Článek
Jeho příběh začíná roku 1888, kdy byl poprvé spatřen před škunerem Brindle, když se blížil k obávanému místu zvaném French Pass. K velkému překvapení posádky, která ho nejprve chtěla zabít, se delfín ujal vedení lodi, kdy s ní zůstal po dobu 24 hodin a bezpečně ji provedl náročnou vodní oblastí. Tehdy byl identifikován jako „velká bílá ryba“.
French Pass je velmi úzký a zrádný vodní úsek oddělující ostrov D'Urville od Jižního ostrova Nového Zélandu spojující záliv Tasman a rozsáhlou oblast zatopených údolí Marlborough Sounds ústících do Cookova průlivu. Místo, které si vyžádalo nejednu ztroskotanou loď. Jeho hlavní plavební kanál je široký pouze 100 m. Z velké části je tvořen skalnatými útvary a podmořskými útesy, které způsobují nejrychlejší přílivové proudy na Novém Zélandu dosahující rychlosti přes 15 km/h. Nebezpečná kombinace a noční můra všech námořníků.
A právě tehdy se objevil delfín, který začal doprovázet lodě a ukazovat správný směr. Pomáhal lodím zvládat silné mořské proudy a vyhnout se nebezpečným skaliskám.
Odtud také jeho přezdívka „Pelorus“, což je námořní navigační přístroj k měření směru. Ale může také odkazovat na Pelorus Sound, což je největší zatopené údolí v Marlborough Sounds. Jack je běžné lidové jméno, které námořníci často dávali zvířecím pomocníkům na palubě a maskotům.
Často čekal na lodě u vstupu do Pelorus Sound a poblíž Chetwode Islands odkud je začal doprovázet po dobu asi 20 minut na dráze 8 km do Admiralty Bay až k obávanému French Pass a totéž činil i s loděmi, které pluly z opačného konce, kdy se ujal jejich navigace na své trase zase zpět.
Jack plaval přímo před příděmi lodí v jejich vlnách. Navádění lodí se stalo jeho denním chlebem. Stal se jejich ochránce a pověrčiví námořníci ho vždy rádi viděli, někdy i zastavili a čekali až se objeví a teprve pak pokračovali v plavbě. Byl pro ně spolehlivým lodním navigátorem a jeho přítomnost dodávala posádce klid a jistotu. Bezpečně ‚řídil‘ téměř každou loď a během jeho „služby“ nedošlo v této oblasti k žádnému ztroskotání.
V průběhu let, jak jeho sláva rostla, se mnoho cestujících z celého světa plavilo po trase mezi Wellingtonem a Nelsonem, aby ho spatřili. Dokonce i známé osobnosti jako americký spisovatel Mark Twain a anglický autor Frank Thomas Bullen.
French Pass. Obávaná úzká vodní cesta mezi ostrovem D'Urville a Jižním ostrovem Nového Zélandu.
Co to bylo za delfína?
O oficiální identifikaci Peloruse Jacka se zasloužil meteorolog Daniel Cross Bates, který rovněž inicioval jeho úřední ochranu.
Nejprve se vůbec nevědělo, o jaký druh se jedná. Jeho hlava připomínala velrybu a hřbetní ploutev žraloka. Na základě fotografií byl později identifikován jako plískavice šedá (Grampus griseus) nebo také delfín šedý, který se v novozélandských vodách běžně nevyskytuje. V této oblasti byl výskyt delfínů šedých zaznamenán pouze ve dvanácti případech. Tento delfín žije ve skupinách v tropických a mírných vodách Atlantského, Indického a Tichého oceánu, proto je jeho výskyt na Novém Zélandu velmi neobvyklý.
Grampus griseus
Atentát na Jacka
V roce 1904 zřejmě opilý cestující na trajektové lodi SS Penguin na tohoto všemi milovaného delfína vystřelil. Jack přežil. Nezanevřel na lidi a dál pomáhal vést jejich lodě. S výjimkou této jediné. Když vplula do míst, kde Jack působil, neobjevil se. Tuto loď už nikdy nedoprovodil. Mnoho námořníků tak odmítalo podepisovat smlouvy o službě na této lodi. Báli se, že je prokletá. A o pět let později 12. 2. 1909 tato loď ztroskotala, když narazila na skalisko poblíž mysu Sinclair Head a skalního útvaru Thoms Rock u jihozápadního pobřeží Wellingtonu v Cookově průlivu. Potopení lodi způsobilo smrt 75 lidí. Jednalo se o nejhorší námořní katastrofu Nového Zélandu 20. století.
