Článek
Jmenuju se Alena, je mi padesát šest a mám dvě dospělé děti. Marka a Kláru. Markovi je třicet, Kláře dvacet sedm. A oba pořád bydlí se mnou.
Většina lidí reaguje stejně: „Proboha, jak to můžete vydržet?“ Jenže my jsme si zvykli. A možná je to i proto, že jsme si navzájem zůstali nejbližšími lidmi.
Ráno u jednoho stolu
Ráno to u nás vypadá jako v sitcomu. Já dělám kávu, Klára hledá klíče, Marek v pyžamu sedí u stolu a čte zprávy.
„Mami, neviděla jsi moje Airpody?“
„Nevím, ale jestli byly na stole, tak už nejsou,“ odpovídám automaticky.
Smějeme se, překřikujeme, někdy se pohádáme kvůli drobnostem – ale nakonec si stejně sedneme k obědu společně.
Marek vtipkuje, že dokud mu nevyhodím postel, neodstěhuje se. Klára zas říká, že si šetří na vlastní byt a „zatím jí to takhle vyhovuje“.
A mně? Mně je s nimi dobře. Možná až moc. Nedokážu si představit, že by to mělo být jinak.
Když přijdou návštěvy
Minulý týden jsme měli rodinnou oslavu. Sestra na mě koukla tím svým „no teda“ pohledem.
„Alčo, vždyť už jsou plně dospělí! Ty je tady pořád necháš bydlet?“
„A proč ne?? Jsou spokojení. Já taky. Tohle je jejich domov. Jsme rodina.“
„Tohle není rodina, to je hotel,“ odsekla a zvedla obočí.
Smála jsem se, ale večer mi to vrtalo v hlavě. Možná má pravdu. Možná jsem to trochu přehnala s pohodlím.
Malá zkouška samostatnosti
Před měsícem jsem jela s kamarádkou na týden do Itálie. Byla to moje první dovolená bez dětí.
„Zvládnete to tady sami, že jo?“ ptala jsem se, když jsem balila kufr.
„Jasně, mami, nejsme děti,“ smál se Marek.
Když jsme se vrátila, byt vypadal jako po koncertu. Dřez plný nádobí, v lednici pivo a tři jogurty, na stole krabice od pizzy.
„Takhle to tu žilo,“ řekla Klára provinile.
Sedla jsem si, rozhlédla se po kuchyni a poprvé mě napadlo – co kdybych se prostě nevrátila?
Tajný rozhovor
O pár dní později jsem šla s kamarádkou na kávu. „Víš, já jim to možná vlastně kazím,“ přiznala jsem se jí. „Oni nepotřebují samostatnost, protože já jim ji nedávám.“
„A co kdybys jim to trochu ztížila?“ navrhla. „Třeba zvýšit nájem nebo dohoda, že se budou střídat v nákupech a jiných pracích.“
Ten večer jsem si s dětmi sedla ke stolu.
„Hele, musíme si promluvit,“ začala jsem. „Nemyslíte, že už byste měli začít žít víc po svém?“
Marek se zasmál: „Mami, ty nás vyhazuješ?“
„Ne. Jen vás zkouším postavit na nohy,“ odpověděla jsem vážně.
Bylo ticho. Klára se dívala do hrnku. „Já vlastně nevím, jestli chci odejít,“ řekla tiše. „Mám tady všechno, co potřebuju.“
A mně v tu chvíli došlo, že jsme na tom stejně.
Kde končí láska a kde začíná závislost?
Možná jsme si na sebe prostě moc zvykli. Jsme tři dospělí, kteří se mají rádi a umí spolu žít. Je nám spolu dobře. Ale občas přemýšlím, jestli jsme si tím nevzali kus svobody.
Dneska, když večer sedíme u televize, někdy si říkám, jestli jim tím nebráním najít si vlastní život. Ale pak mě Klára pohladí po ruce a Marek řekne: „Mami, ty jsi fakt nejlepší.“
A všechno je zase tak, jak má být.
