená natvrdo. 10 minut a bylo hotovo. Na večeři, dětem ke svačině, na výlety, do vlaku, když se jelo na pionýrský tábor pěkně zabalená v ubrousku spolu se solí ve složeném papírku. Ta vůně, když je někdo loupal se nesla celým vagónem. Nebo když měla přijít návštěva, udělal se bramborový salát, navrch se položilo uvařené vejce a luxusní pohoštění bylo hotovo. Slavnostnější verze vznikla v Praze na Václavském náměstí v bufetu Koruna, jež dostala název ruské vejce. Půlka uvařeného vejce na kopečku vlašského salátu, kousek šunky, kolečko kyselé okurky, hrášek a pečená paprika navrch. Děda mi ho kupoval, tehdy bylo v nízkém kulatém bílém kelímku. Děda mi ho i sám dělal a říkali jsme mu jednoduše obložené vajíčko.

Foto: Tereza Pšeničková/ChatGPT

Pokrmy z brambor

Každého asi hned napadnou bramboráky. Na jihu Čech to byla cmunda, na Plzeňsku vošouch, na Slovensku haruľa. Opět každá hospodyňka ho dělala po svém. Jedna ho měla více křupavý, jiná přidala více mouky, a tak byl měkčí a vláčnější. Takové dělával můj děda a já mám raději právě tyto než takové, co hlavně křupou a vesměs nezasytí. To se jich musí sníst o dost více než těch se štědře přidanou moukou. Někdo přidával kysané zelí nebo nějakou uzeninu, dle toho, co zbylo v lednici.

Na loupačku, s máslem, solí, na sladko, placky, škubánky, kaše. Brambory jsou nejuniverzálnější surovinou v kuchyni.

Polévka z pytlíku

Vitana vaří za vás

Pytlík s práškem, který uměl zahnat hlad během chvíle, byl v domácnostech železnou zásobou. Značka Vitana, jež vznikla nuceným sloučením firem Graf a Maggi po komunistickém znárodnění, v roce 1957 uvedla do obchodů první sáčkové polévky. Příprava byla rychlá a o to právě šlo. Doma i na chatě. Mnoho rodin si ji ještě různě vylepšovalo. Do hrachové se krájel párek, do gulášové se přidávala uvařená brambora. Já si pamatuji francouzskou, které jsem říkala mušličková. Zde si můžete prohlédnout staré obaly Vitana.

Chleba ve vajíčku

Chleba, který byl pro děti na svačinu už příliš tvrdý a nedal by se ukrojit bez boje, ale vyhodit ho by byla věčná škoda a doslova hřích. Tvrdý chléb se využil na strouhanku, přidával se do polévky, do knedlíků a ten nejtvrdší na pánev do vajíčka. Namáčel se, opékal, zahušťovalo se jím. Babička i spadlý chléb políbila a položila zpět na stůl.

Právě tvrdý chléb byl na vaječnou topinku ten nejlepší, protože se nerozmočil a držel tvar. Do hlubokého talíře se rozklepla dvě vejce, přidala se špetka soli, trochu mléka, aby toho bylo víc, krajíce se v tom jen tak obrátily a šup s nimi do rozpálené pánve. A na čem se smažilo? V Čechách na rozpáleném sádle, na Moravě i na másle a kdo neměl ani jedno, musel si vystačit s olejem. Tento způsob, jak zachránit ztvrdlý chléb je starý celá staletí.

Chudí rytíři

Jeho jméno k nám doputovalo z němčiny a výrazu Arme Ritter. Rytíři proto, protože se krajíc chleba nebo jiné starší pečivo (rohlík, houska, veka, bageta, vánočka, mazanec) „obléká do kabátku“ z vajec a strouhanky jako do brnění. A chudí, protože uvnitř toho brnění není nic než včerejší pečivo. Tento recept je starý skoro 2000 let. Už ve 4. století se v latinských textech objevuje návod, jak namočit tvrdý chléb do vajec a osmažit na oleji. Francouzi tomu dodnes říkají ztracený chléb. V Československu se z toho stala malá slavnost. Krajíce se nakrájely na stejné plátky a dva a dva se slepily k sobě švestkovými povidly, pak se rychle omočily v mléce, obalily ve vejcích a nakonec ve strouhance. A daly se smažit. Na pánvi se to celé nadouvalo a zlátlo. Povidla uvnitř se rozehřála a voněla na celý byt. Posypání moučkovým cukrem nesmělo chybět. Kdo chtěl, mohl přidat skořici. Náplň se lišila. Krom švestkových povidel se dávala i meruňková (jižní Morava). Někdo si vystačil i s obyčejným jablkem nebo s trochou cukru.