Ochrana jen na papíře
Po střelbě na Jacka byl navržen zákon na jeho ochranu. Dne 26. září 1904 bylo vydáno vládní nařízení, které zakazovalo ubližovat delfínům šedým v oblasti Cookova průlivu a jeho okolí. Předpokládá se, že šlo o vůbec prvního individuálního mořského živočicha, který byl chráněn zákonem. Toto vládní nařízení bylo vydáno na základě zákona o mořském rybolovu z roku 1894 a následného zákona o rybolovu z roku 1908. Sic v dobré víře, avšak toto ochranné opatření nebylo právně účinná, neboť ani jeden ze zmíněných zákonů se nevztahoval na mořské savce s výjimkou tuleňů.
Zmizení
Pelorus Jack byl naposledy viděn roku 1912 a jeho skutečný osud zůstává nejasný. Mnozí věřili, že jej zabili norští velrybáři, kteří koncem dubna zakotvili u vstupu do Pelorus Sound a nevěděli o zákoně, který ho měl chránit. Osobní zmínka v listu The Weekly Press z 9. října, kde korespondent potvrdil jeho čerstvé zahlédnutí však fámy o jeho úmrtí vyvrátila. Existuje i anonymní přiznání muže, který na smrtelné posteli řekl, že pomáhal svému otci zabít delfína, který uvízl na břehu po bouři a později si uvědomili, že šlo o Peloruse Jacka. Ačkoli neměli jinou možnost, tento čin ho pronásledoval po zbytek života. Naopak Charlie Moeller, strážce námořního majáku ve French Pass, který Jacka často vídával, tvrdil, že Jack byl vyplaven na pláž, kde jeho tělo postupně zetlelo. Dle George Webera, který žil na ostrově D'Urville mnoho let a pravděpodobně viděl delfína Jacka více než kdokoli jiný si myslí, že ho naposledy viděl v prosinci. Jako nejpravděpodobnější se jeví verze, že delfín, který byl starý nejméně 24 let, uhynul stářím.
Nezapomnělo se na něj
Na začátku 20. století se Pelorus Jack stal novozélandskou atrakcí. Psali o něm v populárních časopisech, novinách a turistických průvodcích. Například 24. prosince 1910 byl vyobrazen na titulní straně The London Illustrated News prostřednictvím malby od Cecila Kinga zachycující Peloruse Jacka, jak doprovází parník.
Stal se hrdinou několika knih, básní a písní. Jeho obraz byl reprodukován na pohlednicích s nápisem „Jediná ryba na světě chráněná právem parlamentu“, která byla použita v upomínkových produktech. Po řadu let se pod jeho jménem prodávaly čokoládové tyčinky ve tvaru rybiček. Delfínovi je věnován i stejnojmenný skotský tanec. Nejvíc se však jeho odkazu blíží novozélandská společnost Interislander, která provozuje meziostrovní trajektovou přepravu přes Cookův průliv mezi městy Wellington a Picton a od roku 1989 je na jejich lodních trajektech logo inspirované právě delfínem skákajícím přes vlny Pelorusem Jackem.
Jedna z lodí společnosti Interislander s logem Peloruse Jacka.
Záběry, jak Pelorus Jack doprovází loď se staly součástí filmového týdeníku Pictorial Parade z roku 1956 od organizace National Film Unit, který se promítal v kinech před hlavním filmem.
Na video, kde Pelorus Jack plave v příďové vlně parníku plujícího z Pelorus Sound do Nelsonu v roce 1912 se můžete podívat níže:
11. září v roce 2016 byl odhalen památník v podobě bronzová sochy v životní velikosti, která stojí na vyhlídce Collinet Point s výhledem na French Pass.
Legenda o Pelorusu Jackovi tak žije dál…
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Pelorus_Jack
https://teara.govt.nz/en/1966/pelorus-jack
https://www.flickr.com/photos/archivesnz/29574418450
https://www.ngataonga.org.nz/search-use-collection/search/27565/
https://www.justgothere.nz/post/pelorus-jack-the-new-zealand-dolphin
