Článek
Pamatuji na své zážitky s povinným plaváním, které mi, jako mnoha dalším, na hodně let způsobily blok jít v pohodě do bazénu bez toho, aniž by se mi vkrádal pocit nejistoty. Ten pramenil hlavně z toho zápachu, který mi připomínal všechny ty pocity, strach a bezmoc.
Přitom jsem měla vodu ráda. Vana plná vody s obří pěnou, na rybník s nafukovacím bílým oválným člunem, který upouštěl, ale byl u mě táta, a máma taky vše sledovala ze zálohy a kdyby něco, je tam!
Ale ve školce a později škole, kdy to bylo povinné, to bylo jiné. Nikdo se neptal, jestli se bojíš, nevíš, co tě čeká. Hlavně splnit osnovy a podat předepsaný výkon. Prostě musíš! Žádné cavyky, váhání, rychle převléknout a alou k bazénu! A když dítě neplavalo, ale topilo se, tak přece trochu se nalokat vody nemůže uškodit, aspoň tě to zocelí a jak by se řeklo dnes, nebude z tebe vločka!
Plavání ve školce
Začalo to už v mateřské školce, kam jsem chodila v letech 1986-89. Přišel čas plavání. Já jsem nějak usoudila, že to pro mě nebude, a tak jsem se schovala do jiné třídy, když se mělo jít na plavání. Do dneška si pamatuji, jak jsem na prahu dveří oddělující třídu a šatnu pozorovala, jak moje třída odchází, jen jim zamávat. A pocit, jak jsem na to vyzrála. Avšak soudružka učitelka si mě pak v šatně vzala mezi kolena, kdy ona seděla, já stála a důrazně mi domluvila, že takhle tedy ne a že příště na plavání půjdu. Tedy už to, že to nevyšlo a že se nevyhnu něčemu, co už z principu, že se musí, bude spíše nepříjemné, cesta do neznáma, zasadilo prvního červíčka pochybností.
Chodili jsme plavat na „Bohemku“. Tehdy to byla budova pod správnou TJ Bohemians ČKD Praha a od roku 1991 je to TJ Sokol Praha – Královské Vinohrady. Nejdříve do menšího bazénku. Nyní tzv. Brouzdaliště. Ale pro školkové dítě to byla velká neznámá, nemožnost volby, muset absolvovat něco, co dosud nezažilo, kolektivně a s ne zrovna empatickou osobou. Plavčice s dřevěnou tyčí a udáváním pokynů. Žádné crcání. Pamatuji si, že jsme byly nahé a jak jsme stály v zástupu, tak jsme se na sebe lepily a vzájemně se ozývalo: „Nedotýkejte se mně těma zadkama!“ Kluci byli v jiném zástupu.
Nevím, jestli mě plavčice strčila, nebo jsem uklouzla, ale najednou jsem zmizela „v hlubinách“ a klesala ke dnu, slyšela jsem bubliny a proudění vody a cítila beznaděj a paniku, že se z této situace nedokážu dostat, byl to jen okamžik, ale pro mě celá věčnost, ale v tu chvíli jsem cítila u sebe tu obávanou tyč, instinkt nezklamal, bleskurychle jsem se jí chytla a plavčice mě vytáhla. Takže na pomoc těm, kteří skončili pod vodou fakt byla, ale když ji instruktorka držela, působilo to vždy tak autoritativně a spíše to budovalo nedobrovolný respekt.
Na plavání mi vypadl první zub. Musela jsem ho dát na dřevěný pult. V tu chvíli to byl pro mě poklad největší, středobod všeho. Takže jsem si ho po chvíli vzala a plavčice, když přišla k pultu hned: „Kde je ten zub?“ „Já jsem si ho vzala,“ pípla jsem. Tak jsem ho musela vrátit zpátky a doufat, že se nevypaří až si pro něj pak půjdu. V šatně při převlékaní jsem ho držela jako trofej. Tak aspoň něco, co mi na chvíli zaměstnalo pozornost a já neřešila vodu, pokyny, dřevěnou tyč a bubliny.
Nějak se mi ale na jedné lekci podařilo vyniknout. To když jsem plavala, ale měla ten korkový pás, plavčice usoudila, že je to úžasný, asi jak dělám ta tempa, tak dokonce zavolala učitelku, aby se na mě šla podívat. A na konci jsem od plavčice dostala kulaté plastové Z, které mám schované dodnes. Ten den jsem byla na sebe pyšná.
Plavání na základní škole
Na základní škole jsme chodili na to samé místo, ale už do většího bazénu. A ten tedy byl! A samozřejmě všudypřítomný smrad chloru tomu dodával onu silnou atmosféru a umocňoval strach. Strach z neúspěchu, posměchu a nehody v podobě chvilkového tonutí. Samozřejmě, že by nás plavčice nenechaly utopit. Ale dítě to takto nevnímalo. Ta určitá obava z nucení do osobního diskomfortu a naprostá nepřipravenost překonávat překážky udělalo své.
