Článek
Minulý týden jsem jela narychlo do Prahy pro pár věcí. Na poslední chvíli. Hlavní poslání mise bylo dovést piňatu na narozeniny. Ano. Další zvyk, který nepochází od nás, se prodral do našich životů a událostí, do nichž spadá i narozeninová oslava. Tedy splašit cosi z tvrdého materiálu obalené barevnými proužky z krepového papíru, co se posléze rozbije a vypadnou z toho sladkosti.
Ale to nebylo jediné. Potřebovala jsem sehnat i ty sladkosti. Možná ještě nějaký ten dárek a doufala opět i v pěkná jablka. Vlakem to mám do nákupního centra obsahující zmíněný obchodní řetězec půl hodiny a najdu tam zpravidla vše, co potřebuji. Obchod je pěkně uspořádaný, místa habaděj a zboží přehledně uložené v regálech a policích.
Nejdřív jsem tedy zamířila do obchodu, který toto centrum taktéž zastřešuje. Tam jsem byla hotová raz dva. Sehnala tu papírovou hrůzu v podobě dinosaura i další dva dárky. A otestovala tamější samoobslužnou pokladnu, jestli si budeme rozumět, protože zatím jediná, se kterou jsme „našly společnou řeč“ a naše spolupráce se dá hodnotit na výbornou, byla právě ta v supermarketu. Naše chvilkové setkání však dopadlo velmi dobře, a tedy vzájemné propojení živý člověk a technika byla pro obě strany úspěšná.
Zamířila jsem tedy do obchodu s potravinami. Vzala košík a projela turnikety, jež mají funkci víceméně mezní, a to bylo to poslední, co se nacházelo na svém místě. Rázem jsem se ocitla ve zmatku, chaosu a jen neochotně popojížděla dál. Přede mnou spousta lidí křižujíc sem tam a do toho pracovníci, co na různých místech naskladňovali zboží. Vše bylo jinak. Tam, kde byl dříve prostor nejen pro manévrování s košíkem, ale i pohodlný pohyb, se výběr zboží najednou zmenšil a transformoval do úzkých uliček, kde ještě každou chvíli projížděl čistící vůz. Regály se zvýšily a přesunuly jinam. A to z převážné části k pokladnám, ze kterých zbyly dvě s živou obsluhou a kde se tvořily fronty, takže nebylo možné projet a já musela zpět, a to jsem zas narazila buď na doplňovače zboží s paletou, anebo již zmíněného pracovníka ve voze. Regály tedy přesunuty a zboží úplně jinde. Hledala jsem konkrétní bonbony a když tedy našla úsek se sladkostmi, zdálo se mi, že se jejich sortiment poněkud zúžil. Ty, co jsem chtěla, jsem nenašla. Pak jsem hledala křupky a poohlížela se i po ovoci a zelenině. Všechno jinde, jinak a dřívější komfortní manévrování vozíkem v dobře uspořádaném prostoru tatam. Hledala a hledala, bloudila a nepomohla by mi v tu chvíli ani Ariadnina nit.
Řekla jsem si, že to nechám chvíli odležet a pojedu do druhého patra, abych se zkoncentrovala a zregenerovala své pátrací schopnosti. Vyjedu nahoru a tam nemlich to samé. Vše přestavěné, ale prostoru přece jen více. I když na jistém místě až zbytečně moc, dle mě. Kojenecké zboží končí tam, kde začíná oblečení pro dospělé. Hračky a drogerie také jinde, a ještě k tomu jsou regály otočené na jinou stranu. Celkově to uspořádání zboží je až nelogicky poskládané. Dříve byla dětská kosmetika a drogerie pro miminka u sebe a hned vedle dětská výživa, mléka a na to vše navazovalo kojenecké oblečení a hračky. Teď je to vše kdovíkde. Papírnictví, co bylo v dolním patře včetně narozeninových propriet u sebe, je teď tady nahoře, ale psací potřeby, lepidla, nůžky jsou u hraček a věci k oslavám tam, kde byly vlhčené ubrousky.
Druhý pokus
I když jsem se neuklidnila, naopak, zdejší stav mi přidal ještě na větší rozladěnosti, jela dolů, projela znovu úzké uličky, ještě jednou se pokusila najít ony bonbóny, narazila opět na doplňovače a jen tak tak vymanévrovala srážku s čistícím vozem. Sice nemám vše, co jsem původně chtěla, ale i tak zamířila k samoobslužným pokladnám, na něž je také fronta jak na polévku. Musí se čekat až bachařky povolí vstup. Psala jsem minule. Takže tu jsou stále. Ale jak píšu i nyní, myslím to v dobrém. Jen mi tak prostě v tom obchoďáckém martyriu připadají. „Volná pokladna.“ „No, pojďte.“ „Sem!“ „Na téhle se platí pouze kartou.“ Tedy se jejich počet zvýšil a některé jsou vyhrazeny pouze pro platbu kartou, jiné pro hotovost a některé snad pro oboje? Je mi to jedno. Však už si spolu rozumíme. Jdu na tu s platbou kartou. Proběhnou úkony. Já jí, ona mně a jedu pryč. To teda bylo! Místo pohodlného nákupu hotová bojovka. Hledej, manévruj, kličkuj. A hlavně do ničeho a do nikoho nedrcni a nevyklop si nákup.
Proč to dělají?
Již jsem od několika lidí slyšela názor, že přestavování zboží v obchodech má mít účel takový, aby zákazník ono zboží, pro které původně šel, hledal, a tím narazil i na jiné, co následně koupí, a tím se tak zvyšuje obchodu zisk. Opravdu? Já si to tedy nemyslím. Řekla bych, že člověk je v tu chvíli tak naštvaný, že spíš odejde. Nebo toho koupí méně, než původně chtěl, protože nemá čas vše hledat. A i kdyby to tak bylo, tak je to v řádu pár dní, než si lidi opět zvyknou, kde co je. To se vážně obchodu vyplatí? Nehledě na to, že podoba uspořádání zboží v tomto obchodě byla léta. Kdyby tedy tato metoda byla zahrnuta do obchodní strategie, tak si myslím, že by se aplikovala častěji. Pravidelně. Třeba jednou za půl roku. A zde to bylo předtím vše tak pěkně uspořádané. Ráda jsem sem chodila. Nyní je to takové stísněné a namačkané na sebe. Regály jsou vysoké a budí nepříjemný pocit. Uličky úzké. Prostor zcela nekomfortní a volnost pohybu omezená. Ale možná to bylo i tím, že byl pátek a lidí tedy více, zrovna se vybalovalo, nebo možná ještě stěhovalo zboží z původních míst a do toho se ještě myly podlahy. Ale i tak u mě převládá přesvědčení, že sem už nevkročím. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží.
