Článek
Já jsem nikdy nebyla na sladká jídla. Tedy ani krupicová kaše nepatřila k mým nejoblíbenějším. Nejraději jsem měla knedlo-zelo-vepřo. Ještě lepší bylo, když se na další den vše smíchalo. Anebo špagety s oranžovou omáčkou. Kečup či protlak, nevím, z čeho přesně ji maminka dělala, ale chutnaly mi moc. A pak různé omáčky, guláše, speciální místo v mých chutích měly buřty s octem a cibulí. Takže namísto sladkého jsem milovala takováto kyselá jídla. Čalamády, nakládané cibulky nebo houby. To bylo moje!
Krupicou kaši jsem jedla jen sporadicky. Ale když už byla, snědla jsem ji a i mi chutnala, ale nesmělo jí být moc. Maminka mi na ni strouhala čokoládu, drobné vlnky, kterými byla pokryta, jen bílý okraj kolem dokola sváděl k tomu, abych začala odebírat nejprve z něj a po chvíli tak utvořila čoko kolo. Teprve pak jsem z něj ukrajovala a někdy i zamíchala.
Moje chuť na kaši
To jsem tak jednou na chalupě dostala ukrutnou chuť na krupkaš. Maminka nelenila a ihned svému vymodlenému robátku šla kaši připravit. Já se těšila, jak se jen malá holka dokáže těšit na laskominu od své maminky. Přinesla mi ji ven na stoleček s dřevěnými prkýnky u domečku pod střechou. Voněla. Čokoládové vlnky se skvěly a mírně rozpouštěly. Já začala s chutí ujídat. Jenže v tu chvíli si ke mně přisedl děda. Nesl si talířek a na něm dva krajíčky měkkého nadýchaného chleba namazané máslem a na nich nakrájené plátky hermelínu posypané práškovou červenou paprikou. A začal si pochutnávat. Já koukala. Na chleby, na dědu, na moji kaši, chvíli jsem to takhle střídala…a kaše s láskou dělaná vzala za své. Už jsem ji nechtěla, protože jsem dostala neskutečnou chuť na ten chleba s hermelínem. Vedle něj se kaše stala opět tím obyčejným nudným sladkým jídlem, které nestojí ani za pohled.
Bylo mi vyhověno. Ale musela jsem se vykoupit. Napsat, že už nikdy nebudu chtít krupicovou kaši. Sepsat osudovou smlouvu. Pro hermelín! To bylo rozhodování. Kaši jsem ještě někdy dostat chtěla, ale ten hermelín prostě mít musela! A tak jsem podepsala.
Po chvíli dostala chleba s hermelínem, na kterém jsem si pochutnala jako nikdy. Smlouva byla uložena do staré skříně a nedobytně uzamčena. Krupicovou kaši jsem snad opravdu už nikdy v dětském věku nedostala. Jediné, co mi zbylo prohlížet si knížku Vařila myšička kašičku a dělat si chutě.
Na krupicovou kaši jsem dostala chuť vždy, když jsem si prohlížela tuto knížku.
Míchat, či ukrajovat?
To je dilema. Nemyslete si. Je nás na světě ukrajovačů a míchačů. Ale který krupicový tábor převažuje, nelze přesně říci. Oboje má však svá pravidla a daný postup.
Ukrajovat je třeba téměř obřadně s maximálním soustředěním a veškerou opatrností, aby nebyla ukrojena i zdobná přísada. Jedna jediná vlnka čokolády či kapka másla už je špatně. Pouze a jen čistou kaši. Teprve pak se může nabírat zprostředka s kakaem či čokoládou, máslem, cukrem, ovocem nebo ořechy. A nabírat zásadně po vzoru šnečí ulity.
Míchat nelze těsně po nandání, poněvadž by se ony doplňující ingredience rozpustily a výsledná chuť by byla jen kaše. Je třeba vyčkat správné teploty, kdy prstíkem malíčkem lze shledat, že „teď už by to šlo“. Teprve poté zamíchat po směru hodinových ručiček, nikdy jinak. Vše se pak krásně spojí a vznikne jedinečný vyvážený chuťový zážitek.
Zakončeno v obou případech důkladným vylízáním talíře.
Krupicová přikázání
Pro ukrajovače:
Nezamícháš!
Nevložíš lžíci do středu jejího, dokud neodebereš okraje bílého.
Neporušíš nabírání postup ulity šneka.
Pro míchače:
Nezamícháš, dokud teplota všech surovin přijatelná není.
Nepojíš, pokud doplňující ingredience promíchány rovnoměrně nejsou.
Vyškrábeš lžící kaši veškerou a nazmar ani ždibek nenecháš.
Trocha historie
Příprava a konzumace krupicové kaše prošla nesporným vývojem. Jak byla kdysi nedoceněná, některými nenáviděná, používaná jako munice, je dnes povýšena o několik levelů výš a čas od času na ni dostane chuť skoro každý. Různých rad, receptů a postupů její přípravy, aby byla tou nejjemnější, nejhebčí a nadýchanou najdete nespočet. A co teprve ty kombinace s čím ji jíst, ozdobit, vyšperkovat k dokonalosti. Kulinářský zážitek oku lahodíc, v puse nebe vytvářejíc a v břiše pokojíček dělán. Třeba moderátor Honza Musil dává do kaše těsně před odstávkou z plotny žloutek a tím ji zjemní a pěkně obarví. Zdobí pak hořkým kakaem, špetkou chilli, cukrem a máslem.
A jak ji máte rádi a jíte vy?
Zdroj:
kniha: Vařila myšička kašičku, napsal: Stanislav Havelka, nakreslil: Jaroslav Vildt, 1980
