Článek
V některých rodinách, když měla přijít návštěva se vytahoval sváteční porcelán, chystalo to nejlepší pohoštění a ke kávě se krom vybraných zákusků podávalo ještě něco: kostkový cukr bridž.
Byl to cukr vzácný. Nebo alespoň takto se na něj nahlíželo. Že je jen pro sváteční chvíle. Pro návštěvu. Cukr ve tvaru karetních symbolů: srdce, piky, káry a kříže. V klasické bílé, ale i v barevné variantě, což ho dělalo ještě více mimořádným. Kávu si tak bylo možné osladit třeba růžovým srdíčkem nebo modrými kárami. To z něj dělalo vyložený poklad a lákadlo pro děti. Vypadal jako bonboniéra, jen si vybrat.
Jak vznikl kostkový cukr?
Kostkový cukr vynalezl Jakub Kryštof Rad, ředitel dačické rafinérie. Až do poloviny 19. století se cukr dodával ve formě tvrdých až 1,5 metru vysokých homolí, které byly velmi nepraktické, špatně se balily a manipulací poškozovaly. Kdo tedy potřeboval cukr, neobešel se bez kladiva, kleští nebo páčidla.
Když se jednoho srpnového dne roku 1841 chystala jeho manželka Juliana Radová odštípnout kousek cukrové homole dost nepříjemně si u toho poranila prst. A tak vyzvala svého muže, mimo jiné nadšeného vynálezce, aby vymyslel něco jednoduššího.
Tak se v roce 1841 zrodil jeho vynález v podobě lisu na kostky cukru a o tři měsíce později věnoval své paní bedničku s 350 úhledně seřazenými, bílými a růžovými kostkami cukru. Vytlačil je na vlastnoručně vyrobeném lisu tak, že cukrovou moučku nasypal na mosaznou desku se 400 otvory ve tvaru čtverce, lisem stlačila a kostky cukru se vytlačily na dřevěnou desku. Kostky cukru pak nechal 12 hodin schnout v sušárně.
Koncem roku 1842 požádal Dvorskou komoru ve Vídni o udělení pětiletého privilegia k výrobě kostkového cukru ve své dačické rafinerii. C. k. patent obdržel 23. ledna 1843. Téhož roku se kostky cukru poprvé objevily na trhu jako Čajový cukr zvaný Thee-Zucker. Z Dačic se dodával také do Vídně pod názvem Wiener Würfelzucker. Putoval i na západní Moravu, do východních Čech i pohraničí s Rakouskem.
Rostoucí poptávka si vyžádala nové sklady v Brně, Pešti, Vídni i Lvově. Radův patent zakoupilo následně také Sasko, Bavorsko, Prusko, Švýcarsko a Anglie, později se k nim přidal i cukrovar ve Zbraslavi u Prahy. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes.
Žulový památník první kostky cukru na světě v Dačicích.
Cukr bridž jako specialita socialismu
Za socialismu kostkový cukr patřil k nutné výbavě každé domácnosti. Nebyl ovšem vždy k sehnání, avšak domácnosti dbaly na to, aby měly vždy kostky cukru v zásobě.
Přesná historie cukru ve tvaru karetních symbolů se úplně nedochovala. Kdo byl tím, kdo vymyslel ony tvary a napadlo ho cukr obarvit, není známo.
Tyto sladké drahocennosti ležely v pevné papírové krabičce schované kdesi ve spíži, to věděla jen maminka. A když přišla návštěva, ať už ohlášená nebo neohlášená, po tom, co jí připravila kávu, zamířila do spíže odkud vytáhla onu krabičku a opatrně přenesla několik barevných cukrových kousků do cukřenky, kterou poté položila hostům na stůl.
Děti se mohly jen dívat, jak barevný cukr mizí v šálku a postupně se rozpouští v horké kávě nebo čaji. Zas o jeden méně. „A co pro nás?“ jistě si mnoho dětí pomyslelo. Proč jen pro hosty? Proč jen, když přijde nějaká návštěva? Možná jste to zažili. Ten pocit zmatení a pochyb. Proč něco výjimečného je pro jiné, cizí. My si to snad nezasloužíme? A čím si to zasloužili oni? Jen proto, že nás přišli navštívit?
To se asi honilo hlavou mnoha dětem. Některé pozorovaly, kam maminka barevný cukr schovává a tajně na něj chodily. Protože, jak víme, zakázané ovoce nejlépe chutná. A ještě když to bylo sladké, krásně to vypadalo a mělo to ten punc luxusu. Neodolatelná kombinace!
Já si tedy na tento cukr z dětství nepamatuji. Ale pamatuji si jiný. Byl také barevný, ale sypký. Krystalový cukr v menších plastových dózách s bílým nebo hnědým poklopem – růžový, žlutý, zelený a modrý. Býval ve špajzu, ale nepoužíval se. Nebo nevím, ale zdálo se mi, že vůbec neubývá. Prostě tam byl. Šetřil se, i když nevím na co. Pro mě to byla jakási vzácnost, něco, co se nepoužívá běžně. Ale pro návštěvy nebyl.
Barevný cukr, který býval schovaný ve spíži.
Co to způsobilo?
Některým dětem to tak mohlo vyslat zprávu, že:
Ostatní jsou důležitější než já. Že potřeby druhých mají přednost. V dospělosti pak sebe staví až na poslední místo a snaží se každému vyhovět.
Nezasloužím si to nejlepší. Pro mě stačí to obyčejné.
Musím být skromná/ý a nenáročná/ý. Pak mě budou mít všichni raději.
Hlavně ať celá rodina vypadáme před ostatními dobře. Na jejich názoru na nás záleží víc než na tom, jak se skutečně cítím.
Radost z něčeho dobrého si musím nejprve zasloužit. Není to samozřejmost, ale výsada, odměna. Musí se počkat až na zvláštní příležitost, která třeba nakonec nikdy nepřijde.
Proč takové jednání?
Nejspíš se chtěli ukázat, jak se mají dobře, že si mohou dovolit dražší potraviny. Nebo že jsou štědří a pohostinní, což by směrem k návštěvě být mělo. Ale mělo by to být oboustranné.
Možná to byl takový společenský trend. Nepsaná dohoda, která však platila zase obráceně. Když ti, kteří hostili barevným cukrem a dalšími ‚lepšími‘ věcmi zas na návštěvě u nich dostali to nejlepší. Nebo ne? Logická rovnice. Takže si to takhle hezky vzájemně vyměnili a bylo.
Považovat něco za vzácnost, která se musí uchovat pro zvláštní příležitost já osobně nevidím jako něco závadného. Člověk se tak naučí vážit si věcí, na něco se těšit, neomrzí se mu, nezevšední a dokáže se stále radovat ze života, z každé maličkosti, protože některé věci chutnají nejlépe právě tehdy, když jsou vzácné, schované a zakázané.
A jak to máte vy? A nejde jen o ten barevný cukr…
Zdroje:
https://www.goethe.de/ins/cz/cs/kul/mag/21258825.html
