Článek
Vzpomenu si, i když tam už pomníček, není, protože dům, v jehož blízkosti se nacházel, je zbouraný a bude se stavět jiný.
Paní jsem znala, chodila jsem k ní coby doručovatelka s důchodem, ale i s doporučenou poštou. Doručovatelka, co mě zaučovala a kterou jsem jako jednu z několika dalších zastupovala mi vyprávěla, že paní měla léčivé schopnosti, že stačilo, aby někomu přejela rukou po zádech a přestaly ho bolet. A dokonce mi po tom, co se to stalo prozradila, že jí říkala, že má takový pocit, že brzo zemře. Byla to milá, vstřícná paní, nekonfliktní, co si žila v poklidu ve svém domečku.
To jsem tak jednou šla opět s poštou pochůzku, tady u nás, v místě mého bydliště, takže jsem věděla, že až dojdu ke svému domu, že si tam chvíli odpočinu, dojdu na záchod, protože kam jinam jít, když potřebujete, leda někam na mez, a pak budu pokračovat. Šla jsem vstříc kopci, nebyla jsem ještě ani v jeho polovině a tu jsem paní potkala. Šla si do místní školní jídelny pro oběd, pozdravily jsme se a mně problesklo, že jí to moc sluší, na rtech měla lehkou růž a všimla si, že se jí na tváři leskne slza. Setkání jen na pár vteřin a vážně by mě nenapadlo, že je to naposledy.
Došla jsem domů, tašku s dopisy nechala u vrat, zamkla vrátka a šla na záchod. Ještě jsem něco snědla, chvíli poseděla, tak tu půlhodinu, kterou by každý pracující měl mít a poté vyrazila vstříc dalším schránkám. Šla jsem opět do kopce. Po chvíli už se to otočilo a já šla zase z kopce a pak doleva a konečně po rovině a v tu jsem viděla, že se něco děje. Popelářské auto stálo napříč v cestě, sanitka, policejní auta a za ním poštovní dodávka balíkářů, kolem stáli pracovníci svozového dopadu a odpovídali na dotazy policistů. Stáli jak zařezaní, chvílemi to vypadalo, že jednomu bylo na zvracení. A pak jsem uviděla, že opodál leží tělo a vedle něj zmuchlaná taška, taková ta bílo-modro-červená. Stála jsem chvíli nevěřícně až v takovém transu. Auta a lidé, co za jiných okolností nijak zvlášť neregistrujete, dělající svou práci nevybočující z normálu. Viděla jsem kolegy balíkáře, kteří se k tomu také nachomýtli, stejně jako já. Popeláře a jejich auto, které pravidelně projíždí, ale v tuto chvíli to bylo auto, co přineslo smrt.
Paní se totiž snažila protáhnout kolem popelářského vozu zabírající skoro celou cestu, zezadu, takže ji řidič neviděl a zrovna v té chvíli, kdy se dostala za něj se popelářské auto rozjelo, začalo couvat a…
Nešťastná nehoda, souběh okolností, kdy paní byla ve špatnou chvíli na špatném místě a přitom by stačilo neudělat jeden krok nebo pokud bych si s ní chvíli povídala, když jsme se potkaly…tak by se to nejspíš nestalo.
Nějakou chvíli se ani nevědělo, o koho se jedná, když však padlo její jméno, já říkala, že to určitě není ona, že jsem ji před chvílí potkala. Ale žel, byla to ona. Jen pár metrů od svého domu.
Ten výjev nikdy nevymažu z paměti. Na to se nedá zapomenout. Vždy, když popelářské auto projíždí, moje děti radostně sledují, jak pánům jde práce od ruky a dychtivě pozorují, jak vezmou a nasadí popelnici, která se v mžiku překlopí do jeho útrob, sundají a vrátí na místo. Děti se radují, ale já myslím na to, že tento vůz kdysi přejel paní, co spěchala domů a v tašce si nesla svůj oběd.
Je to už bezmála třináct let, ale vzpomenu si vždy, když jdu okolo. Jak jeden krok vás může připravit o život. Během chvíle, v pár vteřinách. Váš život skončí a lidem okolo nezbývá, než přemítat nad tím, co kdyby udělali jinak, chvíli počkali a posunuli tak ty nešťastné okolnosti a smrtící vteřiny.
Tak se zkuste zastavit, prohodit s někým pár slov, třeba mu tím zachráníte život. Já to neudělala.
