Článek
To jsem zas jednou vyjela do Prahy. Ale tentokrát s konkrétní představou, co koupit. Nebylo však vše na jednom místě. Jedno centrum a pak přesun do druhého. Nakupovala jsem a nakupovala, mimo jiné i zimní boty pro staršího synka. Vše platila kartou. A stalo se, že u posledního nákupu mi byla karta zamítnuta. Já sice věděla „kolik uhodilo“. Ale byla jsem i tak v klidu.
Druhý pokus mi to jen potvrdil. Přešvihla jsem limit, což se mi někdy, ale většinou jen v předvánočním období, stane. Tu trochu trapného okamžiku, kdy jsem musela košík zanechat u pokladny s tím, že si doběhnu vybrat, přežiju. Však výběr z bankomatu to jistí. Ale ouha! Bankomat, že mi nic nedá! Myslela jsem, že vybrat si mohu i nad limit. Ale ne. Nakonec se smiloval a dal mi aspoň dvě stovky. Jenže nákup byl přes tři tisíce a já měla hotovost kolem dvou tisíc. Co teď. Dát se na ústup? Prostě zdrhnout? Né!
Když tam paní pokladní a lidi čekají a už je to namarkovaný. Přijdu, omluvím se, že prostě nemám. Ale jak jsem se postupně přibližovala k místu nedokončeného nákupu, nikde jsem svůj košík neviděla. Tak, že by věci stornovali a k tomu střelhbitě uložili na původní místa, kde si je zakoupí někdo, kdo nemá problém se dopočítat? Šla jsem tedy zpět a minula informační koutek, kde jsou i samoobslužné pokladny. A tu vidím košík s věcmi. Tak jsem si řekla, že vezmu jen to, co potřebuji. Paní u informací a asistentka samooblužných pokladen v jedné osobě mě navedla s tím, že ať si tedy namarkuji a zbytek jí tam nechám.
Samoobslužnou pokladnu jsem již párkrát využila, ale zas tak zvyklá na ni nejsem. Cítím mírný nekomfort, že se může každou chvíli něco přihodit. Tu to chce potvrdit věk, u něčeho se nepozdává gramáž, něco sejmu víckrát atd. Ale to největší úskalí: vyhledávat ovoce, zeleninu, pečivo. Měla jsem například tři druhy jablek. Na zkoušku. Děti je mají rády, ale sehnat opravdu lahodná, to je, obzvlášť v zimě, doslova oříšek. Většinou zkouším, zda trochu voní. Hlavně nenápadně. Aby mě moc lidí nevidělo, jak k nim čuchám. Proto tedy tři druhy, nemohla jsem si vybrat. Navenek vypadala všechna hezky. Ale zrovna ta nejlevnější jsem nebrala, protože byla moc malá.
Začala jsem tedy s markováním a hlídala, jestli na to budu mít. Jenže v závěru se mi ještě něco odečetlo, protože jsem měla zákaznickou kartu. První šly na řadu vlhčené ubrousky. Ty jsem potřebovala, přesně tuto značku. Odložila vlevo směr východ, jenže to bylo špatně. I když by to bylo logické. Ale ne. Vpravo byla ta správná strana. Jeden dětský časopis prošel, ale druhý se samoobslužce nepozdával a hned mě upozornila, že je to nějaké podezřelé, že dávám nejspíš dva pod sebou a zkouším na ni fintu, že načtu jen jeden. Ale byl to časopis Dráček ve fólii a jako bonus měl rodinný plánovací kalendář. Tedy asistentka vypomohla a řekla, ať ho nechám ležet u místa, kde se skenuje.
Slíbené dětské bonbony už šly jako po másle. Jablka jsem hledala nejprve dle kódu, nenalezeno. Zkusila jsem tedy napsat název, co byl na nálepce, a to vyšlo. A takto to udělala i s ostatními a to také slavilo úspěch. To musím říct, že je změna k lepšímu. Dříve se hledalo jen v sekci ovoce a pak „Hledej, šmudlo!, který je to to správný jabko.“ Takže ovoce vyřízené. Pak už jak suverén odpípala sušenky a dvě perníkové chaloupky v krabici. Po tomhle úspěchu jsem si řekla, že radši zaplatím a zkusím vsunout bankovky.
Podařilo se. A drobné nazpátek mi pokladna taky nasypala, jak ten oslíček z pohádky. Fajn. Pár bankovek i drobných ještě mám. Udělám druhou rozhodovací čistku, co „musím nutně mít“. Tak další šel pekáč a načatá voda, tak tu jsem přece musela zaplatit, i kdyby na chleba nebylo. Pak tužky a skoro s ostychem pípla vánoční stužku a čokoládovou kolekci Kaštany, Milena a Kofila. Ta, pravda, tak nutná nebyla, ale mám ji ráda a trochu si obalit nervy je třeba. Do Vánoc nejspíš nevydrží a budu muset sehnat další.
S napětím, jak to dopadne jsem pípla dvě malá Minecraft Lega, shledala, že to už nepůjde a jedno vystornovala. Jenže to mi jen tak neprošlo. Co kdybych chtěla vystornovat a pak si ho vzít. Po pár vteřinách ale u mě byla zase jiná asistentka, tak jsem ji požádala o vystornování obou krabiček Lega. Ptala se proč a já, že už bych na to neměla a ona, že když mám zákaznickou kartu, tak se mi něco odečte. Ale já už se bála. Nevěděla jsem, kolik to ve finále bude.
Tak ukončeno. Lega si asistentka nenávratně odnesla a já zaplatila podruhé. Bankovky a teď jsem musela dát i mince. Ale kam. Naštěstí místo, kam se měly dát, blikalo. Podařilo se. Tentokrát mi vrátila celou jednu korunu a já přemítala, jestli mám zkusit štěstí do třetice. Ten dětský overal na spaní byl poslední v té správné velikosti, jenže stál víc, než jsem měla hotovost. Ale přece je tam ta sleva, tak to třeba vyjde. Kdyžtak přijde ještě jednou asistentka a dá to do pořádku. A vyšlo to! Jen tak tak! A zbylo mi i pár drobných.
Zaplatila. Vyjel lístek, už třetí a já opět naskládala do tašky. To, co jsem musela nakonec nechat tedy bylo 2 x Lego (stejně ho nesnáším, tedy Minecraft, ale dětem se líbí), Hot Wheels automyčku, penál, který jsem vzala do zásoby a LED světýlka na stromeček. Máme na půdě asi čtvery, ale chtěla jsem pro jistotu, kdyby nefungovala, a měla pěkný tvar těch bambulek na konci. Tak nevadí. Do Vánoc času dost. Dala jsem tedy na vědomí, že tyto věci tu nechávám, omluvila se za komplikace a v domnění, že už se nemůže nic stát doslova vyrazila přes zábranu, která nepovolila, jak jsem byla zvyklá, ale i tak se přes ni dostala a v tom poplach…
Aha…lístek od nákupu jsem měla nejdřív naskenovat. Jenže já měla tři. Ale už jsem byla za zábranou, položila tedy odevzdaně tašky a čekala, až si pro mě přijdou. Ale nikdo nikde. Tak asi dobrý. Šla jsem si srovnat věci na lavičku poblíž místa činu, jestli mě přecejen někdo nepřijde prošacovat a pak se odebrala k východu. Cestou jsem míjela stánek s balicí službou a zakoupila ještě mikulášské tašky. Na ty mi ještě zbylo. Pěkně keš. A tu desetikorunu ve vozíku, co zůstal zaparkovaný s věcmi na informacích beru jako daň za blbost.