Při první lekci jsme šli na kraj bazénu do zástupu a plavčice brala jednoho po druhém a ponořila mu hlavu pod vodu. Jen na okamžik a poté mohl pokračovat na konec bazénu a sednout si. Jak jsem záviděla a asi nejenom já tomu prvnímu, který to měl za sebou a už mohl jen v klidu sedět.
Také jsem nosili ony nefunkční gumové čepice, které před mokrými vlasy stejně neuchránily. Byly tam sušicí stroje na vlasy v podobě tmavého kvádru s hadicí jak od starého luxu Eta. Musela se do něj hodit 1 Kčs, aby začal hučet a foukat horký vzduch. Trvalo to celou věčnost a většinou jsem stejně šla s mokrým culíkem pod čepicí. Po plavání jsem vždy cítila neskonalou úlevu, že to mám za sebou. Žaludek se uklidnil a srdeční tep se také vrátil do normálu.
Nějak jsem to přežila. Splnila požadovaný výkon uplavat dané metry a dostala mokré vysvědčení s obrázkem rybky. Na delfína jsem nedosáhla ani ve snu.
Následky
Od té doby jsem se bála hloubek. Cítila nejistotu, když jsem viděla bazén a jeho hladinu. Stupínky. Když jsme se s tátou chodili koupat na Slávii v Praze, musela jsem si dlouho zvykat, než jsem se v bazénu začala cítit dobře a užívat si to. Skákání do vody pro mě bylo naprosto nemyslitelné, hezky po schůdkách. A všude zase ten pach chloru, který byl cítit už v šatnách.
Ale na jeden den na Slávii nezapomenu. Povedlo se mi přeplavat bazén na délku dvakrát tam a zpět a ten samý den ještě na šířku pod vodou. Ve 13 letech. Táta byl pořád u mě. Když jsem přeplavala půlku pod vodou a viděla, že míjím onu dělicí čáru, která byla vidět na dně a plavala dál, věděla jsem, že to dokážu. Že doplavu až nakonec. A doplavala! S tátou, který byl celou dobu poblíž. Sama ze své vůle. Protože jsem chtěla. To by se mi v bazénu při povinném plavání nepodařilo. A proč? Protože jsme tam jako děti byly do všeho nuceny. Teď musíš tohle a podat určitý výkon. Splnit tento požadavek. I když si nejsi jistý, i když máš obavu, prostě musíš. Nikdo se neptá na tvé pocity, nikoho nezajímá tvá nejistota a důvody, proč ji máš. Ale to jsme zpátky v té temné minulosti, v níž někdejší instruktorky plavání braly děti jen jako kusy, se kterými musí absolvovat předepsané plavecké osnovy. Neosobně, bez empatie a vzájemné spolupráce.
Proč takový přístup?
A toto nás mělo zocelit? Takovýto přístup? Plavat se mnoho dětí stejně nenaučilo a někteří ani v dospělosti, protože mají doživotní trauma z vody. A že těch lidí je. Alespoň tři z každé třídy ve školce a škole takto dopadli, napříč celou republikou, a to je opravdu šílené!
Vážně nechápu, kde na to ty plavčice přišly, že budou takto k dětem přistupovat. Jestli jim to někdo vštípil na nějakém školení či si to samy vydedukovaly z nějaké příručky.
Naštěstí ta doba je pryč. Přístup se změnil. Protože ony staré struktury už neučí. Už se nechodí s dřevěnými tyčemi a děti se neodstrkují od kraje bazénu, nehází se do vody a nedrží se jim hlava pod vodou. Nenutí je do určitých úkonů, když se bojí. A je to tak správně.
A i bazény se čistí moderními přípravky, v nichž už nefiguruje pouze chlór, takže i ten pach, který byl tím hlavním spouštěčem špatných vzpomínek, alespoň u mě, zmizel.
Teď byl můj osmiletý syn na první lekci, tedy v tomto roce, chodí do nové plavecké školy a vyprávěl mi, že se bál lehnout si na vodu na záda a zachytit se nohama okraje bazénu. Obával se toho lehnutí si na hladinu, že se potopí, nebyl si jistý. A nikdo ho nenutil. Nemusel. Zato pak pobíhal z jednoho bazénu do druhého, a dokonce byl i ve vířivce, kterou tam mají.
Tak snad nikde se již podobný přístup nevede a vše je sluncem zalité – ne, samozřejmě, vše je o lidech, ale až takové, jako to bylo kdysi, to určitě není.
Zdroje:
vlastní zkušenosti
