Článek
Když jsem vyrážela do Jinců, rozhodně jsem nečekala, že si domů povezu až takový nález. Byl to obyčejný víkend a já jsem zrovna z různých důvodů měla náladu pod bodem mrazu. Říkala jsem si, že trochu odreagování a bušení kladívkem do kamenů mi neuškodí. Vzala jsem si bágl, noviny, vodu, rukavice a obyčejné kladivo z domova, co se mu vrklá topůrko. Syn zrovna nebyl doma a své geologické měl s sebou. Zkoušela jsem to už asi posté a nikdy jsem nic nenašla. Nečekala jsem, že to tentokrát bude jiné.
Než jsem vůbec vyrazila do kopce, udělaly na mě dojem samotné Jince. Nenápadné a hezké městečko na okraji Brd má totiž mnohem zajímavější minulost, než by se na první pohled mohlo zdát.Většina lidí si dnes Brdy spojí hlavně s lesy, turistikou a bývalým vojenským prostorem. Pro geology a paleontology jsou ale Jince především jedním z významných míst takzvaného Barrandienu – oblasti, která patří mezi nejvýznamnější naleziště prvohorních zkamenělin v Evropě.
Vypravila jsem se kus pěšky po jedné ze silnic a následně do kopce. Začínám s nějakou mapičkou od kamarádů, ale nakonec místo cestičky doprava odbočím doleva a jdu úplně jinam, než na „vytipovanou lokalitu“. Jdu, kam mě nohy nesou a tam, kde nikoho jiného hledat nevidím. Kamenná moře jsou tu všude a většinou už nálezy moc nevydávají. Je velká náhoda kápnout „na žílu“. Letní den je pořádně horký. Stoupání do kopce dá zabrat a kamenný terén rozhodně není pro obyčejné sandály. Člověk se pohybuje mezi ostrými kameny, suťovými poli a nerovným povrchem, kde každý krok vyžaduje pozornost. Pevná obuv je naprostý základ. Stejně tak rukavice, protože ruce dostanou při práci s kamenem pořádně zabrat. Hodí se i staré oblečení – prach, hlína a drobné úlomky kamene jsou po chvíli úplně všude. A hlavně voda. V horkém dni člověk rychle zjistí, že hledání zkamenělin není jen romantické klepání kladívkem do kamínků. Je to fyzická aktivita, při které se člověk zapotí. Ale pak přijde okamžik, kvůli kterému to všechno stojí za to.
Neplavat „v moři“
Řeknu si ale, že alespoň dodržím rady, které mi zkušenější kamarádi dali: člověk nesmí být dole, „plavat“ v kamenném moři, ale najít „zdroj“, místo, kde kamenná řeka „pramení“, čili kde se samovolně vlivem eroze kameny uvolňují ze svahu. Žádné kopání, ničení krajiny, odkryvů. Kameny, které má cenu rozklepnout, jsou ty opatrně rukou uvolněné právě hned u zdroje, začátku pole. Ideálně ty, na kterých už nějaký otisk, hlavička, něco na povrchu, je. Bouchá se do jejich úzké strany - když si představíte knihu, tak do hřbetu. Postavte si kámen pevně na jiný plochý kámen a širokou zadní stranou kladívka dejte jeden pořádný úder. Když to nepraskne, odlétají jiskry a vám praskají klouby, nic v tom kameni není. Trilobit je totiž něco jako „kaz“, místo s odlišnými vlastnostmi. Kámen v tom místě praská skoro sám.
Někdy se nestane nic ani po mhoha pokusech. Jen dvě poloviny obyčejné horniny. A trochu vztek. Ale někdy se objeví něco, co bylo ukryté stovky milionů let. Najednou se na ploše kamene objeví obrys dávného živočicha. Něco, co kdysi žilo v moři v době, kdy po Zemi ještě nechodili dinosauři, neexistovali savci a naše planeta vypadala úplně jinak. Je to zvláštní pocit. Držíte v ruce něco, co bylo naposledy „živé“ před téměř půl miliardou let. Když máte štěstí a klepnete správně, je celý nebo skoro celý a máte v ruce pozitiv i negativ, který můžete „přiklopit“ zpátky.
Nález trilobita
Trilobiti patří mezi nejslavnější zkameněliny vůbec. Byli to mořští členovci, vzdálení příbuzní dnešních ostrorepů a některých dalších skupin živočichů. Na Zemi se objevili před více než 520 miliony let a během své existence patřili k nejúspěšnějším obyvatelům prvohorních moří. Existovaly tisíce různých druhů – od drobných tvorů velkých jen několik milimetrů až po druhy dosahující desítek centimetrů. Vymizeli až při velkém hromadném vymírání na konci prvohor před přibližně 252 miliony let. Trilobiti z okolí Jinců jsou ještě mnohem starší než slavní dinosauři. Pocházejí z období ordoviku, tedy z doby před asi 470 miliony let. Tehdy bylo území dnešní České republiky zalité mořem. A právě jeho dno nám po sobě zanechalo tento neuvěřitelný vzkaz. To, co nacházíme, může být celý zkamenělý mrtvý živočich, ale častěji také jen jeho schránka, kterou svlékal a měnil - jeden živočich nám tedy po sobě mohl nechat hned několik zkaměnělin.
Kámen, který ukrýval osmnáct životů
Největší překvapení přišlo až po delší době hledání. Jeden z kamenů vypadal na první pohled úplně obyčejně. Po rozklepnutí se ale ukázalo, že v sobě ukrývá mnohem víc, než jsem čekala. Neubránila jsem se docela dětinskému zavýsknutí. Nebyl tam jeden, ale osmnáct. Z toho asi devět celých, pozitivů i negativů. Říká se tomu „sněm“. Osmnáct malých svědků dávného moře, které existovalo stovky milionů let před tím, než se na Zemi objevil člověk. Takový nález člověka opravdu potěší. Nejen kvůli samotnému kameni, ale hlavně kvůli tomu okamžiku překvapení. Kvůli pocitu, že se vám na chvíli podařilo nahlédnout do minulosti planety.
Hledat ano, ničit ne
Podobné výpravy mají ale svá pravidla. Zkameněliny jsou fascinující právě proto, že nám pomáhají poznávat historii Země. Proto je důležité chovat se k přírodě ohleduplně. Nejde o to odnést co nejvíce kamenů. Jde o zážitek, poznání a radost z objevu. Dobrý hledač po sobě uklidí, neničí okolí, svahy, nepoužívá nástroje kromě kladívka, nekope, a respektuje pravidla ochrany přírody i konkrétní lokality.
A proč je to tak návykové? Možná právě proto, že v dnešní době máme skoro všechno okamžitě. Klikneme a něco objednáme. Vyhledáme informaci během několika vteřin. Fotografie máme hotové během okamžiku. Ale kámen starý stovky milionů let si musíte najít sami. Musíte vyrazit ven. Špinit si ruce, rozřezávat si je o ostré kameny, mít šrámy, žízeň a špinavé vlasy. Trpělivě zkoušet jeden kámen za druhým. A přijmout, že většina pokusů skončí neúspěchem. O to větší radost pak přinese ten jeden. Ten, který se otevře jako kniha. A uvnitř čeká příběh starý téměř půl miliardy let.
Večer jsem úplně neplánovaně a skoro bez věcí přespala na nafukovací matraci pod půjčenou dekou v krásném kempu u pivovaru, kde v potoce žijí tři druhy raků a našla jsem zde příjemnou společnost. Někdy se prostě věcí dějí tak nějak samy. A syna sem rozhodně musím vzít.