Chlebový řízek

Nebo také „falešný řízek“. Protože nebyl z masa. V 70. a 80. letech se běžně prodával v bufetech a mléčných barech. Stál pár korun a lidé si ho bez okolků kupovali na svačinu. Ale v domácích podmínkách to bylo něco jiného. Místo masa se obalil krajíc chleba. Nejprve se potřel rozšlehaným vejcem se solí, pepřem a špetkou muškátového oříšku. Někdy se přidala i hořčice, kolečko salámu nebo plátek sýra navrch, aby tam nebyl jen ten chleba. A pak přišla ta kamufláž s trojobalem. Přiznám se, že toto si já nepamatuji, že bychom doma dělali. Prostě maso bylo maso a chleba byl chleba. Tohle bych brala jako zradu. A myslím si, že toto je snad fata morgána z přehlídky socialistických jídel. Nebo kdo toto zná a dělalo se u nich doma?

Lepenice

Valašsko. Kraj, kde zimy bývaly dlouhé a spižírna skromná. Právě tam se zrodilo jídlo, které vystihuje celou tuto kuchyni „z ničeho“. Dvě suroviny, které měl ve sklepě každý – brambory a kysané zelí a vydržely až do jara. Zelí se doma šlapalo na podzim do kameninového hrnce a brambory ležely v bedně hned vedle. Princip byl prostý. Uvařené brambory se rozšťouchaly a smíchaly s kysaným zelím, osolily, opepřily a nandaly na hluboký talíř, navrch se nalila lžíce horkého sádla se škvarky. Někdo přidával ještě osmaženou cibulku. To byla dobrota! A vydatná. Plná zdraví. Část zelí se nechávala úplně syrová, aby si pokrm zachoval svůj říz, onu kyselou chuť. Protože uvařené zelí zesládne a ztratí svůj charakter. Voněla po sádle a cibulce. Chutnala kysele i sladce zároveň. Pastevci a dřevorubci na Valašsku ji jedli hlavně v zimě, kdy kysané zelí bylo jedním z mála zdrojů vitamínů, ale tehdy tomu tak neříkali. Prostě se vědělo, že po zelí se nestůně. Toto jídlo si našlo cestu po celém Československu, ale pod různými jmény. V jižních Čechách mu dodnes říkají kočičák. Na Moravě je to stále lepenice. Na Slovensku se dělalo něco hodně podobného jen se v tom objevovala i slanina.

Nudle s mákem

Těstoviny, rozpuštěné máslo, mletý mák promíchaný s moučkovým cukrem. Na Moravě se mák pěstoval v každé druhé zahradě. Česká pole patří dodnes k největším producentům a vývozcům potravinářského máku na světě. Sklizňová plocha se v posledních letech pohybuje kolem 38 000 hektarů. V roce 2025 byla sklizeň zhruba 31 246 tun makových semen. Mák je naše národní bohatství.

Krupicová kaše

Talíř, uprostřed žlutý ostrůvek rozpuštěného másla, kolem tmavá vrstva kakaa a pod ní teplá krupicová kaše. Krupice byla jedna z nejlevnějších surovin v obchodě. Hrubě mletá pšenice, která vydržela v plátěném sáčku celé měsíce a dala se uvařit v mléce za deset minut. Dostávaly ji nejmenší děti jako první pevnou stravu. Vařila se nemocným. Večer, když už nebylo nic jiného. Buď se jedla samotná, nebo něčím posypaná. Kakao se sypalo opatrně, protože bylo drahé. A když v roce 1979 přišlo Granko staly se s krupicovou kaší nerozlučnou dvojkou. A jejich spojení trvá dodnes. Krupicová kaše se sypala i skořicí s cukrem, polévala rozpuštěným máslem, mně ji maminka sypala nastrouhanou čokoládou.

Smažák

Nejoblíbenější z oblíbených. Kdo by to řekl. Z domácí nouze se dostal na jídelní lístky restaurací po celé republice. Pohlreich mu nemůže přijít na jméno a nejraději by ho nadobro smetl z povrchu gastronomického. Ale ať chce nebo ne, stal se z něj národní poklad. Plátek sýra v trojobalu, který nahradil řízek. Jeho stopy vedou do severní Itálie a do Vídně, kde koncem 19. století sloužil osmažený plátek sýra chudším lidem jako náhražka masa. Ale u nás už za první republiky to byla lahůdka. Smažený sýr se podával v pražském Grand Hotelu Šroubek. Ale pak přišla změna. Drahý ementál vystřídal obyčejný polotučný eidam a z panského jídla se rázem stalo jídlo pro každého. Historik stravování Martin Franz to vysvětlil: sýr byla dotovaná surovina a jako materiál mnohem levnější než vepřové. Smažák se tak v 70. letech rozšířil po závodních jídelnách a bufetech. A protože vše mělo svoji normu, musel mít stejnou gramáž i stejný trojobal. Všude. Doma to byla malá slavnost. Z obchodu se přinesl kus eidamu, nakrájel na silné plátky a pak přišel trojobal mouka-vejce-strouhanka a rozpálená pánev. Babičky měly fígl na to, aby sýr při smažení nevytekl. Plátky sýra před smažením na chvíli uložily do mrazáku. K sýru se servírovaly vařené brambory s máslem a domácí tatarkou. A pak už si jen užít okamžik, kdy jste rozřízli ten zlatý bochánek a sýr se táhl přes půl talíře.

Pampuch

Dělal se ze zbytků z trojobalu. Když po obalování čehokoli zůstal zbytek vajec, mouky a strouhanky. Vše se smíchalo, osolilo, opepřilo, pomačkalo a udělal se z toho malý bochánek. Smažil se na oleji, který tam zůstal po předchozím smažení řízků. Pak byl v míse spolu s nimi. To dělával táta. A já vždy chtěla kousek. Chutnalo to zajímavě. Byla to taková bonusová záležitost. Jen já tomu říkala jednoduše placička. A když si ji chci dnes udělat záměrně, není to ono. Protože různě přisypávám. Z těch zbytků, které opravdu zbyly, a hlavně od táty to chutnalo jinak a mnohem lépe.

Když zbydou rohlíky

Co si budeme, druhý den už nechutnají tak jako čerstvé. Ale když se zapečou se šunkou a sýrem, je to hned jiná!

Foto: Tereza Pšeničková

Zapečené rohlíky: nakrájet na kolečka a poskládat do máslem vymazaného pekáčku, na ně nalít směs z vajíček a mléka, na to dát nakrájenou šunku, sýr (nastrouhaný nebo na plátky) a zapéct.

A jaké jsou vaše zkušenosti a vzpomínky?

Měli jste doma nějaké vlastní nouzové recepty?

Co vám maminka připravovala, když nebylo maso?

Co se u vás dělalo se zbytky od oběda?

Existuje jídlo, které jste jako děti milovaly, ale dnes už ho nikde nenajdete?

Zdroje:

https://www.youtube.com/watch?v=OJbUUsepxM4

https://www.youtube.com/watch?v=wrbJoYdEhAk

https://www.toprecepty.cz/recept/80732-smazenka-podle-csn/

https://fresh.iprima.cz/magazin/novinky/ruske-vejce-a-jeho-ceska-historie-udajne-se-zrodilo-z-odpadku

https://ceskymodrymak.cz/cs/mak/obecne-informace

https://www.letemgastrosvetem.cz/2017/12/13/pampuch-falesny-rizek/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz